Září něhou

Na hladině jezera se zrcadlil velký klidný měsíc. Byla vlahá noc na sklonku léta. Lehký větřík čeřil hladinu a jemně pohyboval bleděmodrými záclonami ve francouzském okně. Za tím oknem probíhal sex stupruma s vlkodlačicí. Samozřejmě nebyla doslova vlkodlačicí, ale takřka jí byla, neměla žádnou srst a chlupy v uších ani na jazyku, naopak byla heboučká jako tuleň, který se sprchuje v luxusním hotelu.

Jenže byla sprostá jako vlkodlačice a rujná a vůbec jí nevadilo, že podvádí svého manžílka. Zbil jsem ji zadek až do krve, a to zbývalo do velikonočního pondělí asi pět dní.

Zapomeň na mě

Tak jsem jednou krmil u řeky kachny, když tu na protějším břehu na mně ustrnuly černé oči, pak se ještě něco stalo, úzkou, citlivou tvářičku proťal široký úsměv! Moje ponurá tvář zůstala ledově vážná, dívčin úsměv znejistěl. Ukázal jsem jí vztyčený prostředníček, abych snad nedal nijak znát, že bych se nechal zatáhnout do její sítě! To mi tak ještě chybělo, sexy osmnáctky s rajskými tělíčkem a jejich vztahy! Poněvadž jedovatý kořen nadržených dam, v kteroukoli zem se vštípí, všude jedovatou bylinu ze sebe vydává, když se vštípí ve mě, vydá dvojnásob zkažený, shnilý plod. Záprtek!

Dívka se začervenala jako rak a odešla chvatně po svých.

Můj první Declan

kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši

Teplota neklesá pod deset stupňů. V řídicí kabině pracovaly pouze automaty. V jejich zorném poli, v kříži zaměřovače, byl kotouč slunce žhavého asi tak jako červený trpaslík. Ach ta pozemská bolest, tu si nikdy nemůžeme s ničím splést.

Spalničky a rolničky

"Policie nemůže dělat domovní prohlídku svévolně. Musí ji dělat tehdy, když nabyde důvodné podezření. Důvodné podezření ovšem mohu nabýt na základě anonymního dopisu. Ten anonymní dopis si, konec konců, mohu napsat a poslat já sám."

Nějaký spisovatel předvede pár příjemných ohňostrojů, a hned se to prohlásí za mistrovské dílo.

V její přítomnosti byl tišší než voda, nižší než tráva.

Zaručeně pravý diamant

milovali se vždy v její mosazné posteli s naškrobenými prostěradly a vlněnými přikrývkami, její dlouhé hnědé, žluté, rudé, černé kadeřy mu padaly na hruď a ona šeptala ještě v crushi, ještě na vrcholu...miluju tě, brouku atd.. samy mu nabízely takové obraty po pár hodinách, co ho poznaly...

když se však usmál, jeho zuby vypadaly jako perličky, nikoliv jako hřbitov po vichřici, jak by měly bývaly vypadat.. že to byl křivák, který působil uhlazeně, není žádná novinka - něco na způsob Juda Lawa, který přijede do Karlových Varů pro nějakou sošku...prostě herec, hrál na každou, že je někým jiným podle toho, co uviděl, že by si nejvíc přála.. pokud viděl, že má ráda psy a zvířata, dělal se dobrovolník v králíkařském spolku, nebo třeba veterinářem... když ráda nakupovala serepetičky do domácnosti, ihned převzal roli správce grémia koncesovaných drogistů, když hrála na flétnu, tak on učil prvňáčky v hudební škole na kontrabas...

byl to divný patron - nebo ne divný, ale neměl nikde střed, rozléval se neustále v kterémsi nepravděpodobném pólu, uměl se tvářit sebevědomě a suverénně, a jindy zas ublíženě, a v zásadě vždy tak, aby dostal druhé do rozpaků a oni se bezdůvodně styděli... ale uměl to s holkama, co naplat, nelze mu po té stránce nic vytknout....

nebylo to tak jako u ostatních, že ho mladé holky oslňovaly.. že při nich ztrácel výřečnost a potil se a slzely mu brejličky, vůbec ne,

ríša prostě viděl v téměř každé ženě kus hadru a co potřeboval, jednoduše bylo jednou za pár dní ten hadr protáhnout po zemi a hezky do špinava vytřít podlahu... prošlo mu zkrátka zapřahat koně za vůz...

to bylo celé tajemství jeho přitažlivosti pro křehčí pohlaví...

vybíral si holky na jednu noc a měl jediný požadavek - musely být s nima u vína legrace a pak v posteli jízda... nesnášel učitelky, zkostnatělé archivářky, účetní, vše, co prozravalo rutinu a konvenci, automaticky vyloučil ze své sítě...

beztak mu zbyla čtvrtina planety plné nadržených slepiček v požadovaném rozpětí věku a dostupnosti a vzhledu a pečlivosti, s níž se dáma šatila a což nemluví už vůbec pro něj, byl taky na peníze a když byla ženská takříkajíc za vodou nebo se prostě uměla o své finance postarat, většinou ji připravil o značný majetek, než ji poslal do háje... což taky uměl na jedničku...

Teror na zubařském křesle

Je až příliš pravda, že ty, kdož pozbyly rozumu, je nutno před společností skrýt.

Z temnot internace vyvstávají tvary bolesti a slasti, v nichž se opakují Hieronymus Bosch a jeho šílené zahrady. Kdykoliv pohlédnu na anglickou zahrádku, vidím v ní šílenství Boschovo. Cítím, jak ti, co se starají o záhony a jsou za to slušně placeny královskou rodinou např., v hýření a rozmařilosti tvarů promrhali veškeré plodné úsilí. Ale co, odjakživa spěli zemřít ve špitále, pěkně draze zaplaceném, tak jim to ani není líto.

možná je to pravý

tohle jsem hledala

když jsem neuměla cítit nic

a topila se v rumu



moje láska je tak velká

že o tom nesmim mluvit

jinak bych plakala znovu

a nechci abys to o mně věděl

nesmíš mě takovou vidět

protože bys na mě možná byl hodnej a utřel ty slzy

ale pak by jich bylo ještě víc

A to psala moje, prosím pěkně, "kamarádka", která umřela, když jí bylo devatenáct let. Stačilo se jednou blbě přešvihnout a už ty roky nedoženeš. Co hnije v hrobě, rozežraná červy, zatímco ostatní si užívají sluníčka a souloží a pití drinků a čemu se ještě všemu lidi věnujou...

Byla to taková dramatická postava, kdykoliv ji někdo urazil, nebo ji nedejbože zranil do krve, nemohla zastavit slzy. Francouz by řekl něco jako: Elle pleurait si fort qu'elle ne put achever.. bulela tak mocně, že se nemohla prostě zastavit. Tak bujaře... ani jsem to nezkoušel, protože jsem věděl, že to je škoda času snažit se jí utišit. Tyto labilitou a afekty zmítané povahy jsou překvapivě působivé na papíře, leč v životě se vyjímají už poněkud nešťastněji, až na drobné výjimky, které dostanou dobrého fleka, kde jsou sami a mají máloco na práci, a tak si přirozeně vlastně nikdo ani nevšimne, že jsou skrznaskrz špatně socializovaní a mají problémy řešit běžné situace.

Kapesní

Opět se soužím nad svou neohrabaností. Plevelím nešikovná slova, jako bych házel blátem po tom, co chci oslavit. A večer, svlékající se žena, stín na zácloně, pohyb, protáhnutí… kde jsou, kde jsou? Žijeme v poesii. Básně poletují kolem mne jako jepice, pokoj je plný slov a pocitů, jepičích půvabů, které nikdy nechytím. To jenom někdy uvázne mezi prsty, které mávly bez naděje do vzduchu, nejpomalejší z nich. Otevřu dlaň a je z ní mrtvé tělíčko, špinavá skvrna na kůži.

Protože blud je sen bdících, je třeba takové osoby z jejich kvazi-spánku, z jejich snícího, obrazům vydaného bdění vytrhnout, probudit je k bdění skutečnému, jehož vjemy smažou sen.

Snil jsem tesklivě o společnosti, v níž by narušení sloužili za vzor. Vykonávali by řadu zasloužilých profesí v zákulisí státu a vládli by po vzoru oligarchů s elánem i rozvahou. Donášeli by na své poradce a snovali lstivé intriky s cílem se co nejvíc přiblížit bohu, nebo aspoň současnému řediteli zeměkoule.

Mezi lebkou a olebečnicí šílence vznikají nejlepší nápady.

