Mírní žluč

Šumí noc, šumí dech.

Vzal jsem si tě dříve než tvé srdce. 

Šumí noc, šumí dech.

Představ si tu krásu a tu hrůzu.

My chudáci, co nemáme co dělat, z oken se díváme na nejvýše neblahé divadlo... a když se vynadíváme, pouze díme, že nám stačilo: Co taky za oknem, tam venku, obdivovat? Dlažbu, plesnivou střechu, na níž si Venezuelci grilují kuře, oblohy plné chemtrailů cíp, akátu svěšenou větev, jež dříme mezi větví a kamením, odprýskávání malty, květy cizoty, zaschlé vlhkosti na zdech, na nečích kalhotách, a znovu rozesmátá děvčátka a jejich znonivý smích, automobily, za jejichž oknem bledá tvář cení zub na tabulku čokolády... a hlavně vidíme taky ten zub, který požírá všechno, to všechno a ještě o něco víc. Neslyšíme skoro nic. Věnujeme se takříkajíc jiné záležitosti. Posloucháme muziku. Do uší nám zní Eminem. Lose yourself. A nic jej nemůže nahradit. Ani teď, když už není první v hitparádě, pro nás zůstává nedostižný!

Místo toho víme, že někde v dálce jsou pokoje plné slunce, housle, jež zpívají milým věcem a lásce a taky ta láska, jež má dost času, líbá milého na různá místa, protože má prostě dost času. V takových pokojích sedí cudná děvčata jako vy, která mají pro svého milého přichystáno tisíc a jednu různou vychytávku!