Stín zmije

Dneska nic pro slabé povahy. Sice jste asi všechny slabé, ale to neznamená, že bych vám bránil ve čtení.

Přece jen ale udělím globální varování: Axiny, barbíny a ufňukané šprtky mají zákaz si dneska brousit očka o písmenka.

Nebude to totiž jako obvykle o líbačce lesbiček v růžové posteli, o tom, jak jsou vztahy na dlouhou vzdálenost na prd nebo jak vaši nabíječi vzdychají v kanclu pod tíhou lejster. Ani o prvních polibcích v manga seriálech...

Ne, dneska je to zabíjačka. Řekneme si něco o honění péra.

Už vidím, jak se většina z vás znechuceně odvrací s téměř slzou na krajíčku oka, že to jsem jako dost přetáhl přes čáru.

Nesnesou pomyšlení na naběhlé péro a že by se na některé měly podívat, to se jim až zveda žaludek.

Ale nic se nebojte, jen jsem si vás tak připravil. Nebude to ani tolik o honění jako o střevech.

A střeva už jsou něco, co mají zdejší dívky rády. Mají je tak hezky zauzlíčkované v tom svém sexuálně vypracovaném bříšku, že na ně ani nemusí myslet 24/7 a ony přitom fungují - skoro na povel a téměř vždycky spolehlivě.

Jestli mezi vámi sedí na zadku nějaká podšitá liška a vsadím se, že jo, tak ať se hezky zpakuje a jde si opakovat slovíčka do němčiny. Dneska totiž zabrousím do terminologie lékařů, abych vám přiblížil, proč naše střeva hrají při honění tak důležitou roli a nepotřebuji, aby mě každou chvíli liška přerušovala, že něco vykládám nepřesně...

Jdi už na kutě, hrdličko v kleci, dej po televizních novinách dobrou noc svému papá, který tě každou noc uspává, než zalehne tvojí máť a dokud stěny v tvém pokoji, sousedícím s jejich, nedají znát o povaze jejich vztahu, úsečka lásky, která se v noci mění na trojúhelník nechtěného hnusu...

A teď už k věci.

Před pouští rozkoše se vypínají palmy

šedivé palmy které nevoní

ne zvony hvizdy trhající blankyt

ne písně vykřiky

a v této vzteklé vyprahlé pustině

z dálky vyhlíží blízká

tu lehká postava temných svatých očí

nesoucí vlnivě tabernákl klínu

zatímco krychle vysokých paláců

se tyčí na srázu a hrozí obrovité

ve zkázonosném žáru

ty marné polibky žírných rtů

cítil jsem poznovu

tak jako to co tvořilo

celé její mládí.

Aneb láskou opovrhují jen ti, kteří byli zahnáni pískotem.

Střeva

V dospívání všichni zkoušíme své možnosti, hledáme věci, které by nás v dospělosti zabavily, které by nám poskytly trochu toho odpočinku a naše dny vyplněné bezduchou prací se nám stávají bríměm, proto se často, na dovolené, nebo když se nikdo nedívá, dovoláváme něčeho, co by nám dalo zapomenout na jednotvárnost a šedivou monotónnost přítomnosti a příležitostně posloužilo jako vzpruha. Tak jsem i já, chudáček, netvořil žádnou výjimku z celku. Osud mi nadělil staršího bráchu, který jezdil na turnusy do Afghánistánu jako voják, jak soldát, jak se říkalo za Františka Josefa, posílal mi tučné kapesné a dost oplzlých e-mailů, kde dopodrobna popisoval, s kterou ženou se zase v nové vesnici vyspal. Měl jsem ovšem i mladšího bráchu, který si vášnivě rád honil a který nenabyl klidu, dokud bělostné perličky spermatu nevytryskly z jeho hadičky študáka. Matka, rozhodnuta si zachovat plod krásy a svěžesti co nejdýl netknutý, nepracovala a otec tvrdil, že dělá školníka, i když jsem ho po večerech vídal vždycky jen se víc než mírně klátícího mezi špajzem a sporákem, jak cosi amorfního klohnil na ohni.