Není tomu tak dávno, co jsem četl u Tralliona, že jeden lékař zbavil bludu melancholika, který trpěl představou, že nemá hlavu, že na jejím místě cítí prázdno - lékař blud přijal a uvolil se, že mu díru zacpe, tak mu tedy umístil na hlavu velkou olověnou kouli. Nepříjemný pocit a brzy i bolestivá tíha nemocného zanedlouho přesvědčily, že hlavu má.

Stín zmije

Dneska nic pro slabé povahy. Sice jste asi všechny slabé, ale to neznamená, že bych vám bránil ve čtení.

Přece jen ale udělím globální varování: Axiny, barbíny a ufňukané šprtky mají zákaz si dneska brousit očka o písmenka.

Nebude to totiž jako obvykle o líbačce lesbiček v růžové posteli, o tom, jak jsou vztahy na dlouhou vzdálenost na prd nebo jak vaši nabíječi vzdychají v kanclu pod tíhou lejster. Ani o prvních polibcích v manga seriálech...

Ne, dneska je to zabíjačka. Řekneme si něco o honění péra.

Už vidím, jak se většina z vás znechuceně odvrací s téměř slzou na krajíčku oka, že to jsem jako dost přetáhl přes čáru.

Nesnesou pomyšlení na naběhlé péro a že by se na některé měly podívat, to se jim až zveda žaludek.

Ale nic se nebojte, jen jsem si vás tak připravil. Nebude to ani tolik o honění jako o střevech.

A střeva už jsou něco, co mají zdejší dívky rády. Mají je tak hezky zauzlíčkované v tom svém sexuálně vypracovaném bříšku, že na ně ani nemusí myslet 24/7 a ony přitom fungují - skoro na povel a téměř vždycky spolehlivě.

Jestli mezi vámi sedí na zadku nějaká podšitá liška a vsadím se, že jo, tak ať se hezky zpakuje a jde si opakovat slovíčka do němčiny. Dneska totiž zabrousím do terminologie lékařů, abych vám přiblížil, proč naše střeva hrají při honění tak důležitou roli a nepotřebuji, aby mě každou chvíli liška přerušovala, že něco vykládám nepřesně...

Jdi už na kutě, hrdličko v kleci, dej po televizních novinách dobrou noc svému papá, který tě každou noc uspává, než zalehne tvojí máť a dokud stěny v tvém pokoji, sousedícím s jejich, nedají znát o povaze jejich vztahu, úsečka lásky, která se v noci mění na trojúhelník nechtěného hnusu...

A teď už k věci.

Před pouští rozkoše se vypínají palmy

šedivé palmy které nevoní

ne zvony hvizdy trhající blankyt

ne písně vykřiky

a v této vzteklé vyprahlé pustině

z dálky vyhlíží blízká

tu lehká postava temných svatých očí

nesoucí vlnivě tabernákl klínu

zatímco krychle vysokých paláců

se tyčí na srázu a hrozí obrovité

ve zkázonosném žáru

ty marné polibky žírných rtů

cítil jsem poznovu

tak jako to co tvořilo

celé její mládí.

Aneb láskou opovrhují jen ti, kteří byli zahnáni pískotem.

Střeva

V dospívání všichni zkoušíme své možnosti, hledáme věci, které by nás v dospělosti zabavily, které by nám poskytly trochu toho odpočinku a naše dny vyplněné bezduchou prací se nám stávají bríměm, proto se často, na dovolené, nebo když se nikdo nedívá, dovoláváme něčeho, co by nám dalo zapomenout na jednotvárnost a šedivou monotónnost přítomnosti a příležitostně posloužilo jako vzpruha. Tak jsem i já, chudáček, netvořil žádnou výjimku z celku. Osud mi nadělil staršího bráchu, který jezdil na turnusy do Afghánistánu jako voják, jak soldát, jak se říkalo za Františka Josefa, posílal mi tučné kapesné a dost oplzlých e-mailů, kde dopodrobna popisoval, s kterou ženou se zase v nové vesnici vyspal. Měl jsem ovšem i mladšího bráchu, který si vášnivě rád honil a který nenabyl klidu, dokud bělostné perličky spermatu nevytryskly z jeho hadičky študáka. Matka, rozhodnuta si zachovat plod krásy a svěžesti co nejdýl netknutý, nepracovala a otec tvrdil, že dělá školníka, i když jsem ho po večerech vídal vždycky jen se víc než mírně klátícího mezi špajzem a sporákem, jak cosi amorfního klohnil na ohni.

Sám jsem z rodiny byl asi nejvíc normální, takže si umíte představit, že pohybovat se mezi námi uprostřed nějaké události nebo třeba během jenom dopravní nehody, nemuselo být vůbec jednoduché a stěží to vůbec bylo únosné.

Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nechci být neurčitý přechod mezi věčně zhýralým, splachovacím bratrem kulometčíkem a mým pouze o tři roky mladším bráškou honičem péra, že se též chci něčím zapsat do rodinné kroniky a bůhvíproč mi přišlo do hlavy, to že nejlíp udělám, když zkombinuju význačné rysy obou mých bratří a dám jim pouze jedinečný twist, jak se říká. Tak budu mít z obou to nejlepší a z žádného nic špatného.

Počkal jsem si v půlce prázdnin, až všichni vypadnou z domu a vlezl jsem si do našeho bazénu, vydal se do jeho dutin. Cítil jsem se jako opravdický potápěč až na to, že jsem neměl potápěcí zařízení, ani šnorchl, ani brejličky, prostě jsem se tak jen cítil, když jsem se objevil pod vodou. Na dně našeho bazénu byla poměrně moderní cirkulační pumpa, která odsávala a filtrovala vodu, během minuty zvládla udělat tak 300 litrů, psali v manuálu. Na ní bylo nasazeno ústí odtokové trubice filtru. Teď vám řeknu, čeho jsem chtěl dosáhnout. Zkombinovat zkušenou experimentální honitbu, jak ji provozoval bráška podle popisu bratra a zároveň cítit střeva, jako to asi je, když někoho rozsekáte kulometnou palbou z pěti metrů, jak asi reagují vnitřnosti na náboje a jestli je to košer nebo ne.

Kdo by pohrdl sáním řitního věnce, tímhle krédem jsem se řídil, když jsem poprvé svléknutý do naha usedal na ústí trubice.

Nejste jenom dítě, které se v jednu chvíli tahá za penis, náhle jste někým důležitějším. Uvelebuji se tedy na dně a skrz jeden a půl metru vody nade mnou pohlížím do zvlněného, modrého nebe. Najednou kromě tlukotu srdce v mých uších celý svět jakoby utichnul. Pruhované žluté plavky mám omotané kolem krku - jen tak pro jistotu, kdyby se mě nějaký kamarád, známý nebo soused přišel zeptat, proč jsem dnes chyběl na fotbalovém tréninku. Nepřerušované sání filtračního otvoru mě olizuje zespoda a ten příjemný pocit mi rozemílá mou vyzáblu bílou prdel.

Mám pořád dostatek kyslíku a v ruce držím své péro jako pušku. Matka nakupuje parfémy, otec sedí v hospodě jako školník, brácha jel na skautský tábor. Nikdo se každopádně nevrátí dřív než za pár hodin.

Ruka mě už už žene vstříc radosti orgasmu, když tu přestávám. Vyplavu na hladinu, abych se zhluboka nadechl. Potopím se zptáky a sedám si na otvor.

Dělám to znovu a znovu.

Tohle musí být ten důvod, proč se ženským tolik zamlouvá facesitting. Je to jako nikdy nekončící sraní. Když tu sedím se ztvrdlým pérem a proud vody mi olizuje zadek, je mi kyslík volný. V uších slyším tlukot srdce. Tak tluče šťastné srdce, pomyslím si. Zůstávám pod vodou, dokud se mi před očima nezačnou komíhat zářící jiskry. Sedím s nataženýma nohama a vyboulenými kolenními jamkami dřu o dno bazénu. Prsty na nohou mi začínají modrat. Rozmočená bříška všech prstů vlivem dlouhého pobytu pod vodou začínají krabatět.

A pak tomu dám volný průběh. Chrlím velké bílé flusance. Teprve teď se potřebuju nadechnout. Ale nejde to. Když se chci odrazit ode dna, nemůžu se zapřít o nohu. Něco mi drží prdel u dna.

Něco podobného se podle statistik stává zhruba stovce lidí ročně, jen o tom nikdo nemluví. Jsou věci natolik choulostivé, že o nich při rodinné večeři nemůže padnout slovo. Jsou to duchové. Pumpa nasaje jejich vlasy nebo vycucne jejich zadek a oni se nedoplavou hladiny. Převážná většina obětí je z Floridy.

