Mírně nadržený kurátor

Měla pozoruhodnou postavu. Zadek a prsa jak z partesa. Disponovala kouzlem té jediné síly, která je schopná zvítězit nad mocí času: smrtící krásou.

Pokud na vás v lese někdo mává, nemávejte zpět

Protože kdo naslouchá hlasu ďábla, tím spíš ocení hlas Boží.

Bar U chlupaté dzindy

Vycházel jsem zrovna do nálevny. Zaklapl jsem branku a chtěl jít svou cestou, ještě si nakoupit cigára a vsadit Šťastných deset, když jsem si povšiml, že na stejné ulici, poměrně dost přede mnou jde nějaká pořádná ženská, vlnily se jí boky a tak dál. Ale je dost daleko, jak jsem řek. Pozvedla ruce k šátku, který ji chránil před deštěm a před větrem. Stáhla si ho níž a odhalila tak vlnité kaštanové vlasy. Pročísla si je prsty a zas kráčela. Já přidal do kroku. Po chvilce, když už jsem byl skoro za jejími zády, jsem se zachoval nenápadně. Schoval jsem se za strom, abych jí mohl pozorovat líp.

Otevřený účet pro vyhuleného skinheada

 Měl těžký víkend. Seděl ve výčepu od rána a teď, když bylo už po deváté k večeru, došly mu navíc peníze. S další rundou se loučil vztekle, ale nakonec neštěstí překonal a vydal se dveřmi ven. Cestou z výčepu si lehl na chodník a nechal své neprané hadry pít ze země. Jak tam tak ležel, cítil, že neusne. Další propitá noc strávená ve společnosti převalování se v prostěradlech. Kdyby vypil ještě několik panáků, usl by, zaručeně by usl... Vzdychal. Široce otevřené oči Vlastimila odrážely blesky nazpět ke ztemnělé obloze. Myslí mu táhly obrazy, skvostnější než obrazy mistrů. Dělala to, co dělala vždycky, když byl ztumpachovělý a vycházela z prostoprosté logiky: jestliže je dnešek stejný jako včerejšek, proč by se zítřek měl měnit? PROČ? Ale ten červík, o kterém se tvrdí, že i v těch nejzarytějších poklidně v pološeru spí, náhle začal hlodat.. a v jeho mysl se začal rodit šílený plán.

Věděl dobře, že rána opilcova jsou těžká jak vykládka vlaku, ba těžší. A rozhodl se, že odteď už žádné takové ráno nezažije a vezme si za ženu Libušku, dceru přednosty stanice, která se vždy plaše promenádovala v čekárně, když on tam šel vynášet pakle. Bylo mu dobře, že může být vedle ní, i když... líp by mu bylo, kdyby se s ní muchloval. Jednou šel v jedné věci do zamykané komůrky. Byla tam a když ho přešel šok, tak najednou tam stála nahá. Růžové šaty s bílými puntíky a kaťata na zemi. Vrhla se na něj jako lasička na kohoutka.

Závodní ovce

Když jsem se v pětadvaceti letech rozstonal, řekl o mně ve společnosti jeden jemný pozorovatel: "Víte, S. žil odjakživa jenom takhle", a sevřel prsty levice pevně v pěst, „a nikdy takto!" a svěsil otevřenou ruku volně přes opěradlo židle.

A vyslovím další pravdu, že totiž všechno veliké, co tu je, je tu "navzdory", uskutečnilo se navzdory žalu a mukám, chudobě, opuštěnosti, tělesné slabosti, neřesti, vášni, navzdory tisícerým zábranám!

Stařenka se pohybovala malými krůčky, při nichž šoupala vlněnými bačkorami po kobercích a starých parketách, a sledovala přesnou cestičku mezi objemným nábytkem přeplněným různorodými věcmi – skleněnými cetkami, oprýskaným porcelánem a rámečky se snímky z dávných životů. 

Sex v bývalé mučírně

Buďte rády, že smrdíte v Čechách. Kdybyste byly na Filipínách, nevedlo by se vám vůbec dobře. Tamější úřady zničily další superauta. Jejich celní úřad doslova zlikvidoval vzácný McLaren, pač majitel nezaplatil daň z přeclení!