Sám jsem z rodiny byl asi nejvíc normální, takže si umíte představit, že pohybovat se mezi námi uprostřed nějaké události nebo třeba během jenom dopravní nehody, nemuselo být vůbec jednoduché a stěží to vůbec bylo únosné.

Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nechci být neurčitý přechod mezi věčně zhýralým, splachovacím bratrem kulometčíkem a mým pouze o tři roky mladším bráškou honičem péra, že se též chci něčím zapsat do rodinné kroniky a bůhvíproč mi přišlo do hlavy, to že nejlíp udělám, když zkombinuju význačné rysy obou mých bratří a dám jim pouze jedinečný twist, jak se říká. Tak budu mít z obou to nejlepší a z žádného nic špatného.

Počkal jsem si v půlce prázdnin, až všichni vypadnou z domu a vlezl jsem si do našeho bazénu, vydal se do jeho dutin. Cítil jsem se jako opravdický potápěč až na to, že jsem neměl potápěcí zařízení, ani šnorchl, ani brejličky, prostě jsem se tak jen cítil, když jsem se objevil pod vodou. Na dně našeho bazénu byla poměrně moderní cirkulační pumpa, která odsávala a filtrovala vodu, během minuty zvládla udělat tak 300 litrů, psali v manuálu. Na ní bylo nasazeno ústí odtokové trubice filtru. Teď vám řeknu, čeho jsem chtěl dosáhnout. Zkombinovat zkušenou experimentální honitbu, jak ji provozoval bráška podle popisu bratra a zároveň cítit střeva, jako to asi je, když někoho rozsekáte kulometnou palbou z pěti metrů, jak asi reagují vnitřnosti na náboje a jestli je to košer nebo ne.

Kdo by pohrdl sáním řitního věnce, tímhle krédem jsem se řídil, když jsem poprvé svléknutý do naha usedal na ústí trubice.

Nejste jenom dítě, které se v jednu chvíli tahá za penis, náhle jste někým důležitějším. Uvelebuji se tedy na dně a skrz jeden a půl metru vody nade mnou pohlížím do zvlněného, modrého nebe. Najednou kromě tlukotu srdce v mých uších celý svět jakoby utichnul. Pruhované žluté plavky mám omotané kolem krku - jen tak pro jistotu, kdyby se mě nějaký kamarád, známý nebo soused přišel zeptat, proč jsem dnes chyběl na fotbalovém tréninku. Nepřerušované sání filtračního otvoru mě olizuje zespoda a ten příjemný pocit mi rozemílá mou vyzáblu bílou prdel.

Mám pořád dostatek kyslíku a v ruce držím své péro jako pušku. Matka nakupuje parfémy, otec sedí v hospodě jako školník, brácha jel na skautský tábor. Nikdo se každopádně nevrátí dřív než za pár hodin.

Ruka mě už už žene vstříc radosti orgasmu, když tu přestávám. Vyplavu na hladinu, abych se zhluboka nadechl. Potopím se zptáky a sedám si na otvor.

Dělám to znovu a znovu.

Tohle musí být ten důvod, proč se ženským tolik zamlouvá facesitting. Je to jako nikdy nekončící sraní. Když tu sedím se ztvrdlým pérem a proud vody mi olizuje zadek, je mi kyslík volný. V uších slyším tlukot srdce. Tak tluče šťastné srdce, pomyslím si. Zůstávám pod vodou, dokud se mi před očima nezačnou komíhat zářící jiskry. Sedím s nataženýma nohama a vyboulenými kolenními jamkami dřu o dno bazénu. Prsty na nohou mi začínají modrat. Rozmočená bříška všech prstů vlivem dlouhého pobytu pod vodou začínají krabatět.

A pak tomu dám volný průběh. Chrlím velké bílé flusance. Teprve teď se potřebuju nadechnout. Ale nejde to. Když se chci odrazit ode dna, nemůžu se zapřít o nohu. Něco mi drží prdel u dna.