Šlapu vodu a máchám rukama jak šílený, pomaličku se mi sice daří se zapírat, tlukot srdce uvnitř mých uší je ale stále rychlejší a silnější.

Něco se mi otře o rameno a já se otáčím, ale to, co vidím skrz jiskření před očima, mi nedává smysl. Z odvodní trubice míří k mému konečníku nějaké tlusté lano, nějaký modrobilý had lemovaný žilkami, který se mi přisál na prdel. Z některých žilek vytéká krev, pod vodou skoro černá. Prýští z malých trhlinek v jeho kůži a pak se pomalu rozpouští, skrz mázdru toho hada vidím zbytky napůl stráveného jídla.

Jediné vysvětlení, které mě dočista zmateného a s nízkou hladinou kyslíku napadá, je to, že mám co do činění s mořskou nestvůrou, která číhala celé roky spící v pumpě a nyní vyplavala, aby mě mohla sežrat.

Skrz jeho kůži ještě prosvítají arášidy a pistácie. A velká světleoranžová kapsle. Taková, kterou mi otec nutí jíst před spaním, má v sobě nějaké proteiny a nasycené mastné omega kyseliny a rybí tuk, abych nabral váhu a dostal fotbalové stipendium.

Nyní mi zachránila život.

Není to had. Je to moje tlusté střevo, které mi podtlak vymotal z prdele. Doktoři tomu říkají prolaps. Celou dobu civím na svá vlastní střeva, chycená v odvodní trubce.

Řiť je pouze odvrácená strana úst, neboť je to u nás už tak zařízené, že celý trávící trakt je propojen. Proto vám nevadí vaši přítelkyni líbat tam ani tam, je to jen druhý konec řetězu. Dobrá zpráva je, že střeva nejsou tak citlivá na bolest jak třeba kůže. Stádium, do kterého se dostává jídlo ve tlustém střevě, nazývají fekálie, trochu výš v zažívacím traktu je trávenina - měkké bobky z řídké kaše, ozdobené kukuřící, arašídy a hráškem. Všechno tohle okolo mě plave a já si připadám jako jedna z přísad v polévce z krve, kukuřice, sraček, spermatu a arašídů. I ve chvíli, kdy se mi ze zadku vymotává střevo a já se zoufale snažím udržet vevnitř to, co ještě zbylo, zůstává mou hlavní starostí, jak si znovu obléci plavky.

Bože chraň, aby rodiče viděli moje péro!

Jednou rukou svírám hadici u zadku, druhou si odmotávám z krku moje žluté pruhované plavky. Dostat se do nich je ale zhola nemožné.
Asi máte představu, co musím řešit.

Na sekundu povolím a jsem vykuchaný.

Vyrazím k hladině a jsem vykuchaný.

Neudělám nic a utopím se.

Je to volba mezi tím, jestli umřít hned nebo až za minutu.

Až se vrátí matka z obchodu, najde velký nahý stočený plod, plovoucí v trochu zakalené vodě našeho zahradního bazénu.

Připoutaný ke dnu tlustým lanem z žil a zkroucených střev. Je to pravý opak situace, kdy se dítě při honění oběsí, jak už to mladí dneska dělávají.

Tohle je to děcko, které si před třinácti lety přivezli domů z porodnice.

Mohlo dostat fotbalové stipendium nebo se stát právníkem. Které by se o ně staralo, až budou staří. Všechny jejich sny a naděje. Plovoucí nahé a mrtvé mezi mléčnými perlami vyplýtvaného spermatu.

Buď mě najdou takhle nebo zabaleného ve zkrvaveném ručníku, až se zhroutím na půli cesty k telefonu v kuchyni. Rozedraný zbytek utrženého střeva bude stále ještě viset z nohavice mých žlutých pruhovaných plavek.

Féerie smíchu

Povídejme si o Matce Huse a o jednorožcích, proč ne? Ostatně moje fanynky zde chodí převážně kvůli unikornům a celé ty roky je tak připravuji o zasloužený orgasmus.

Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, vyhlédnuv za okna, že se zešeřilo, den se zkrátil znovu o hodinu, tak jako před rokem. Už tu neskutečných dvanáct hodin srkám drinky. Za napuchlými víčky mi bliká kontrolka, která oznamuje, že bych si měl něco nechat i na zítra, ale znáte mě, nedám na varování, jsou mi lhostejná, stejně jako choroby, jako děti v Africe a očkování proti malárii.

V tuto chvíli s určitostí šaolinů myslím na nebezpečí. Na hračky. A hlavně na poctivé české ženy, protože jsou nejnebezpečnější hračky a každý muž chce dvojí, hru a nebezpečí. Ještě kopu pár drinků a motá se se mnou svět, tak jako už milionkrát před tímto výletem. Zarmouceně se vracím do sebe, myšlenky nikdy neuspíte, i když jste jinak zdatní spáči, platím na baru a odcházím do zasněžené, zmrzlé noci.

Taky myslím na všechny ty prince, které si naše dívky vysnily. Jak spoléhaly i dosud jako studentky na střední na jistotu jejich objetí, na vždy vrchovatou porci podpory, jíž se jim nikdy nedostalo, jak si ji naivně vysnily. Též jsem kdysi s nimi soucítil, vtloukal jsem si do hlavy, že když se můžu změnit já, může to dokázat už úplně každý. Jenže stalo se něco jiného, uvěřil jsem sice v změnu, ale nikde kolem sebe jsem ji nerozpoznal. Že jsem se změnil já, mohl jsem pouze šeptat zrcadlu. Nikdo mi tu změnu nevěřil. Zase! Nikdo nevěřil, že jsem vyléčen z drog, z alkoholu a všichni mě, jaké bylo mé zklamání, pouze obžalovávali ze lži a z špatných fórků.

Nikdo nepochopil, že já opravdu prošel radikální proměnou a stal se někým jiným. Pouze zrcadlo, po celou tu dobu, kdy jsem byl osočován, mi aspoň příležitostně nabídlo němé porozumění. Stalo se mým nejlepším přítelem. A později, když už jsem byl znovu považován za drogově závislého, poskytovalo mi útočiště rozumu.

Připamatoval jsem si scénu z filmu, nebo z nějaké fantasmagorie, už nevím.

Před křižovatkou do Marsu stála ona a on. Světlo baterky se žlutě odráželo od blýskavého krystalu křemene, který fungoval jako teleportační paprsek, stačil jediný dotek a vy už jste tu nebyl, vaše já se přeneslo na vzdálenou planetu. Usmála se jako dítě, když ji pohladil po vlasech, úplně naposledy, protože cesta byla jednosměrná a jen jediná osoba mohla přejít skrze tento zcela poslední krystal.

Vlastně bylo od ní hezké, že na poslední chvíle nepřešla, zvolila si zůstat s ním na zamořené zemi a sdílet osud pomalé a bolestivé smrti. A bylo hezké i od něj, že ji přemlouval. Byla prostě mladá a krásná a i když tomu dneska nikdo nebude věřit, šla za hlasem svého srdce. Co může být vůbec hezčího? když rozhodně víte, co chcete a je s vámi i legrace?

Chvála trnům

Mikrob je malinký, až není
co by z něj bylo k uvidění,
leč moudří lidé, s mikroskopy
doufají vidět jeho stopy.
Členitý jazýček, co stěží
za řadami sta zubů leží;
ocásků sedm chomáčitých,
růžo-fialo-flíčkovitých.

Sestra kvočna

Vyznačuje se jakýmsi úbytkem kapacity spermatovodu. Nestříká tolik jako za mladých let, když si bral svou první ženu a když ji před zoologickou zahradou zpíval árii z Dona Giovanniho.

Sex po akupunktuře

Ambivalelce potravy, která uspokojuje jen tehdy, když je rozdcena agresivním kousáním; ambivalence rozkoše,
která plyne právě tak z vyměšování jako z introjekce; ambivalence uspokojení, které je jednou dovolené a odměňované, jindy zakázané a trestané.

Moje stará je okouzlující jako námořník

leží v linii možností šuku,
roztahuje pysky
a šklebí se.......
chocholatá jak páv

Stupnice obdivu

Skotsko je země s melancholickým počasím, země divokých hor a vřesovišť, přes které se nesou tóny skotských dud vydávané dudáky v kiltech.

U maniaka se často se setkáváme s emocionálním infantilismem. U chlapce strach z koní zakrývala kastrační úzkost. Freudův případ.

Nicméně dost už o chorých, dost už o mentálních retardacích a lidech s přiškrceným mozkem!

My všichni zde na blogu jsme totiž zdraví jak vítr od Apenin!

Těším se, až povstanu z invalidního vozíku a budu znovu lapen v náruči bláznivého života.. až mě uvidíte v mém lamborghini profrčet na žlutou... jak se řítím rovnou do slunce....vzpomeňte si!