──────────────────────────────────────────────────────────

Potkala na úřadě zvláštního kluka. Byl navlečený jak myslivec. Na hlavě klobouk, na zádech tlumok, jaký se obvykle v kraji vesničanů, žlutavý, přepásaný oblek, patrně z lodenu, šedivou pláštěnku přehozenou přes ruku, crčely z ní ještě kapky deště. Nicméně se zdálo rozumné nepřepínat tětivu a nepropadat jeho kouzlu osobnosti okamžitě. Hlavně nebýt fascinována. Důležitá je láska, ne fascinace. Myslela teda raději na svoji práci, kde má dnes odpoledne být... a pustila jej z hlavy. Ale dotyčný si sedl asi po pěti minutách hned vedle ní. Odložil tu pláštěnku tam, kde měla kabelku - jako by ji nebral vůbec na vědomí. Vzbouřila se v ní hrdost! Už už se chtěla obořit, když si všimla, že jí zkoumavě hledí do výstřihu nebo tam, kde by byl, kdyby neměla svetr. Uvědomila si, že by nutně potřebovala nějaký přeryv, žít trochu nazdařbůh, dýchat vzduch dálek a načerpat čerstvou krev,... a tak se jen usmála zpět, když si toho konečně mohl všimnout. Ještě téhož odpoledne, i když v ulicích bylo odporné dusno, se šli projít galerií, kráčeli podél Úpy, kde nějaká mladá ukrajinská slečna seděla u slunečníku a malovala za výkřiků racků chechtavých smyčky řeky, též nakoukli do chovatelské stanice a večer už si užívali jen sladké tokajské, které ona vyžadovala a sex, který vyžadoval on.

Když byli večer uvelebeni v pokoji, který byl doslova přecpán nábytkem z třešňového dřeva, musela se usmát při pomyšlení, že se jí konečně podaří vymanit se z koloběhu nudy. Tak tedy prožije milostný poměr s neznámým klukem! Nepůjde do práce, protože se bude válet v posteli a dělat čuňačiny! Zítra nepřijde taky, protože si smluví další rande. Poznatky a prožitky mlčenlivé, osamělé dívky bývají rozplizlejší, ale zároveň pronikavější než u dívky družné, vlastnící facebook, její myšlenky těžší, podivínštější a nikdy nepostrádají teskného přídechu, tak jako tomu bylo v případě Jarmily. Má šamstra, jelo jí hlavou, je těhotná tou chvílí vzrušení! Už nikdy se nebude muset na veřejnosti ukazovat sama, jaké štěstí. To ještě ale netušila, že se začala nejbizarnější jízda jejího života.

Nazdar, pipiny

Kdo není poctivý v maličkostech, není věrný ani ve věcech důležitých. A proto jsem se rozhodl vás vyzvat, abyste byly vždy poctivé. V historii se mnohokrát přihodili, to vám říkaly i babičky, ne?, že lidé přestali být věrní určité myšlence, a tím došlo ke společenskému úpadku, věci se nevyvíjeli podle představ, které byly zakořeněné, že fungují.. a ejhle... věznění, různé náhrady škod, atd... tudíž to s nimi dopadlo špatně. Pokud o tom nevíte, už ve skotské baladě ze snad 17. století se píše, že Orfang Chart, to byl prosím vás pěkně rytíř, pronásledován špatným svědomím, v největším trysku seskočí z vozu a schová se v doubravě. A tam ho pak vyčenichají pochopové krále a předvedou ho před šibenici... Jen proto, že nebyl zrovna dvakrát nakloněn králi!

"Jaká škoda, že hrajete hluchými ořechy o hluché ořechy," řekl mi nějaký stařec kdysi v baře. Tehdy jsem nic z jeho poselství nepochopil, tak jsem ho ignoroval. Až dnes chápu, co tím chtěl říct. Myslel, že jsem prostě tupec a když se sejdou dva tupci, konverzace mezi nimi nemá účelu! Mimo to, myslím, že nic na světě by se nemělo konat ve větší tichosti, pokoře a naději než popíjení zlatavého moku.

