Teror na zubařském křesle

Je až příliš pravda, že ty, kdož pozbyly rozumu, je nutno před společností skrýt.

Z temnot internace vyvstávají tvary bolesti a slasti, v nichž se opakují Hieronymus Bosch a jeho šílené zahrady. Kdykoliv pohlédnu na anglickou zahrádku, vidím v ní šílenství Boschovo. Cítím, jak ti, co se starají o záhony a jsou za to slušně placeny královskou rodinou např., v hýření a rozmařilosti tvarů promrhali veškeré plodné úsilí. Ale co, odjakživa spěli zemřít ve špitále, pěkně draze zaplaceném, tak jim to ani není líto.

možná je to pravý

tohle jsem hledala

když jsem neuměla cítit nic

a topila se v rumu



moje láska je tak velká

že o tom nesmim mluvit

jinak bych plakala znovu

a nechci abys to o mně věděl

nesmíš mě takovou vidět

protože bys na mě možná byl hodnej a utřel ty slzy

ale pak by jich bylo ještě víc

A to psala moje, prosím pěkně, "kamarádka", která umřela, když jí bylo devatenáct let. Stačilo se jednou blbě přešvihnout a už ty roky nedoženeš. Co hnije v hrobě, rozežraná červy, zatímco ostatní si užívají sluníčka a souloží a pití drinků a čemu se ještě všemu lidi věnujou...

Byla to taková dramatická postava, kdykoliv ji někdo urazil, nebo ji nedejbože zranil do krve, nemohla zastavit slzy. Francouz by řekl něco jako: Elle pleurait si fort qu'elle ne put achever.. bulela tak mocně, že se nemohla prostě zastavit. Tak bujaře... ani jsem to nezkoušel, protože jsem věděl, že to je škoda času snažit se jí utišit. Tyto labilitou a afekty zmítané povahy jsou překvapivě působivé na papíře, leč v životě se vyjímají už poněkud nešťastněji, až na drobné výjimky, které dostanou dobrého fleka, kde jsou sami a mají máloco na práci, a tak si přirozeně vlastně nikdo ani nevšimne, že jsou skrznaskrz špatně socializovaní a mají problémy řešit běžné situace.