Féerie smíchu

Povídejme si o Matce Huse a o jednorožcích, proč ne? Ostatně moje fanynky zde chodí převážně kvůli unikornům a celé ty roky je tak připravuji o zasloužený orgasmus.

Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, vyhlédnuv za okna, že se zešeřilo, den se zkrátil znovu o hodinu, tak jako před rokem. Už tu neskutečných dvanáct hodin srkám drinky. Za napuchlými víčky mi bliká kontrolka, která oznamuje, že bych si měl něco nechat i na zítra, ale znáte mě, nedám na varování, jsou mi lhostejná, stejně jako choroby, jako děti v Africe a očkování proti malárii.

V tuto chvíli s určitostí šaolinů myslím na nebezpečí. Na hračky. A hlavně na poctivé české ženy, protože jsou nejnebezpečnější hračky a každý muž chce dvojí, hru a nebezpečí. Ještě kopu pár drinků a motá se se mnou svět, tak jako už milionkrát před tímto výletem. Zarmouceně se vracím do sebe, myšlenky nikdy neuspíte, i když jste jinak zdatní spáči, platím na baru a odcházím do zasněžené, zmrzlé noci.

Taky myslím na všechny ty prince, které si naše dívky vysnily. Jak spoléhaly i dosud jako studentky na střední na jistotu jejich objetí, na vždy vrchovatou porci podpory, jíž se jim nikdy nedostalo, jak si ji naivně vysnily. Též jsem kdysi s nimi soucítil, vtloukal jsem si do hlavy, že když se můžu změnit já, může to dokázat už úplně každý. Jenže stalo se něco jiného, uvěřil jsem sice v změnu, ale nikde kolem sebe jsem ji nerozpoznal. Že jsem se změnil já, mohl jsem pouze šeptat zrcadlu. Nikdo mi tu změnu nevěřil. Zase! Nikdo nevěřil, že jsem vyléčen z drog, z alkoholu a všichni mě, jaké bylo mé zklamání, pouze obžalovávali ze lži a z špatných fórků.

Nikdo nepochopil, že já opravdu prošel radikální proměnou a stal se někým jiným. Pouze zrcadlo, po celou tu dobu, kdy jsem byl osočován, mi aspoň příležitostně nabídlo němé porozumění. Stalo se mým nejlepším přítelem. A později, když už jsem byl znovu považován za drogově závislého, poskytovalo mi útočiště rozumu.

Připamatoval jsem si scénu z filmu, nebo z nějaké fantasmagorie, už nevím.

Před křižovatkou do Marsu stála ona a on. Světlo baterky se žlutě odráželo od blýskavého krystalu křemene, který fungoval jako teleportační paprsek, stačil jediný dotek a vy už jste tu nebyl, vaše já se přeneslo na vzdálenou planetu. Usmála se jako dítě, když ji pohladil po vlasech, úplně naposledy, protože cesta byla jednosměrná a jen jediná osoba mohla přejít skrze tento zcela poslední krystal.

Vlastně bylo od ní hezké, že na poslední chvíle nepřešla, zvolila si zůstat s ním na zamořené zemi a sdílet osud pomalé a bolestivé smrti. A bylo hezké i od něj, že ji přemlouval. Byla prostě mladá a krásná a i když tomu dneska nikdo nebude věřit, šla za hlasem svého srdce. Co může být vůbec hezčího? když rozhodně víte, co chcete a je s vámi i legrace?