Nedávno mi nějaký vtipálek hodil dopis do schránky. Ten posel, ať už byl bílý nebo černý, věděl, že nebudu váhat, že nejsem z těch, kteří se lekají. Slíbil mi zázrak: znovu se setkat s Ní. Honem jsem se oblékl a za dvě hodin dojel na místo, které mi v dopise určil. Byl tam jen odpadkový koš a v něm, úplně na dně, výstřižek z novin, který mi nedával žádný smysl.

Naháč od Berniniho

Nikdy nelžetě ženě, protože v každé ženě je kus agenta FBI, kus psychopata a ten kousíček anděla vás nezachrání.

Ujišťuji tě, že s tebou nechci mít pletky

Někdy není na škodu si připomenout tvorbu minulosti. Tohle jsem si zapsal někam do notýsku v Povrchových trhlinách (říjen 2015).

Shodila střevíčky z nohou,
ptala se, zda kojenci šukat mohou,


Ptala se, jak to mám s Evou,
která povila zadní levou


zrůdu, jejíž sémě jsem zasil
potom, co jsem ji důkladně zprasil


zašeptám, že nevím přesně,
že se asi chci držet obou,
že ji natrhám třešně,
kleknu si k jejím nohoum

pokračuje to ještě lépe, ale to není smysl této ukázky. Jde o to, že nic se nemá přehánět. Nemáte být neustále vyplivnuté, zmučené únavou ani přemotivované. Je moudré zůstat někde uprostřed. Nachystané na palbu do boku od šéfíka i na pochvalu od přítele. Jak jste byly včera v noci sladké. Nic vás zkrátka nesmí vykolejit. Protože vykolejenost přináší jen oběti... Milošovi poděkuji za rituální 666. komentář na tomto blogspotu.

Fakt je zač, že? Číslo šelmy ti odteď náleží, jen tobě, Milouši!

Hledám půl kila klobásek

Každému aspoň mírně inteligentnímu člověku snad se bezděčně přihází, že někdy teprve až ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si... jaký měla smysl a jakou koneckonců má třeba souvislost s tím, jak žije nyní a inu, kdo ví, třeba se dozví s i příčinu jejího vzniku... protože co je vlastně taková vzpomínka? Jakýsi pohled z dálky, z výšky, vždy však z výšky usmířené a nelitující, řekl bych. 

Když jste v depce, nepřemýšlíte. Jste kompletně ponořeni v zahálce, neděláte nic, protože nic dělat nemůžete. Nemáte žádnou touhu, protože touha, to už je nějaké chtění, něco aktivního, kdežto zahálka, potažmo její máma - skutečná deprese - nechce nic -  nemohouc. Tedy nemůžete dokonale pochopit vzpomínky, příčiny, smysly a souvislosti událostí, neboť je vlastně vůbec nevidíte. Všecky svaly mozku se vám promění v sádlo. Takže se vám těžce chodí po stezkách vytyčených neurony.

Slunce kleslo na obzor a puklo jako puká krvavý pomeranč, a tak po rozpůlené, nízké a ploché obloze se rozlily pruhy krvavě rudého světla, které zabloudilo až přes žaluzie do ložnice, v níž si dva naháči vyznávali city. Líbali se jako poťouchlá štěňátka kolie. Blízkost jejich těl i přes tu rudou záplavu svitu byla hříšná a dlužno dodat, že taky krvesmilná... Sestra a bratr, 16 a 17, si vyměňovali rodinné zkušenosti už téměř na pokraji orgasmů!

Žijem, jak žijem, když můžem, tak pijem

Když mi bylo tak sedmnáct, osmnáct, chodíval jsem pít do hospody kousek za náměstím Masaryka. Jmenovalo se to Akademie nebo tak nějak. Potkal jsem tam v zimě takovou jednu moc hezkou hluchoněmou holku. Párkrát jsem s ní byl na nějakém hardmetalovém koncertě, trošku pogování, trošku tanečky – ale všecko v mezích slušnosti. Chlapi, co se tam chodili schovávat před manželkami, mě v jednom kuse poplácávali po zádech a povzbuzovali: "Té se drž, vole! Němá holka – to je životní šance! Terno! Na to přijdeš, až budeš starší!"
Samozřejmě jsem jí opíchal. Ale nějak nám to nevydrželo dlouho. Nemluvila, což mi tehdy vadilo, nic neslyšela a já taky nejsem zrovna odborník na znakovou řeč. Tak jsme se přestali scházet a ona, jestli ještě žije, má určitě moc hezké hluché děti!