Nerudu jsem měl vždycky rád, proto jsem o něm napsal čtyři povídky. Sice ve škole, když jsme se o něm učili, mi připadal divnej a nudnej, ale to se zlomilo asi v osmnácti. Fousatej pán s hůlkou kamsi chodil u nábřeží a trousil fejetony a sarkasmy. Objevil jsem teprve později, jak krásně živočišný a vášnivý to byl člověk. Rebel. Jeho kámoš Smetana, kterému familiérně říkali Fricek, mezitím provokoval zápecní Čechy, aby pochopili hloubku jeho mučednického nadání.

Každý hřích budiž odpuštěn

Sem vraceli se hodní synci ozdobení slzou

a hrdí, ti šli v řetězech

s otýpkou vlasů spadlou do vzpurného čela.

Také jsem šel, jako by mne vedli,

a věsil hlavu jako křídlo vrané.

Chodím městskou krajinou jako poutník, před očima se mi otvírá nebývalé bohatství vrstev, pod nimiž se rozprostírají ještě další detaily, užívám si např. pohled na přejetou ještěrku, dítě zalezající mamince pod sukně nebo hnusně odulou tvář opilcovu, která se ve šklebu zubí na policistku u přechodu.

Takový džbán plný lučního kvítí nebo nádherně rozkvetlých pivoněk v okně přízemního bungalovu, jak jsou tu už situované všechny domy do soustředných os a nikdy se nemíjející svou polohou, má ovšem také něco do sebe. Nepotěší sice chuťové pohárky, ale oko určitě ano. Mezi blízkými lidmi, v kruhu rodinném, často zažíváme nepochopení, jakési rozpory, které někteří řeší indiferencí. Nic takového se nemůže přihodit mezi cizinci. Není váš problém, že babička s kolmými vráskami brázdícími její čelo před vámi uklouzne na šlupce od banánu a sesype se jak domek z karet, sténá, oddychuje jak v posledním tažení, no a co? Není váš problém, že houmlesák chodí s hovnem v kalhotách, nahrubo rozmazaným tak, aby jeho přítomnost na sebe dala okamžitě znát. Co se děje mimo čas, co se přiházívá mimo děj, naopak skýtá zvláštní potěšení ovlivňovat. Ponořeni do temnoty vzpomínáte na život, který jste vedli. Srdce tluče o závod a vy se ve vzpomínkách, neboť nic jiného vám nezbylo, vracíte do doby, kdy jste ještě pociťovali záchvěvy štěstí, kdy s vámi lomcovaly hormony a dívky před vámi roztahovaly nohy, každý den jiná. Připíjíte na jejich zdraví a vracíte se zpět, nechtěně, do podřadné přítomnosti. Jedna opilecká noc střídá druhou, žízeň nelze porazit. Svět stal se mezitím stolem, na nějž chcete plivnout, ale došly vám poctivé sliny. Máte takové ty vystouplé rety, okousané od nervozity, smyslné jak asparágus, rudé jak třešně, masité jak pecen sádla. Jen čekáte, kdy vám někdo vrazí do týla obuvnické šídlo.

S takovými rty nepřežijete týden, ba ani hodinu, aniž byste je nepokoušel, výjimečně dřímají zpola, neustále připraveny vrhnout se na další kořist, korálků destilovaných slz akutní raubíři, šogúnové kořalky, nenasytní a nenapravitelní, neustále v střehu po další várce, nikdy ne v suchu, nikdy zcela při sobě.

Chytám za sukni culíkatou holčičku v parku, jejíž skřítkovský obličej a svítící oko, z něhož vyčtete život jak z knížky, vykazuje rysy hrůzy.

Je tak zmatkem prokřehlá. Ještě chvílí a změní se v obří kostku ledu. Pak možná roztaje. Dlouhé rusé kadeře ji spadají na hrudníček.
Je noc i den a lůno její růže tržená. Přišla o květ nevinnosti, jaké štěstí, že zrovna se mnou, mezi broučky a pištějící havětí!

Pod černým bezem se propadáme zpátky do současna. Od teď myslím na růži a potkáte mě už jen zasněného.

Nikde ani sval

Když se vám zdá, že jsou věci nepřijatelné a vy se přesto rozhodnete je přijmout, osud zas jednou napne plachty. Zas zacinká na lepší časy.

Nic prý není stejné, nic prý není věčné, vše se má měnit a i když si na něco strašně zvykneš, nebo jsi něco hodně chtěl, mohou se objevovat náznaky, že s tím máš skončit. Skonči! Nemá smysl plýtvat energií pro nic. Stále se rodíme a umíráme a i toto musí umřít, abys mohl opět vytvořit něco nového. Každý den se probouzíš do vypraného světa lidí i přírody a každý den je musíš opět zašpinit. I když si třeba myslíš, že máš před sebou totéž v bleděmodrém.

Všelijaké nástrahy musíš zvládnout sám, vždycky na ně budeš sám, tak si na to zvykej. Budeš-li se v nich cvičit, budeš své problémy zanedlouho řešit s nebývalou lehkostí. To je takzvaná zodpovědnost. Budeš-li nadále chtít pomoc po druhých, začneš se propadat do problému stále hlouběji.

Láska je jen název pro styl komunikace, která je prostředkem sbližování se. Nech kvést, jen voň. Netrhej.

A o lásku šlo i v našem romantickém příběhu. Tehdy se Elena zbláznila do kluka na diskotéce. Netušila ještě, že je to latentní vraždící maniak. V chaotickém světě, kde se pohyboval, pro ni bylo nebezpečné dojít si na toaletu. Neřku-li s ním dupat.

Poprvé jejím pažím podlehl na hajzlíkách tančírny, podlehl kouzlu jejího hlasu.

Podruhé se vymluvil, že u ní zapomněl klíče od domu - a znovu byli v sobě, znovu z nich tekl pot, voněli po pohlaví.

Potřetí už se ani nemusel přetvařovat, prostě ji jen chtěl... znovu zdrtit. Pocítil zběsilost jeskynního muže, strhal z ní šaty a vzal si ji tak hrubě, jak jen to maniaci umí.

Přemítal, že ji musí nechat být. Nic z toho vztahu neplynulo. Jemu bránil vraždit a jí neposkytoval, co dívka tak ráda slyší, lichotky, komplimenty a ujištění, že dokáže být největší hvězda pod širým nebem!

Vysvětlil ji, že už k ničemu nedojde, marně zadržovala vzlyky, dívčiny zvláštně barevné oči byly plné slz. Okřikl ji:

"Jebej na to!"

"Nechci jebat na to," chichotala se jako mátoha. "Chci jebat s tebou..." Položila mu ruku do rozkroku a smála se ještě víc. Tyto dívčí neurotické smíchy ho usmiřovaly s osudem popravčího.

V tu chvíli vypadal jako býk, pokud mohl být býk oholený, bezrohý, pokrytý tetováním a absolutně divný.

Jako vždy ho svedla a on se pak jen o něco víc nesnášel.

Nesnášel i ji. Hlavně ji. A tak, když tvrdě spala, vstal, odešel k svému báglu, chvíli v něm šátral, pak se k ní vrátil s nožem a chvíli s ním projížděl okolo jejího spánku, špičku těsně vedle očí.

Váhání ho dráždilo.

Stačilo jen mik, mik. Něco nenápadně přitlačit, tam rozpárat, tu zjizvit... a bylo by po problému zvaném láska neboli cestě ke sbližování. Její jazyk by si pověsil kolem krku v podobě talismanu. Křovácké kmeny přece s jazyky kolem krků slaví úspěch.

Vyšel do chladné, snad až příliš chladné noci bezpřístřešného nebe, petrolejového jak jen možno, po němž se jen ztuha sunuly hmoty hrozivých mraků smrdících po ozónu. Než došel k trošku aktivnější silnici, vykouřil tři cigarety.

Další taxík. Další žluté světlo, oznamující světu, že vás chce svézt. Toužil zabít taxikáře tak jako už snad tisíckrát předtím.

Bůhvíproč si spojoval taxikáře s konzumní skládkou, které lapidárně říkal společnost. Každý vrah, pokud je jen trochu v srdci vrahem, zabíjí především své bližní, nerozlišuje, zda jde o ženy, muže nebo děti, vinen je každý, každý, kdo nesplňuje požadavek vrahů - být bořitelem. Kultu nebo mýtu, hodnot nebo znaků. Kdo se podrobuje otročině povinností, nezaslouží si žít. Ikonoklasti ve středověku byli též vrahy, vrahy svatých, spadali do kategorie těch nejnezbytnějších utěšitelů, třeba jako karbofuran, jed, co v posledním dějství říká kruté goodbye!

