Když se vám zdá, že jsou věci nepřijatelné a vy se přesto rozhodnete je přijmout, osud zas jednou napne plachty. Zas zacinká na lepší časy.
Nic prý není stejné, nic prý není věčné, vše se má měnit a i když si na něco strašně zvykneš, nebo jsi něco hodně chtěl, mohou se objevovat náznaky, že s tím máš skončit. Skonči! Nemá smysl plýtvat energií pro nic. Stále se rodíme a umíráme a i toto musí umřít, abys mohl opět vytvořit něco nového. Každý den se probouzíš do vypraného světa lidí i přírody a každý den je musíš opět zašpinit. I když si třeba myslíš, že máš před sebou totéž v bleděmodrém.
Všelijaké nástrahy musíš zvládnout sám, vždycky na ně budeš sám, tak si na to zvykej. Budeš-li se v nich cvičit, budeš své problémy zanedlouho řešit s nebývalou lehkostí. To je takzvaná zodpovědnost. Budeš-li nadále chtít pomoc po druhých, začneš se propadat do problému stále hlouběji.
Láska je jen název pro styl komunikace, která je prostředkem sbližování se. Nech kvést, jen voň. Netrhej.
A o lásku šlo i v našem romantickém příběhu. Tehdy se Elena zbláznila do kluka na diskotéce. Netušila ještě, že je to latentní vraždící maniak. V chaotickém světě, kde se pohyboval, pro ni bylo nebezpečné dojít si na toaletu. Neřku-li s ním dupat.
Poprvé jejím pažím podlehl na hajzlíkách tančírny, podlehl kouzlu jejího hlasu.
Podruhé se vymluvil, že u ní zapomněl klíče od domu - a znovu byli v sobě, znovu z nich tekl pot, voněli po pohlaví.
Potřetí už se ani nemusel přetvařovat, prostě ji jen chtěl... znovu zdrtit. Pocítil zběsilost jeskynního muže, strhal z ní šaty a vzal si ji tak hrubě, jak jen to maniaci umí.
Přemítal, že ji musí nechat být. Nic z toho vztahu neplynulo. Jemu bránil vraždit a jí neposkytoval, co dívka tak ráda slyší, lichotky, komplimenty a ujištění, že dokáže být největší hvězda pod širým nebem!
Vysvětlil ji, že už k ničemu nedojde, marně zadržovala vzlyky, dívčiny zvláštně barevné oči byly plné slz. Okřikl ji:
"Jebej na to!"
"Nechci jebat na to," chichotala se jako mátoha. "Chci jebat s tebou..." Položila mu ruku do rozkroku a smála se ještě víc. Tyto dívčí neurotické smíchy ho usmiřovaly s osudem popravčího.
V tu chvíli vypadal jako býk, pokud mohl být býk oholený, bezrohý, pokrytý tetováním a absolutně divný.
Jako vždy ho svedla a on se pak jen o něco víc nesnášel.
Nesnášel i ji. Hlavně ji. A tak, když tvrdě spala, vstal, odešel k svému báglu, chvíli v něm šátral, pak se k ní vrátil s nožem a chvíli s ním projížděl okolo jejího spánku, špičku těsně vedle očí.
Váhání ho dráždilo.
Stačilo jen mik, mik. Něco nenápadně přitlačit, tam rozpárat, tu zjizvit... a bylo by po problému zvaném láska neboli cestě ke sbližování. Její jazyk by si pověsil kolem krku v podobě talismanu. Křovácké kmeny přece s jazyky kolem krků slaví úspěch.
Vyšel do chladné, snad až příliš chladné noci bezpřístřešného nebe, petrolejového jak jen možno, po němž se jen ztuha sunuly hmoty hrozivých mraků smrdících po ozónu. Než došel k trošku aktivnější silnici, vykouřil tři cigarety.
Další taxík. Další žluté světlo, oznamující světu, že vás chce svézt. Toužil zabít taxikáře tak jako už snad tisíckrát předtím.
Bůhvíproč si spojoval taxikáře s konzumní skládkou, které lapidárně říkal společnost. Každý vrah, pokud je jen trochu v srdci vrahem, zabíjí především své bližní, nerozlišuje, zda jde o ženy, muže nebo děti, vinen je každý, každý, kdo nesplňuje požadavek vrahů - být bořitelem. Kultu nebo mýtu, hodnot nebo znaků. Kdo se podrobuje otročině povinností, nezaslouží si žít. Ikonoklasti ve středověku byli též vrahy, vrahy svatých, spadali do kategorie těch nejnezbytnějších utěšitelů, třeba jako karbofuran, jed, co v posledním dějství říká kruté goodbye!
Zrovna ho minul párek hrdliček, on tlustoprd, se světle modrýma, takřka něžnýma očima, s bochníčky tuků u uší i v týle, ona těžká, kozatá, vysoká bruneta s kostěnými brýlemi, která se dívala pichlavými uhlíky zorů přísně, prvotřídní kandidátka na osteonekrózu. Vypadali velmi zamilovaně a maličko povzneseně, jako kdyby vypili pár pohárků vína, drželi se za konečky prstů docela jako malí. Prošli kolem něj mlčky a on si jich ani nevšiml.
"Máme tady mladou ženu v nesnázích," šeptal si a vzápětí se tomu zachechtal. "Měl bych ji odpomoci. Jako Jiří pomohl princezně s drakem."
"Přijdu k ní zítra večer a po sexu se jí zeptám: Slečno Kroutilová, víte, jak chutnají vaše játra?" tentokrát se smíchy zakuckal. ("Vyříznu ti je a nacpu ti je do úst, než ti podříznu ten ubohý, tenký krček.") "Vážně pecka. Jak se asi bude tvářit?" přemítal, i když moc dobře věděl, jak zděšeně se zatváří, což ho znovu pobavilo. Musel se až zastavit v chůzi, předklonit se a popadnout se za břicho. Nemohl smíchy udělat ani krok.
Žádné komentáře:
Okomentovat