Stáňa byla nadobyčej pohledná slečna. Našla si vhodného partnera, když pracovala ve stánku s rychlým občerstvením. Nejdřív tam chodil jen zřídka, ale když si všiml, že s ním flirtuje, začal se tam objevovat častěji. Jeho úzká tmavá tvář neměnila výraz, neprozrazovala žádné emoce. Když Stáňa domluvila, řekla nějaký vtip nebo utrousila cosi významného, slabě se usmál a poznamenal, že jí to dneska obzvlášť sluší. Nebyl to žádný don Juan a ani se nepokoušel být vtipný jako Marek Eben, přesto jí dokonale učaroval.

V sexy tváří mladé Stáni svítily nádherné veliké oči, jejichž utkvělý pohled vyvolával dojem čehosi uvězněného a ukazovaného pod sklem. Nebylo těžké ji přesvědčit o tom, že si mohou být vzájemně oporami!

Pohlížela na něj sice znalecky, ale vlastně nevěděla, co od něj má čekat. Byl tak tajemný. Hrad v Karpatech proti němu byl turistická atrakce.

Z toho, co jí říkal, pochopila, že má mladší sourozence, a že se vlastně stará o celou rodinu. Protože má v rodině něco jako genetické prokletí, všichni až na něj trpí zvláštním plicním onemocněním. Přestože nikdo z nich nekouří a nikdy nekouřil. Jsou tak vážně nemocní, že nemohou vykonávat jakoukoliv náročnější práci a protože tady mluvíme o krajském městě, kde se práce vždy sháněla těžko, on se ujal role mesiáše a pracuje 6 dní v týdně, po dvanácti hodinách, aby kromě hubeného příspěvku na takové případy od státu mohli mít i něco navíc na slušné vyžití. Pochopitelně jí to imponovalo. Neskutečné, tak mladý a přitom již tak ohleduplný, tak plný sebezapření, neboť jistě chápe, že se jedná o něco velmi důležitého. Nenáviděla své vrstevníky a jejich velkopanské způsoby. Pošklebovala se za nimi. Ale tohoto tajemného pána mohla skutečně obdivovat. Čert aby vzal ostatní. Chodil za ní ještě jeden voják, který si vždy kupoval jen cigarety, ale ten  jí nepřipadal jako dobrý partner pro spokojený život, jen z něj trošku tekla. Vypadal jako mistr těžké váhy v boxu. Tento nevypadá tak silně, ale to jí nevadilo až tolik; i když nemá pekáč buchtiček, pořád může být při sexu použitelný. Musí tohoto dostat stůj co stůj. 

Unavoval ji tím, že pořád onanoval

Někdy byla Gertruda předčasně zestárlá osmnáctiletá žena, zocelená svými rozhodnutími a klacky, které jí už život stačil naházet pod nohy, a jindy jí bylo zkrátka osmnáct. Seznámila se s Patrikem na mládeži Církve evangelické. Ihned ji padl do oka. Byl to švarný jinoch s tetováním kotvy na rameni a honosil se rašícím rezavým knírkem. Zrovna vracel do knihovničky, kterou tam disponovali, nějaký svazek od Bubera - Já a Ty a myslím. Jakmile prohodili pár vět, pochopila, že ti dva si budou mít dost co říci i v soukromí, za zataženými závěsy. Přestože měla dosud jen jediného partnera, uhodla neomylně, že Patrik může být její následující. Skryla úsměv. Mlčela. Daleko víc ji bavilo poslouchat jeho tlachání a neobratné navádění hovoru na to, co mezi nimi může vzniknout.