Něco podobného se podle statistik stává zhruba stovce lidí ročně, jen o tom nikdo nemluví. Jsou věci natolik choulostivé, že o nich při rodinné večeři nemůže padnout slovo. Jsou to duchové. Pumpa nasaje jejich vlasy nebo vycucne jejich zadek a oni se nedoplavou hladiny. Převážná většina obětí je z Floridy.

Šlapu vodu a máchám rukama jak šílený, pomaličku se mi sice daří se zapírat, tlukot srdce uvnitř mých uší je ale stále rychlejší a silnější.

Něco se mi otře o rameno a já se otáčím, ale to, co vidím skrz jiskření před očima, mi nedává smysl. Z odvodní trubice míří k mému konečníku nějaké tlusté lano, nějaký modrobilý had lemovaný žilkami, který se mi přisál na prdel. Z některých žilek vytéká krev, pod vodou skoro černá. Prýští z malých trhlinek v jeho kůži a pak se pomalu rozpouští, skrz mázdru toho hada vidím zbytky napůl stráveného jídla.

Jediné vysvětlení, které mě dočista zmateného a s nízkou hladinou kyslíku napadá, je to, že mám co do činění s mořskou nestvůrou, která číhala celé roky spící v pumpě a nyní vyplavala, aby mě mohla sežrat.

Skrz jeho kůži ještě prosvítají arášidy a pistácie. A velká světleoranžová kapsle. Taková, kterou mi otec nutí jíst před spaním, má v sobě nějaké proteiny a nasycené mastné omega kyseliny a rybí tuk, abych nabral váhu a dostal fotbalové stipendium.

Nyní mi zachránila život.

Není to had. Je to moje tlusté střevo, které mi podtlak vymotal z prdele. Doktoři tomu říkají prolaps. Celou dobu civím na svá vlastní střeva, chycená v odvodní trubce.

Řiť je pouze odvrácená strana úst, neboť je to u nás už tak zařízené, že celý trávící trakt je propojen. Proto vám nevadí vaši přítelkyni líbat tam ani tam, je to jen druhý konec řetězu. Dobrá zpráva je, že střeva nejsou tak citlivá na bolest jak třeba kůže. Stádium, do kterého se dostává jídlo ve tlustém střevě, nazývají fekálie, trochu výš v zažívacím traktu je trávenina - měkké bobky z řídké kaše, ozdobené kukuřící, arašídy a hráškem. Všechno tohle okolo mě plave a já si připadám jako jedna z přísad v polévce z krve, kukuřice, sraček, spermatu a arašídů. I ve chvíli, kdy se mi ze zadku vymotává střevo a já se zoufale snažím udržet vevnitř to, co ještě zbylo, zůstává mou hlavní starostí, jak si znovu obléci plavky.

Bože chraň, aby rodiče viděli moje péro!

Jednou rukou svírám hadici u zadku, druhou si odmotávám z krku moje žluté pruhované plavky. Dostat se do nich je ale zhola nemožné.
Asi máte představu, co musím řešit.

Na sekundu povolím a jsem vykuchaný.

Vyrazím k hladině a jsem vykuchaný.

Neudělám nic a utopím se.

Je to volba mezi tím, jestli umřít hned nebo až za minutu.

Až se vrátí matka z obchodu, najde velký nahý stočený plod, plovoucí v trochu zakalené vodě našeho zahradního bazénu.

Připoutaný ke dnu tlustým lanem z žil a zkroucených střev. Je to pravý opak situace, kdy se dítě při honění oběsí, jak už to mladí dneska dělávají.

Tohle je to děcko, které si před třinácti lety přivezli domů z porodnice.

Mohlo dostat fotbalové stipendium nebo se stát právníkem. Které by se o ně staralo, až budou staří. Všechny jejich sny a naděje. Plovoucí nahé a mrtvé mezi mléčnými perlami vyplýtvaného spermatu.

Buď mě najdou takhle nebo zabaleného ve zkrvaveném ručníku, až se zhroutím na půli cesty k telefonu v kuchyni. Rozedraný zbytek utrženého střeva bude stále ještě viset z nohavice mých žlutých pruhovaných plavek.