Zrovna ho minul párek hrdliček, on tlustoprd, se světle modrýma, takřka něžnýma očima, s bochníčky tuků u uší i v týle, ona těžká, kozatá, vysoká bruneta s kostěnými brýlemi, která se dívala pichlavými uhlíky zorů přísně, prvotřídní kandidátka na osteonekrózu. Vypadali velmi zamilovaně a maličko povzneseně, jako kdyby vypili pár pohárků vína, drželi se za konečky prstů docela jako malí. Prošli kolem něj mlčky a on si jich ani nevšiml.

"Máme tady mladou ženu v nesnázích," šeptal si a vzápětí se tomu zachechtal. "Měl bych ji odpomoci. Jako Jiří pomohl princezně s drakem."

"Přijdu k ní zítra večer a po sexu se jí zeptám: Slečno Kroutilová, víte, jak chutnají vaše játra?" tentokrát se smíchy zakuckal. ("Vyříznu ti je a nacpu ti je do úst, než ti podříznu ten ubohý, tenký krček.") "Vážně pecka. Jak se asi bude tvářit?" přemítal, i když moc dobře věděl, jak zděšeně se zatváří, což ho znovu pobavilo. Musel se až zastavit v chůzi, předklonit se a popadnout se za břicho. Nemohl smíchy udělat ani krok.

Čemu říkáš flétna?

Tak jsem se nudil a ze snu se mi vynořil duch, kterého jsem si svou neumělou rukou dovolit hodit na papír!

Nedávno jsem slyšel, jak dívka říká svému chlapci: Už chci počasí na džízku please...

Je mi zima, popojdi, slunko, kurva, jen maličko!

Chtěl jsem dokončit Klaudii ze včera, ale zhnusil se mi pohled do těch digitálních očí. Poháněných jen fotony. Tak ji nechám prchat Vasilovi v jiné realitě.

Dneska mě zaujaly koleje.

Říkáte si, jak se mi můžou líbit pražce? Nic na nich není.

Ale opak je pravdou. Jsou tajemné jak hrad v Karpatech. Kolik úžasných lidí už skončilo svou pouť právě na kolejích? Iveta Bartošová, bubeník kapely Monkey Python atd. Sám mě div nesrazil vlak, když mě ožralý kamarád strčil do kolejí sekundu před tím, než neúprosně profrčela kolem souprava vozů Janáček.

Člověk potřebuje najít něco, co přesahuje vědomí, aby to k jeho vědomí promluvilo, aby z toho vůbec měl nějaký dojem. Takový přesah slibují železniční koleje. Jdeš proti vlaku, který tě přejede a myslíš přitom na rozkošnou Denisu, jak měla před pár hodinami sladkou škvírku, když jste se milovali. A že ten moment trval jen pár minut nebo kolik jste si vyšetřili, to je jen bídný prvek v pošmourné břečce žití. Proto to chceš skončit, jdeš vlaku v ústrety, slyšíš rozmazaně, že houká a houká a ani se nenamáhá brzdit...

Po celý život svůj o muži jsem snila, kterého Příroda tak štědře vybavila.

Jen si vemte, kolik je na světě slečen. Nabídka je pestrá. Jde jen o to si chytře vybrat. Vědomí musí být při výběru pokud možno deprivované, aby se projevilo nevědomí. Únava, spánek, hlad, alkohol, drogy, vleklá nemoc. To jsou ideální stavy ducha, které nám napoví, která sukně je pro nás nejlepší. Ve chvílích, kdy je člověk unášen jak na mořské vlně, kdy nemá svobodu a hledá rovnováhu, se totiž otevřou čivy, které svou jasnozřivostí předčí novináře z Hospodárek. Necítíš víc smysly, pouze zmrzačenou schránkou nevědomé a živočišné stvůry, kterou je v jádru každý, třebaže o tom ani neví. To jsou chvíle, kdy je ti lhostejný luxus sexu, ani se nespoleháš, že tvoje stará bude umět vařit nebo uklízet po tobě svinčík, látat ti ponožky, prát trenky.

Seskupování slov

Pokusím se tentokrát o šibeniční příspěvek. Kdo nemá trpělivost, ať prosím přeskočí až k dílu!

Ne že bych měl v klobouku divů vyložené zázraky, jež bych mohl uchopit v rukavičkách a vytáhnout před rozjásané obecenstvo, to rozhodně ne. Při mých toulkách na látkách měnících vědomí jsem si však v průběhu života vytvořil určitý omezený přece, přesto velmi podnětný seznam stránek, kam se uchyluji, když mě bere nepokoj, když mou roznícenou mysl zachvátí horečka smyslů a když usedám s úmyslem vypotit do bílých ačtverek něco čtivého, něco, z čeho by me malé fanynky, které už vyrostly ze štramplí a místo vařeček a vibrátorů ve skříni řešící dorostlý život čerstvých matek, všudypřítomné kojení a plínky s křídelky, měly aspoň malilinkou radost.

Tou stránkou je https://diymfa.com/writer-igniter, rozněcovač pisatelův, zažíhá ho ještě zaživa, vnitřně rozpaluje, aby v něm probudil spící rezidua paměti a zachytil ony převzácné, dojné momenty v něčích ubohých, bídou a nesnázemi kořeněných životech, ať už to byla španělská uklízečka veřejných toalet nebo postarší instruktor stepování, které tu a tam pozorné oko rozžehlého zachytí uprostřed davu obyčejných a které vycítí, že takováto individua se narodila snad jen proto, aby cípy jejich skrz naskrz posraného života igniterem rozžehlý zvěčnil.

Nebo je aspoň ukázal na blogu.

Tedy dnes to bude o obživlé soše, která musí prchnout před tím, čemu se zde říká fortune cookie. Samozřejmě zápletku navrhl počítač, sám bych na podobný nesmysl nikdy nepřipadl. Nevím, zda v ČR existují už motivační cookies, které obsahují rady, triky, citáty nebo i otázky z oblasti zcela unikátně nezajímavé a které údajně mají nositeli zajistit nebo minimálně přislíbit porci štěstí. Jedná se zde nejspíš o nepřímé působení obchodníků na zakázníky prostřednictvím efektu Galateii, protože kdykoliv se k fortune cookie dostanu, následující týden se nese ve znamení endorfinů a zvýšeného úspěchu. Divné, řeklo by se, divné ano, fungující taky ano.
Experti přes vypravování a natahování nudného románu na tři stovky stran mají zaručený tip, jak jednoduše docílit, aby jejich čtenář neusnul při prologu.

Využijte jednu z pěti, nebo klidně i všech pět archetypálních postav, které vašemu hrdinovi budou nadhazovat ego, držet ho při zemi, působit erekci, motivovat k boji nebo k rezignaci a máte jedinečnou přehlídku všech možných kombinací děje, která se v moderních vypravovacích postupech užívá.

A) Nemésis - všichni tuší, že se jedná o zlou postavu, která je od začátku až do konce vykreslena v negativních barvách. Jsou připraveni ho pověsit za koule do průvanu, třeba i bez důkazů. Voldemort.

B) Nejlepší kamarád - ve chvíli, kdy novela spěje nezadržitelně do bodu, kdy se spolu dvě hlavní postavy chtějí vyspat, třetí vstupuje na scénu a brzdí je, takže se buď ženská začne s ním hádat a plakat jak labilní chovanec ústavu nebo mezi dvěma chlapy dojde k roztržce - velmi typické rozuzlení. Ron/Hermiona/Harry.

C) Mentor neboli rádce - stojí při každém rozhodnutí a poskytuje cenné poučení, je velmi distinguovaný a celkově působí jako rodič hlavního hrdiny, který myslí jen na dobro svého potomka. Jako rodič se plete a je jen obtíž. Tenzin z The Legend of Korra.

D) Předmět lásky - i když tradičně bývá opačného pohlaví než ústřední postava, není vyloučeno, že někdy je stejného nebo aspoň podobného, může to být překrásná panna, která se rdí, když jsou jí předloženy necudné návrhy nebo třeba uštěpačný vysoce inteligentní mimozemšťan. Julie Capuletová, Taťána Larinová.

E) Šašek neboli The Fool - známe ho i jako blázna, plácá nesmysly a kření se, není na škodu mu trochu přidat, aby byl nadupanější, takový Joker z Batmana je jak A, tak E a teenky ho přitom pořád baští.

Klaudie

^{splyne v tanci lehce}

^{se září volánů}

^{na rozběsněných parketách}

^{kroutí se Klaudie}

Bílý rozepnutý plášt připomíná andělská křídla. Stál tam v celé své velkoleposti monstrózního mozku, zpocený jak tenista. Teď, když skončil své dílo, vypadají jeho křídla poněkud schlíple, přesto jeho postoj vyzařoval numinózní lesk patologického vědce už z dálky.