"Včera za mnou přišla taková miloučká bárbínka," řekl, "měl jsem sto chutí se nechat zapřít."

"Ale ale, pročs to neudělal?" vyzvídala.

"Máma mě prozradila. Řekla, že si dělám úkoly do matiky."

"Zlá maminka. Já bych tvé tajemství nevyzradila," ušklíbla se. Neměla už mámu a její táta seděl, táta byl alkoholik, který mámu jednou zbil tak, že umřela u nich v předsíni. Skončil ve vězení, kde si odpykává trest za vraždu.

Tehdy, abych vám nastínil situaci, bydleli na sídlišti pověstném násilím, asociálním chováním a drogami, ale až v posledních pár letech tu převládla mentalita gangů jehel. Netrvalo dlouho a sama se začala v jednom vyskytovat. Šlehla si tolikrát, že bys to nespočítala. Čirou beznadějí byl prodchnut každý centimetr té země.

Zamilovaná misionářka

Když se líbali, prožívala pocity uspokojení... jaké léta nepoznala. Vstaly ji bradavky a cítila v kalhotkách teplé mokro. Neodvažovala si představovat, jaké by to mohlo být, kdyby došlo na lámání chleba...

Její primitivní potíže, kterým měsíce unikala, jí teď připadaly úplně fádní. Mohla se právem pyšnit titulem Královna chlapů. Bylo jich mraky, co si jich obtočila kolem palců, nepochybně dlouho nikdo její rekord nepoláme. Ale jen pro něj si hezky vyholila srdíčko ve stydkých partiích. 

Vyslovila svou poznámku statečně, ačkoli si v téže chvíli uvědomila její zbytečnost – stačil jediný pohled do jeho nasraných očí. 

"Táhni k čertu, huso!" vyštěkl na ni.
Zůstala na něj zírat v němém odporu.
"To mi nic neřekneš, krávo?" obořil se. Chvilku jen tak koukali proti sobě.
"Nemám ti co říct. Sbal si svých pět švestek a opusť laskavě můj byt."
"Tak dík, žes mě tu nechala přes nejhorší vlnu korony. Káčo!"
"Už bez invektiv, děkuji. Nechci, abys mi kdykoliv v budoucnu přišel na oči!" Vyjmenoval jí celý zvířetník, ale ona vypadala uvolněně. Díky němu v sobě našla staré ambice a obnovila své naděje do budoucna.
"Neměj strach, nemůžu se už dočkat, abych tě navěky ztratil z hledáčku!"

Pak odtáhl uzlík s hadry ke dveřím, otevřel, práskl s nimi a odešel s po schodech ven. Jen si pro sebe něco brumlal, když bral schody po třech. Na ulici křičel k jejím oknům, že může jít vždycky do hotelu.

