Šídlo nejvzácnější

Ať rozhodne osud, za pokus mě nesnědí.

Vypadám věrohodně? Budím dojem slušného už podle zevnějšku?

Příliš si všechno berete k srdci, proto budete vždy nešťastný člověk.

Bez tabáku nemohu žít a teď už jsem devátý den neměl ani šnupečku v ústech.

Čouhaly mu z bot holé prsty.

Toto je pět maxim nebo tezí nebo co, které jsem si zapsal, když jsem putoval po kraji. Od nich se odvozuje příběh, který vám povím.

Jak by se mělo o lásce mluviti, kdyby se zapomnělo na tebe, Duchu lásky?

Každý zajisté strom po svém ovoci bývá poznán, neboť nesbírají z trní fíky ani nesbírají z bodláků hrozny.

Můj přítel je tak trochu podivín, je velice citlivý, ostatně proto to už spolu táhneme osmým rokem. Má taky pěkné nářadíčko, když ho vytáhne, jsem z něj pořád vyplesklý, kdybyste se ptali, takže nejen pro jeho podivínství si ho v domácnosti vážím. Navíc narozdíl ode mě dokáže opravit pokaženou pračku, pověsit obrázek na stěnu a když neteče voda, umí ji zas roztéct, což při našich prasárničkách ocení každý gay. Nicméně to mezi námi začalo od ledna tohoto roku skřípat... proto jsem taky omezil psaní zde na blog.

Řekl jsem si, že konečně musím projevit trochu spontaneity a vyzkoušet i jiné chlapce. Seznámili jsme se s Vaškem, když mi bylo osmnáct, byl můj první, ukázal mi všecko, co teď umím, ale myslím, že nastal čas na změnu, neboť čas letí mílovými kroky a je nemilosrdný, působí vrásky a zabíjí, dokonce i když jste jinak zdraví.

Chci znovu pocítit ten dotek neznáma, když tě chňapne mezi půlkami nějaký kolohnát a shodí tě na postel a začne tě svlékat... jazyk se mu dostane do podpaždí a sklouzne do pupíku a níž a níž.. a dál už to znáte. Děláme to jako králici a já u toho vřeštím jako pavián.

Vráží mi ho tam tak silně, že mě ještě týden poté bolí zadek.

Ale to není to hlavní, proč už chci uniknout ze vztahu, který mě dusí.

Chci prostě zas se mít z čeho těšit, nač si vzpomínat, až budu sešlý věkem a žádní kluci už mě nebudou chtít... Chci zas hořet absolutní milostnou láskou dvou mužských těl a dvou věčně postavených pyjů. Dvě ztopořené buzny dávající si do análu. Nebo i tří, nebráním se žádné kombinaci, jsem už přece nějaký ten pátek dospělý a vím, že lidi někdy požadují po svých milencích víc, než co oni jim mohou nebo chtějí nabídnout...

Nechť osud rozhodne za mě, zahrajeme si hru, řekl jsem si.

Tak jsem vyrazil na klubu a poslouchal disko, árenbí a dramec a dabstep a podobné pazvuky, jako obvykle potkávám divné typy, mají zorničky jako sovy a jsou narvaní zabavnými syntetikami, a tak klesám a klesám a víčka se tíží, co je opojnější než slastné se propadávání do náruče Morfeovy?, když tu cítím, jak mě někdo otáčí ze židle. A tam stál on. Vašek. Měl v očích slzy a prosil mě, abych se za ním vrátil, že prý četl moje e-maily, kde jsem si na něj stěžoval našemu kamarádovi a kde jsem vyjádřil přání, že od něj chci pryč. A taky kam půjdu a že tam chci přefiknout nového kluka.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Zapírat nemělo smysl, určitě mi nelhal, na to jsem ho znal moc dobře a vymyslet si takové podrobnosti by také nedovedl. Vypadám jako věrohodná postavička, nebo jsem po pivu prostě úplný hňup, působící jak cigáně z cikánského ghetta u nádraží, když jde kolem výprava důchodců na horu Říp? Neznám bohužel odpověď.

Neměl jsem už co říct. Poslal jsem ho domů a nechtěl jsem ho víckrát vidět. Vypil jsem ještě asi dvě piva a už jsem byl tak opilý, že jsem se neudržel na nohách. Někdo mě podpíral, ale byl to hnusák, tak jsem se radši vzchopil a šel na záchod vrávoravým krokem, zatímco kolem mě tančily nepopsatelně naivní holky nějakou lambádu a jejich přidrzlí klukové jim přitom osahávali boky. Cítil jsem se hrozně jako dlouho ne. Na záchod jsem došel jen proto, abych si opláchl tvář. Přicházím k umyvadlu, otáčím kohoutkem a čekám na spásnou tekutinu, jenže... čekám marně, zkouším otáčet i teplou vodou, ale neteče ani kapka, prostě nic. Hlasitě zakleju. Sotva si ulevím, někdo v kabince se uchichtne. A tak jdu tam, abych se podíval, kdo se mi odvážil zasmát. Beru za kliku a ona upadne. Tak ji tam znovu přiložím a otvírám už opatrněji, veden předtuchou, že bych neměl otvírat dveře, kterým upadává klika...

Dveře ještě nejsou zcela otevřeny a už vím, že jsem tentokrát narazil na zlatý důl. Na sklapnuté míse tam sedí ten nejkrásnější kluk, snad polobůh, snad pobuda, kterého jsem kdy viděl a balí si úžasnými prsty cigaretu, na tvář mu hraje takový ten idiotsky vševědoucí úsměv lidí, kteří si myslí, že jsou králové plesu a který působí tolik neodolatelně pro nás buzny, ctitele méně něžného pohlaví. On se na mě pobaveně ohlédne a balí si dál, zatímco já stojím dobrých pár sekund bez hnutí a jen valím bulvy na ten zjev jistě ne z našeho světa.

Na to pronese bez úvodu: "Příliš si všechno berete k srdci, proto budete vždy nešťastný člověk," zadívá se na mě a když vidí, že jsem pořád mimo, balí dál, načež zas po chvilce dodá: "Bez tabáku nemohu žít a teď už jsem devátý den neměl ani šnupečku v ústech. Určitě si nedáte se mnou, kolego?"

Všecko na něm působí nepopsatelně.

Rozpačitě se usměju a čůrka potu mi stéká z čela.

Teprve teď si všimnu, že má děravé boty a z těch mu čouhají holé prsty.

Okamžitě klesnu k zemi a začnu mu je olizovat. Je to zákon těla, který mi velí být jeho věcí, být kobercem, po kterém on bude šlapat, jen když si mě vezme za muže a zprávoplatní náš svazek před oltářem, hodlám pro něj obětovat život, zhynout bídně jak pes, chtěl jsem cítit v dásních jeho karotku, ne karotku, jeho ambrózií potřísněnou mrkev, to všechno mu vykládám a on se jen nepřítomně, maličko nasládle usmívá.