Kapesní

Opět se soužím nad svou neohrabaností. Plevelím nešikovná slova, jako bych házel blátem po tom, co chci oslavit. A večer, svlékající se žena, stín na zácloně, pohyb, protáhnutí… kde jsou, kde jsou? Žijeme v poesii. Básně poletují kolem mne jako jepice, pokoj je plný slov a pocitů, jepičích půvabů, které nikdy nechytím. To jenom někdy uvázne mezi prsty, které mávly bez naděje do vzduchu, nejpomalejší z nich. Otevřu dlaň a je z ní mrtvé tělíčko, špinavá skvrna na kůži.

Protože blud je sen bdících, je třeba takové osoby z jejich kvazi-spánku, z jejich snícího, obrazům vydaného bdění vytrhnout, probudit je k bdění skutečnému, jehož vjemy smažou sen.

Snil jsem tesklivě o společnosti, v níž by narušení sloužili za vzor. Vykonávali by řadu zasloužilých profesí v zákulisí státu a vládli by po vzoru oligarchů s elánem i rozvahou. Donášeli by na své poradce a snovali lstivé intriky s cílem se co nejvíc přiblížit bohu, nebo aspoň současnému řediteli zeměkoule.

Mezi lebkou a olebečnicí šílence vznikají nejlepší nápady.

Není tomu tak dávno, co jsem četl u Tralliona, že jeden lékař zbavil bludu melancholika, který trpěl představou, že nemá hlavu, že na jejím místě cítí prázdno - lékař blud přijal a uvolil se, že mu díru zacpe, tak mu tedy umístil na hlavu velkou olověnou kouli. Nepříjemný pocit a brzy i bolestivá tíha nemocného zanedlouho přesvědčily, že hlavu má.