Během tří týdnů poznala tři romantické partnery

Může je dokonce popostrčit na vyšší stupeň. Z jejich prostředí studentských kolejí do prostředí velkoměstské české smetánky. Mezi nadučitele kánonu a kantory způsobů. Nikoliv mezi lokaje travky. Tam by už stejně nevydržely ani jednu párty. Beáta měla odjakživa vysoké ambice. Šla na školu mezinárodního práva a domnívala se, že jakmile ji opustí s červeným diplomem v kabelce, otevřou se jí dveře do prestižnějších pater. Měla pravdu pouze zčásti. Opravdu absolvovala s červeným diplomem a opravdu to byla jízda, užila si spoustu fajn cápků na pokec při vodnici a ocasů, na kterých si zajezdila nejmíň třikrát, a taky zkusila na chajdě v Jeseníkách LSD a měla ponuré, hrůzyplné flashbacky ještě týden, ale dveře do vyšších pater zůstávaly uzavřené. I když dvakrát či snad i třikrát šla na pohovor do firmy specializující se na usvědčovaní defraudantů nadnárodních trustů, dvakrát to zkusila u právnické firmy zastupující televizní hvězdy a jednou dokonce u švýcarské pobočky Unijního práva (jako EU), stále byla nezaměstnaná. Beáta byla kočka, nenechte se mýlit, měla nádherné, pěstěné nehty s půlměsíčky, které by zasluhovaly ztvárnit Modiglianim nebo Soutinem, rovněž půvabnou šíji a vlasy, jež se v jemných kotoučcích kudrlatily nad jejím neuvěřitelně šikózním čelem. Zbytek jejího těla byl rovněž prudce nadprůměrný. Ač jí bylo teprve čtyřia či pětadvacet, vypadala zkušeně a působila schopně. Měla jedinou chybičku. Však víte, jak jsou takové kočky odjakživa závislé na pohodlí a luxusu – jak nenávidí všechno, co je ošuntělé, ošklivé nebo nepohodlné. Ona za to nemohla, vychovali ji v tomhle duchu a ona se z těch postojů zkrátka nedokázala vymanit. Zato dokázala něco lepšího. V tomto bezkrevném světě, kde si každý kope na svém písku a staví jen svoji bábovičku, dokázala se vlísat do přízně chlápkovi, který měl opravdový vliv. Bohužel to bylo ještě na výšce, kde se ten vliv týkal pouze univerzity. Kdo chce vědět, o koho šlo, vězte, že to byl pan Peřina. Milan, myslím. Docent nebo někdo takhle vysoko postavený. Měl už dobře čtyřicet, možná i čtyřicet pět, byl rozvedený, syna měl, jestli se pamatuji, taky už na vejšce. V Němcích, samozřejmě, v Jeně, myslím, tam jsou trochu lepší možnosti. Filozofa nebo sociologa. A takového klovla, chodila za ním do kabinetu pod nejrůznějšími a nejhloupějšími záminkami čím dál častěji, pak se stýkali i po škole, ve školní kavárně, kde si jich všimlo víc zvědavých, ne již příliš bohabojných slečen, a ty to pak rozslepičily po celém ročníku. On už byl Peřina dost ojetý tím neustálým přednášením, a tak dívka, tak bryskně krásná, dokázala snadno najít slepé místo v srdci tohoto životního praktika a zapřisáhlého realisty. Rozdávali si to snad už po dvou týdnech, kdy na něj začala spřádat lep. Ale jak už bylo mockrát řečeno jinými, všecko na světě je svého druhu metafora. Takže když tu napíšu dupat, rozdávat si a funět jako králíci, myslím tím pochopitelně nejen ty styky, ale i to dokola, i ty citlivější věci, které dělají zamilovaní nebo páry vůbec. Chodívali spolu nakupovat, do restaurací, do artových kin, divadel, na procházky k řece, zkrátka dělali to, co běžně děláváte vy se svými kluky, pokud na vás mají zrovna čas a náladu. Peřina vypadal dost slabě a nepřesvědčivě, měl na hlavě cosi jako věneček zplihlých vlasů, potil se jak obchodní příručí a tou svou fistulkou nedokázal zastrašit ani opozdilce z prvního ročníku. Jenže prostě studoval, měl nastudováno na dva životy, hafo titulů, přehled o všech soudních přích od dob Lichtenberga až po Jobse, takže měl určitou autoritu a dokázal jí snadno využít, když šlo o jeho privátní záležitosti. A takovou záležitostí se, jak jsme vysvětlili, stala Beáta velice záhy. To on ji představil fotografovi, který jí udělal takové fotky, dá se říct akty, že se staly ozdobou jeho e-mailové schránky na celé měsíce. A jí neuvěřitelně pomohly se sebedůvěrou, dá se říct, že ještě víc zpyšněla, když se viděla takhle božsky hezká, takřka nahá, v nejroztodivnějších kreacích a polohách na nezničitelném již médiu. 

Na Sumatře jedí prsty

Nastavíš mi frndu? zeptal se bez souvislosti a ona se náhle vzepřela: Beze mě bys měl hovno,

ale rychle toho zalitovala,

neboť si připadala levně, když

mu cosi vyčítala, navíc něco tak fádního jako

životní úroveň.

Obsah slov se pral s dýchavičným dechem. Nepřeslechl ani sípavost námitek, jež tu a tam zaznívaly pod vrchním obalem těch trousivých oznámení. Pochopil okamžitě, že před ním stojí člověk zvyklý poroučet!