Na pitevním stole se válí kousky hlíny, je tam vměstnán korpus nějaké, nejspíš ženské, ještě schnoucí, bytosti, není až tak z hlíny, spíš z kameniny, pojí ji dohromady velmi tvrdý kamenný střep. Bradavky měla pokovované nějakou pokročilou plastikou. Vypálil ji bez použítí sádrových forem, jen tak z rozmaru přírody ji dal podobu.

Stavěl a stavěl ji pomaličku, jako když vlaštovka staví hnízdo a přitom neustále myslel jen na jedno. Až ji dokončí, bude jen jeho, nebude patřit nikomu dalšímu. Stačila ovšem jediná vzduchová bublina, na místě, kde by to bolelo, třeba na ňadrech nebo na zadku, a celá práce by přišla vniveč, tak jako už zatím pokaždé za neuvěřitelně dlouhých deset let, kdy se marně pokoušel stvořit dokonalou sochu, která by jen tak mimochodem také žila. O což se postará nejmodernější fylogenetický čip umístěný v její vagíně, kam nepronikne kromě jeho ocasu, nosu a prstů již žádný další objekt.

Vasil Smítko nebyl jen tak všední sochař a doktor, byl to taky vážený člen zastupitelstva města a neobyčejný karbaník. Říká se, že obral všecky větší casina o značnou část majetku a jen díky svým karetním trikům si mohl dovolit splnit sen. Postavit si ženskou na míru, která by neutíkala za jinými bývalými partnery, ani když ji vyfackoval nebo příliš seřval jak venkovského fakana, který se kasal známkami v žákovské. Dotyk tvrdého a měkkého zároveň těla, když ji dal povel, aby povstala ze stolu a ona se náhodou otřela kozou o jeho bok, rozproudil Vasilovu krev do varu. Ač byl okamžitě připraven zasunout do ní, strach z poskvrnění tak božského artefaktu jeho nadšení mírnil, až jej přece jen načas zastavil. Mezitím kontroloval na počítači, zda všecky sensomotorické kamery snímají její svůdnou chůzi bez vad. Procházela se pomalou, hopsavou chůzí, odpruženým, vysokým našlapováním člověka trpícího ataxií. Při předsunutí nohy ji vysoko vykopávala do vzduch a pak těžkopádně zadupávala při dokročení, jako by chtěla zabít nebezpečný hmyz. Byl to věru strašný pohled, nu což, příště se na pohybu zapracuje, pomyslel si. Když jí dal pokyn, aby se předklonila, zády k němu tak, aby mohl prověřit její ženské ústrojí pohledem sochaře, hezky z patřičné dálky i přes dostup, který je dělil, slintal blahem. Zapomněl dokonce takřka v tranzu i na záchod, což nemile pociťoval, když se mu začal ozývat močák. Náhle cosi zapípalo a zároveň se na její překrásné lebi pod kudrnatými černými vlasy rozsvítila červená kontrolka. Vasil se vyděsil. Náhle zasyčela, z hrdla se jí vydral sten. Vasil přiskočil, aby ji polapil, než upadne na podlahu a roztříští se na trilión střepů. Právě včas. Signál, který vyslala, znamenal, že je unavená a musí ještě spát, než nabere síly k další chůzi. Starostlivě ji vzal do náručí a odnesl do manželské postele, obětavě ji zakryl dekou s medvídky, i když necítila teplo ani chlad a šel znovu do pracovny, kde celou noc bádal.

Nejvíc se obával toho, že až dokončí kalibraci, nebude jí nic bránit odejít z domu, když bude v práci. Jakmile je totiž aktivovaná, je už jen ve své moci. Může ji sice donutit silou, ale ne zas příliš velkou, protože jakkoliv je tvrdá, on sám nejlíp věděl, že je dosti křehká, mohl ji např. postavit k plotně a dát ji příkaz vařit mu roštěnou, mohl ji shodit do postele a užít si její hliněné vnitřnosti, ale už nedokázal přinutit čip, aby zrušil její poloautonomní rozhodování, neb z něj byla živa, signály probíhající její tektonickou architekturou, proudící jak míza v stromech sem a zase zpátky, rozlévající se jak žluč nasraného traktoristy, když se musí v poli zastavit a otočit, nemohly být utlumeny, sic by to znamenalo postupný rozpad struktury, která dovolovala jí být při vědomí.

Nájezd hordy

Trošku jsem kopal v análech. Víte, že nemám na mysli lidské zadky, nýbrž prostě kroniky našich předků. V nich se píše, že kdysi se ve Francii sdružovalo hnutí hračičkářů, kteří si vymýšleli všelijaké triky, když měli tvůrčí blog.
Ne že bych byl zablokovaný nebo zakomplexovaný, chraň bůh, přesto jsem jejich vynálezy využil a ze slavné anglické básničky Počítání od Margarity Engle jsem vzal úryvek a vytvořil počeštěnou, přegooglovanou, pooulipovanou verzi. Zní to složitě, že? Jenže je to prosté jak koňské hovno!

Přišel jsem do plastikárny v Panamě, abych kopal
Osmý dřevokaz rány,
ale bylo mi řečeno, že bílé čepelky
by nikdy neměly být viděny pracovní stanicí
s show-offy, tak jsem si vzal politický strop, a teď jsem byl převeden
na centimetr.

Robím právníka, počítám dělníky,

kteří žijí v ostrých předmětech a ti, kteří žijí na útěku, funkce,

které jsou příliš rozzlobené pro udržení pracovní stanice pro simulaci v polévkové lžíci,

kde vědí, že ostatní

vydělají jak gondolier.

Když z pasáže uvidí počátek,

mají strach z kalhot,

i když nemůžu už je umět -

teď vše, co potřebuji, je rekreace jejich plen, agresorů,

brousek a barvy.

Již zítra očekávejte majstrštyk!

Augustin říkal, že si je blízký

Stačilo ale Břetislava posadit vedle ženy, vedle ženy, která ho zaujala, a jeho oči se okamžitě změnily. Sotva na ni pohlédl, v samém středu jeho panenek se zvolna roztančily nebezpečné ohníčky.

Galaxie je rozlité mléko na obřím ubruse

Povím vám tentokrát o známosti mých mladších let. Nejsem zrovna stařec, to víme, přesto je už módou dneška se prohlašovat starým, kdykoliv se jen namane příležitost a protože jsem tak trochu synem své doby, ani já nepohrdnu udělat ze sebe sešlejšího věkem, než jak tomu skutečný věk napovídá. Ale ať už se cítím jakkoliv mlád či naopak nad hrobem, dívka, se kterou jsem se seznámil poblíž nádvoří, och, nedaleko jezírka, v kraji zvětralého piva, ve slavných Teplicích, v přenádherné promenádě lázeňského parku, o které by turisti prohlásili, že je trochu víc šik než obvykle, wow, je to už pytel let, pamatuji se, že byla jaksepatří milá a měla své přednosti už na první pohled ukryté v blůzce. Že se jednalo o kostel sv. Alžběty nemusím připomínat, ale že ona sama se jmenovala Alžběta, to už zmíním, ačkoliv ke svaté měla daleko. Byla to taková poctivá smažka, ráda si poslechla v klubu tvrdší muziku, vypila pár pivek a grgala, prostě patřila mezi typy, které jsem v době těsně po dvacítce měl nejraději, holka krev a mlíko, která uměla chytit příležitost za pačesy a určitě udělala bezvadnou kariéru v pornu, protože to uměla roztočit a vsadím se, že teď má tři malé caparty na krku a bývalého manžela, který neplatí alimenty. Mimochodem, jedna má skalní fanynka odsud je taky z Teplic, takže možná ví, že z hlavního průčelí je kostel sv. Alžběty prostě neodolatelný. Tam jsem seděl v trávě a meditoval, kouřil takové ty tenké černé cigarillos a přemýšlel, že bych si tady k tomu průčelí vodil štětky a napájel je vermutem (pelyněk či wormwood?), dokud by nezkapaly, měl s nimi posmrtně styk a nemusel jim nic platit, protože jak užijí mrtvé peníze?... a do těch myšlenek se zjevila jak z mušle ona. Jako by ji zanesl vánek až k mým chlípným představám, až k mým necudným snům. Měla takový ten sexuální zážitek přislibující zadek v džínsách, pořádně vystavěný a popocházející po směru slunečních paprsků, takže bylo do čeho se zabodnout pohledem. Skoro mi začínal v gatích tvrdnout, jen co jsem si všiml, jak přešlapuje z tlapky na tlapku a vrtí se v bocích. Její neuvěřitelné barvy tváří a kyprého života si všiml každý - a proto mě nesmírně udivilo, když mi líčila, jak chodila pár let o berlích. Prý byla v Indii a u jogínu se učila takzvané guptavidě, tajnému posvátnému učení, které např. se zajímá o takové věci, jako je ovládnutí dechu až na molekulární úrovni, což, jak vysvětlovala, doslova znamená, že mistry té techniky můžou vsadit do země a nechat je tam několik měsíců jen tak, jak nějaké krtky, oni jsou zatím jaksi schopni přerušit dýchání a nezemřít, pak je zas vyhrabat a oni zas do hodiny "obživnou" a takto vzkříšeni z popela žijou zas obyčejné životy jogínů. Fascinovaně jsem poslouchal, jak se jí nějaký krok nepodařilo dotáhnout do finiše a po pěti minutách přerušeného dechu ji trošku vysadil mozek, tak musela do nemocnice a oni ji cpali přes hadičky oxidy a oxygeny a long story short, měla nějakou formu obrny, kterou vyléčila a teď je silnější než kdy dřív.

