Každý hřích budiž odpuštěn

Sem vraceli se hodní synci ozdobení slzou

a hrdí, ti šli v řetězech

s otýpkou vlasů spadlou do vzpurného čela.

Také jsem šel, jako by mne vedli,

a věsil hlavu jako křídlo vrané.

Chodím městskou krajinou jako poutník, před očima se mi otvírá nebývalé bohatství vrstev, pod nimiž se rozprostírají ještě další detaily, užívám si např. pohled na přejetou ještěrku, dítě zalezající mamince pod sukně nebo hnusně odulou tvář opilcovu, která se ve šklebu zubí na policistku u přechodu.

Takový džbán plný lučního kvítí nebo nádherně rozkvetlých pivoněk v okně přízemního bungalovu, jak jsou tu už situované všechny domy do soustředných os a nikdy se nemíjející svou polohou, má ovšem také něco do sebe. Nepotěší sice chuťové pohárky, ale oko určitě ano. Mezi blízkými lidmi, v kruhu rodinném, často zažíváme nepochopení, jakési rozpory, které někteří řeší indiferencí. Nic takového se nemůže přihodit mezi cizinci. Není váš problém, že babička s kolmými vráskami brázdícími její čelo před vámi uklouzne na šlupce od banánu a sesype se jak domek z karet, sténá, oddychuje jak v posledním tažení, no a co? Není váš problém, že houmlesák chodí s hovnem v kalhotách, nahrubo rozmazaným tak, aby jeho přítomnost na sebe dala okamžitě znát. Co se děje mimo čas, co se přiházívá mimo děj, naopak skýtá zvláštní potěšení ovlivňovat. Ponořeni do temnoty vzpomínáte na život, který jste vedli. Srdce tluče o závod a vy se ve vzpomínkách, neboť nic jiného vám nezbylo, vracíte do doby, kdy jste ještě pociťovali záchvěvy štěstí, kdy s vámi lomcovaly hormony a dívky před vámi roztahovaly nohy, každý den jiná. Připíjíte na jejich zdraví a vracíte se zpět, nechtěně, do podřadné přítomnosti. Jedna opilecká noc střídá druhou, žízeň nelze porazit. Svět stal se mezitím stolem, na nějž chcete plivnout, ale došly vám poctivé sliny. Máte takové ty vystouplé rety, okousané od nervozity, smyslné jak asparágus, rudé jak třešně, masité jak pecen sádla. Jen čekáte, kdy vám někdo vrazí do týla obuvnické šídlo.

S takovými rty nepřežijete týden, ba ani hodinu, aniž byste je nepokoušel, výjimečně dřímají zpola, neustále připraveny vrhnout se na další kořist, korálků destilovaných slz akutní raubíři, šogúnové kořalky, nenasytní a nenapravitelní, neustále v střehu po další várce, nikdy ne v suchu, nikdy zcela při sobě.

Chytám za sukni culíkatou holčičku v parku, jejíž skřítkovský obličej a svítící oko, z něhož vyčtete život jak z knížky, vykazuje rysy hrůzy.

Je tak zmatkem prokřehlá. Ještě chvílí a změní se v obří kostku ledu. Pak možná roztaje. Dlouhé rusé kadeře ji spadají na hrudníček.
Je noc i den a lůno její růže tržená. Přišla o květ nevinnosti, jaké štěstí, že zrovna se mnou, mezi broučky a pištějící havětí!

Pod černým bezem se propadáme zpátky do současna. Od teď myslím na růži a potkáte mě už jen zasněného.