Tento muž, který se velmi okázale prezentoval, podněcoval pořádání různých přátelských setkání a posílal dárkové poukazy pouze vyvinutým slečnám v jejich druhé desetiletce věku! Věděl, proč tak činí. Mladé slečny, dosud málo uvyklé gentlemanům, nesmírně potěší, když jim pán s jistou společenskou úrovní dá najevo sympatie. Rády se s takovým kusem seznámí. A co bude dál, ukáže noc. Resp. to přinese teprve budoucnost. Seznámit se ale dá kdykoliv a čím dřív, tím líp.

Všichni dobří klauni

Tak abychom si rozuměli.

Přijaly jste život na vedlejší koleji, protože život jsou samá jestliže a vy jste své dosavadní roky prožily krásné. Nechcete si ničit vzpomínky. Teď, když váš tolik milovaný přítel má zájem o tu druhou... Jste asi zaskočené. Není divu, svěřily jste ostatně své štěstí do jeho rukou.

Stačil by jediný dotek jeho citlivé ruky a jímavá něha v jeho pohledu... a odpustily byste mu i zradu! Pravda je však taková, že se vám nepodařilo ze sebe udělat nepostradatelnou osobu - bodl vás do zad, proraziv při tom srdce!

No tak. Neplačte do polštáře. Pláč nic nevyřeší. Pohled na rozteklý make-up není nic moc. Naopak se musíte konsolidovat. Sice jste teď moudřejší o způsob její dráždivé chůze, víte o ní, kde maká, všechno o ní znáte v opojných nesnesitelných detailech, protože jste trávily hodiny tím, že jste jí sledovaly... Ale radím vám dobře. Neptejte se. Proč se vám to stalo. Zakazuji vám se ptát: neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast. Jen se tím víc rozbolavíte. 
Nebuďte jak kakabusky. Každý silný obraz se uskuteční, to je jednou jisté. Budete-li si přát, aby jí zhrubly nárty a otekla jako sedmdesátka v lahůdkářství, stane se to... Ale jste-li jednou dívky jak se patří, zaplatíte krutou daň - daleko víc bych vám doporučoval, abyste se s ní spřátelily. Abyste si ji zamilovaly, přestože vám způsobila příkoří... ukradla vám ho! Buďte však silnější než situace, třeba jako moje neskrývaná, už asi dekádu trvající crush Jennifer Lawrence v Pasažérech.

Svedla vašeho boyfrienda jako bezpáteřní sviňa. Avšak neomlouváte trochu moc jeho? Ke styku je potřeba dvou svědomí!

Buďte rády, že váš drahý ex má oči. Kdyby je neměl, společně by vás čekala nezáviděníhodná budoucnost. Takto je načas uspokojen. Dav uchazečů o vztahy byl vždy veliký a je podroben jako my hroznému zákonu Času. Mladší ročníky mají oproti vám výhody. Těla, naivitu. Vy zas máte výhodu moudrosti. A financí, což je velká přednost. Tedy pouze některé z vás mají tyto nesporné výhody.

Radost z dupání je chvilková, nevyrovná se skutečnému blaženství ze setkání dvouplamenů a je analogická tomu, co asi zakoušeli dávní samurajové, když pojedli lotosu a napili se kořeněného vína... Můžete si říct, že aspoň nemusíte předstírat bolesti hlavy a můžete si rovněž místo polehávání v posteli koupit něco na sebe. Hadříky mají větší kouzlo než zásun, alespoň podle mě. (Zde mě berte s gránem soli, do mě nikdo nezasouvá.)

Prý mám zaplatit nájem

Penis vypouští balónky dětí o půl skoku napřed do času. Hlava je na vedlejší koleji.

vykrápět semenem ženský klín, jako kněz vykrápí otevřený hrob

Musím myslet v jednom kuse

na tu hříšnici

Dělá prý teď v Zlaté Huse

číšnici

V jeskyni deště, v lesklém světě

Zkouším tvou krev

Je tam, je ve rtech ještě

Jsi blízká, v dálce kdes

Jsem tady

včera a dnes s

tebou naposledy

Odcházela potkávaná

Přicházela nezvaná

Němá ryba mělká vana

Potmě v ní až do rána

Ráno ke mně mluvil Bůh

pohlédl jsem do hlubin jejich nezapomenutelných očí

kletba mě nezastihla

jen jedenkrát dolehly ke mně ty něžné vzdechy

Vrzly dveře

Její krása si nezadala s výbušností ekrazitu a on měl to štěstí, že do ní zasouval. Poznali se na pouti.