Na to jsem odvětil, že každý se zachraňuje, jak jen může... ale že je dobře, že přežila a je z ní tak půvabné děvče. Že společně můžeme zachránit planetku a ať si mě veme. Tak si mě nakonec nevzala, pochopila, že nejsem až tak stvořen pro párový život, že chlastám do bezvědomí a tahám se s rajdami, ale měli jsme svých pět minut zábavy. Rád na Alžbětu vzpomínám a vždy si vybavím její působivý dekolt a její voňavou kačenku.

Frontispis

To si takhle o půlnoci sleduju nové díly Black Mirror, když tu mi zapípá telefon a na displeji se rozsvítí zpráva od neznámého čísla: muj kluk byl dneska fucking hot, nemohla jsem z neho odtrhnout oci. Okamžitě jsem zbystřil. Snažil jsem se přijít věcem na kloub. Možná jsem v nějakém restauračním zařízení nechal ležet tidlyfón chvilku bez kontroly a nějaký vetřelec se mi do něj vloudil, odcizil číslo a teď si ze mě dělá dobrý večer.

To by ale znamenalo, že vědí o mně nejintimnější detaily, znají ty nude picsy, které tam mám se svou exkou, když jsme si ještě dělali fotky při sexu a navzájem si při nich dělali dobře. Mohli tedy vidět naše reprodukční orgány a teď je třeba vystavovat na facebook.

Úplně mě ovládla panika. Což když mě někdo podle frantíka pozná? Nebo podle rozkousaných, popiercovaných bradavek mé exky?

Rozklepala se mi na posteli kolena a řekl jsem si, že tuto situaci vyřeším jako pravý furiant, který jsem.

Stuprum se rozhodl s osobou na druhé straně linky bojovat.

Napsal jsem pohotově, co jsem o půlnoci vymyslet. Nic světoborného to nebylo. Znáte mě, jsem úplně vylízaný, když jde do tuhého.

neumím se smát, když mýmu nejlepšímu kamarádovi leží táta v nemocnici v kómatu s rakovinou, naťukal jsem zcela vážně a odeslal.

Tři minuty jsem setrval v seriálové mánii, když tu znovu zabzučel můj starý dobrý samsung.

filipe, co se s tebou deje? posledni dobou jsi jako telo bez duse, vubec te nepoznavam

Nejsem Filip a odkud víš, že tě nesleduju dalekohledem a brzo nezazvoním na tvůj zvonek a nevytáhnu tě před práh a neznásilním?

Tentokrát jsem zvolil ostřejší formu komunikace, jsa dobře poučen o zdánlivé tvrdosti dnešních puberťáků, kteří se dělají silní akorát tehdy, když k nim máte výlet přes půl republiky. Kdo jiný by si tak ze mě dělal šašky než pitomý pubescent? Stuprum se nenechá nikým ojebat, za žádných okolností, opakoval jsem si šestkrát dokolečka, než jsem klik na play a nahrál se mi zas následující střípek z mozaiky Černého zrcadla.

stara laska se asi nikdy uplně nevytrati co, Filipe?

Už si rozepínám poklopec a jdu si pro tebe, beruško, zakončil jsem naši divokou soumračnou rozmluvu a mrštil telefónem o zeď.

Tvrzení, že spíš se ženami

Můj lékař - ten, který mi zakázal všechno cestování - radil rodičům, aby mě do divadla nepouštěli; prý bych přišel domů nemocný, možná že nadlouho, a nakonec bych z toho měl víc utrpení než požitku. Taková obava by mě mohla zabrzdit, kdybych od onoho představení očekával jen požitek, protože ten může být pozdějším utrpením anulován.

Dcera má dospělé touhy

Opakoval jsem si neustále verše: Náhlý odjezd vás prý od nás vzdálí... a zkoušel jsem všechny intonace, jichž se na ně dá použít, abych lépe ocenil neočekávanost intonace objevené Bermou.

Pojmenovat mrtvolu

Tak jako Michelangelo, jenž strávil osm měsíců v horách u Carrary, aby vyhledal nejdokonalejší kusy mramoru pro památník Julia II., věnoval jsem se stejnou vášní šukání Tamary, která pro mě byla víc než kněžnou lásky!

Kývat hlavičkou

Měl jsem zrovna toho dne horoucí jistotu velkých tvůrců, zatímco jejím údělem byl krutý nepokoj badatele. Procházela z pokoje do pokoje a kde viděla nepořádek, brala si do huby nadávky a div že mě neplácala dlaní přes tvář. Sám bych ji byl ubalil, kdybych už v sobě neměl pořádnou hladinku, která brzdila mé jinak agresivní sklony, zvlášť k slabšímu pohlaví.

Štětinatější než sele

Její pokyny byly čistě nominální. Věděla, že je nesplním, i kdyby padaly trakaře, takže se naučila jen vzdychat. Ta kolmá vráska u obočí na ní byla překvapivě odpudivá.

Pást se na její pasece

Každý drobounký výraz její fyziognomie naznačoval, že mu máme co dělat se slečnou, která ráda souloží s nadrženými chlapy! Několik minut jsem se jí obdivoval a pak jsem vyšel z baru, abych se stavil na rozlévané víno, patrně pozdní sběr, do bufetu.

Motolice a duch proměněn v motýla

Je známá věc, že Sartre se během okupace staral o své literární úspěchy a světskou slávu a když v kruhu univerzitním rozlil mléko, decentně ho utřel, že už po něm brzy nebylo ani památky. Měl strávit v zajetí osm měsíců, mohl být zapojen do podzemní činnosti, ale byly to vesměs měsíce intenzivního pěstování korespondence s Beavoirovou a něco škrábání Bytí a nicoty.

Koule na cibulce

Ó vy tiší mučedníci nešťastné lásky - co jste láskou zkusili a ji zapírali. Nikdy se o ní nevědělo, a to byla právě velikost vaší lásky, jež tuto ryzí oběť přinesla. Ovoce této lásky je skryté, neboť zrálo tichým žárem skryté bolesti. A oč větší přemáhání, oč víc jste věřili v nemožné, o to jste byli většími.

Vám, jedině opravdovým, chci věnovat následující řádky.

Co básník opěvuje, musí mít v sobě smutek, který je záhadou jeho života. Jistě jste zaregistrovali, že leckterý básník líčí krásy přírody a skládá v ní nepřirozená očekávání, skoro jako by příroda rozhodovala o tom, jak šťastný či nešťasten bude náš život. Jenže chyba lávky, už jsme dost zodpovědní a vyvinutí jako homo sapiens sapiens a snad brzy se označíme jako homo turingus, podle Turingova stroje nebo třeba homo ropus podle toho, že nám zbývá jen 30 až 70 let (když počítáme písky a jiné metody výroby) této blahodárné kapaliny, jsme tedy dost chytří, abychom si spočítali, že příroda je neurastenická, rachitická a nadto prodejná děvka a že jediné, co hýbe světem, jsou peníze a - překvapivě - zase ti prachsprostí lidé.

Nevím, jetli jsem potkal někoho, kdo by mě někdy opravdu ovlivnil natolik, abych si řekl, tenhle člověk má v sobě něco z augura, něco z proroka v biblickém slova smyslu, věští třeba z letu ptáků nebo z křištálových koulí nebo z vagín děvčat, není důležité, z čeho vlastně věští, ale jak se jeho proroctví naplňují. Nostradamus je přeceňovaný šejdíř a ta paní v černých šatech, co bydlí naproti nad masnou a která si domů vodí fifleny, kterým věští z ruky nebo hádá z karet, té si nemůžeme příliš vážit - snad až na to, jak zdatný obchodní talent kdesi podědila.

Říká se, že pokání ulevuje duši, ale je to právě naopak. Kdo z vás ještě ví, co znamená činit pokání? Asi nikdo. Patrně to slovo ve vás probouzí touhu nahlédnout do slovníku a zjistit, co se za ním skrývá, ale ještě spíš vás nezajímá vůbec, tak jste mu vzdáleni. A přece, kdo smyšlí ryze, nutně musí zabřednout do pokání, do výčitek, do vzletných záškrtů svědomí nebo držkopádů vzpomínek. Pokání vzbuzuje chorobné myšlenky a potlačuje originalitu na úkor schválování činů. Tak jako třeba člověk nespavec je rozpůlen nebo zdvojen, v jednom životě může být pracovitý a úspěchy se mu můžou lepit na nárazník a holky hromadit v kanclu, kdežto v druhém, když leží v posteli, jen přemítá, jak všecko zvoral a zvrtal a že nemůže být ničeho hoden, protože absencí spánku se trestají jen ty nejhorší sorty grubiánů a patolízalů a vyližprdelků, a i ti ještě často usínají aspoň na pár milosrdných hodin. Kdo nespí, myslí na sebe, a tím, že myslí na sebe, ztrácí svět. Není horšího trestu pro živého než být odloučen od života. Vskutku jen nejsilnější srdce může překonat muka tak strašná. Kdo dal přednost s Kantem (třebaže tak učinil pouze na papíře) existentia před essentia, rozhodl se pro cestu, ve které není spánku, není odpuštění, není úlevy, jen zmatek, bouře chtíčů, trestající bohové, neviditelné rány osudu a tak dál.

Šídlo nejvzácnější

Ať rozhodne osud, za pokus mě nesnědí.

Vypadám věrohodně? Budím dojem slušného už podle zevnějšku?

Příliš si všechno berete k srdci, proto budete vždy nešťastný člověk.

Bez tabáku nemohu žít a teď už jsem devátý den neměl ani šnupečku v ústech.

Čouhaly mu z bot holé prsty.

Toto je pět maxim nebo tezí nebo co, které jsem si zapsal, když jsem putoval po kraji. Od nich se odvozuje příběh, který vám povím.

Jak by se mělo o lásce mluviti, kdyby se zapomnělo na tebe, Duchu lásky?

Každý zajisté strom po svém ovoci bývá poznán, neboť nesbírají z trní fíky ani nesbírají z bodláků hrozny.

Můj přítel je tak trochu podivín, je velice citlivý, ostatně proto to už spolu táhneme osmým rokem. Má taky pěkné nářadíčko, když ho vytáhne, jsem z něj pořád vyplesklý, kdybyste se ptali, takže nejen pro jeho podivínství si ho v domácnosti vážím. Navíc narozdíl ode mě dokáže opravit pokaženou pračku, pověsit obrázek na stěnu a když neteče voda, umí ji zas roztéct, což při našich prasárničkách ocení každý gay. Nicméně to mezi námi začalo od ledna tohoto roku skřípat... proto jsem taky omezil psaní zde na blog.

Řekl jsem si, že konečně musím projevit trochu spontaneity a vyzkoušet i jiné chlapce. Seznámili jsme se s Vaškem, když mi bylo osmnáct, byl můj první, ukázal mi všecko, co teď umím, ale myslím, že nastal čas na změnu, neboť čas letí mílovými kroky a je nemilosrdný, působí vrásky a zabíjí, dokonce i když jste jinak zdraví.

Chci znovu pocítit ten dotek neznáma, když tě chňapne mezi půlkami nějaký kolohnát a shodí tě na postel a začne tě svlékat... jazyk se mu dostane do podpaždí a sklouzne do pupíku a níž a níž.. a dál už to znáte. Děláme to jako králici a já u toho vřeštím jako pavián.

Vráží mi ho tam tak silně, že mě ještě týden poté bolí zadek.

Ale to není to hlavní, proč už chci uniknout ze vztahu, který mě dusí.

Chci prostě zas se mít z čeho těšit, nač si vzpomínat, až budu sešlý věkem a žádní kluci už mě nebudou chtít... Chci zas hořet absolutní milostnou láskou dvou mužských těl a dvou věčně postavených pyjů. Dvě ztopořené buzny dávající si do análu. Nebo i tří, nebráním se žádné kombinaci, jsem už přece nějaký ten pátek dospělý a vím, že lidi někdy požadují po svých milencích víc, než co oni jim mohou nebo chtějí nabídnout...

Nechť osud rozhodne za mě, zahrajeme si hru, řekl jsem si.

Tak jsem vyrazil na klubu a poslouchal disko, árenbí a dramec a dabstep a podobné pazvuky, jako obvykle potkávám divné typy, mají zorničky jako sovy a jsou narvaní zabavnými syntetikami, a tak klesám a klesám a víčka se tíží, co je opojnější než slastné se propadávání do náruče Morfeovy?, když tu cítím, jak mě někdo otáčí ze židle. A tam stál on. Vašek. Měl v očích slzy a prosil mě, abych se za ním vrátil, že prý četl moje e-maily, kde jsem si na něj stěžoval našemu kamarádovi a kde jsem vyjádřil přání, že od něj chci pryč. A taky kam půjdu a že tam chci přefiknout nového kluka.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Zapírat nemělo smysl, určitě mi nelhal, na to jsem ho znal moc dobře a vymyslet si takové podrobnosti by také nedovedl. Vypadám jako věrohodná postavička, nebo jsem po pivu prostě úplný hňup, působící jak cigáně z cikánského ghetta u nádraží, když jde kolem výprava důchodců na horu Říp? Neznám bohužel odpověď.

Neměl jsem už co říct. Poslal jsem ho domů a nechtěl jsem ho víckrát vidět. Vypil jsem ještě asi dvě piva a už jsem byl tak opilý, že jsem se neudržel na nohách. Někdo mě podpíral, ale byl to hnusák, tak jsem se radši vzchopil a šel na záchod vrávoravým krokem, zatímco kolem mě tančily nepopsatelně naivní holky nějakou lambádu a jejich přidrzlí klukové jim přitom osahávali boky. Cítil jsem se hrozně jako dlouho ne. Na záchod jsem došel jen proto, abych si opláchl tvář. Přicházím k umyvadlu, otáčím kohoutkem a čekám na spásnou tekutinu, jenže... čekám marně, zkouším otáčet i teplou vodou, ale neteče ani kapka, prostě nic. Hlasitě zakleju. Sotva si ulevím, někdo v kabince se uchichtne. A tak jdu tam, abych se podíval, kdo se mi odvážil zasmát. Beru za kliku a ona upadne. Tak ji tam znovu přiložím a otvírám už opatrněji, veden předtuchou, že bych neměl otvírat dveře, kterým upadává klika...

Dveře ještě nejsou zcela otevřeny a už vím, že jsem tentokrát narazil na zlatý důl. Na sklapnuté míse tam sedí ten nejkrásnější kluk, snad polobůh, snad pobuda, kterého jsem kdy viděl a balí si úžasnými prsty cigaretu, na tvář mu hraje takový ten idiotsky vševědoucí úsměv lidí, kteří si myslí, že jsou králové plesu a který působí tolik neodolatelně pro nás buzny, ctitele méně něžného pohlaví. On se na mě pobaveně ohlédne a balí si dál, zatímco já stojím dobrých pár sekund bez hnutí a jen valím bulvy na ten zjev jistě ne z našeho světa.

Na to pronese bez úvodu: "Příliš si všechno berete k srdci, proto budete vždy nešťastný člověk," zadívá se na mě a když vidí, že jsem pořád mimo, balí dál, načež zas po chvilce dodá: "Bez tabáku nemohu žít a teď už jsem devátý den neměl ani šnupečku v ústech. Určitě si nedáte se mnou, kolego?"

Všecko na něm působí nepopsatelně.

Rozpačitě se usměju a čůrka potu mi stéká z čela.

Teprve teď si všimnu, že má děravé boty a z těch mu čouhají holé prsty.

Okamžitě klesnu k zemi a začnu mu je olizovat. Je to zákon těla, který mi velí být jeho věcí, být kobercem, po kterém on bude šlapat, jen když si mě vezme za muže a zprávoplatní náš svazek před oltářem, hodlám pro něj obětovat život, zhynout bídně jak pes, chtěl jsem cítit v dásních jeho karotku, ne karotku, jeho ambrózií potřísněnou mrkev, to všechno mu vykládám a on se jen nepřítomně, maličko nasládle usmívá.