"Měla by ses zamilovat," říkal pomalu, zatímco do ní soustředěně zajížděl.
"Třeba jsem včera jednoho takového potkala," odtušila zasněně.
"Je to Lukáš?"
"Ne."
Bylo ticho.
"Co je?" řekl jsem.
"Nechala jsem se pozvat na skleničku a skončili jsme tady. Máš nějaké dlouhé vedení. Chápeš, že ti dávám všecko, co momentálně mám?"
"Víš, o čem je úspěch. Jsi tvrdá, dravá, prostředky tě nezajímají, staráš se jen o cíl..."
"Co to tu meleš? To seš tak ujetej?" odtáhla se od něj. Hrdost se jí začala válet u noh postele.
Přestal jí masírovat údem.
"To je fuk. Já už stejně musím jít. Tak se měj. A pozdravuj ode mě mámu."
"Neber si, ty gigolo, její jméno do huby!" křičela už jak smyslu zbavená. Zdála se disgustovaná.

Myslím, že v jistém smyslu vidíme věci správně, když je vidíme poprvé. Alžběta byla prvotřídní materiál, libové, tuhé masíčko, nikde žádný přebytečný tuk, jen tolik, aby zvýraznila ženskost, rozumíte, ale neměla žádný charakter. Neuměla se druhému dát, protože se bála citové újmy. Stuprum si ale myslí, že dokud důvěrnost plodí lásku, sbližujte se a otvírejte navzájem, jakmile však začne plodit opovržení, pochyby atd., ustupujte, i když vám ta zrzka připravila tolik hezkých chvil rukou. Dále si myslí, že hezký člověk na hezkém koni je nejvznešenější tělesný zjev na světě. To nicméně dovedou posoudit jen lidé, kteří tradičně umí zacházet se zvířaty, najmě s koni. Takových je pomálu. Zatřetí: Swift si o ženách nemyslel nic pěkného, ale třeba o koních řekl toto: Lidmi je třeba opovrhovat jako opicemi, koně je nutno uctívat jako bohy. Nebo tak nějak, už se mi přesná znění ztrácí. Je to zase opačný extrém, jak vidíte. Povýšit koně na něco hrdinského, ba mýtického, to mi nepřipadá v cajku. Něco jiného učí, bájesloví. Která z vás by hluboce nemilovala okřídleného koně - Pegase? Doma sice máte hřebce, ale takový Pegas, to je zrovna jinačí liga. Učiňte si z něj jezdce po obloze, dovedete-li jej zkrotit. Hlavně ale nedosahujte onoho stupně slepoty, kdy ona dovádí na Pegasovi, zahýbá ti ve tvé vlastní posteli, na tom není nic hezkého! Nebesa. Kůň vůbec je taková potvůrka, má vlastně oproti krku dost miniaturní hlavu, ne? Představte si to jako dračí hlavu usazenou na okapové rouře. Je slabá a malá proti krku. 
Ale dost o koních. Alžběta byla chvilku milá, přítulná, ale pak se ukázalo, že je jen zdařilý řert. To celé její ovzduší copů a batikovaných hadrů, jsem přesvědčen o tom, že tak činila se zlomyslným humorem, aby mě zkoušela. Co vydržím. Žádala obdiv, i když věděla, že ji mohu pouze odsuzovat.

Těsně pod ofinou veliké pomněnkové oči

Naproti tomu Marta patřila k docela odlišným typům. S ní byla vždycky prdel. Ať už přeneseně nebo reálně v posteli. Dávala si totiž líbit projíždět si zadek od kdejakých nových známostí, jež potkávala pravidelně akorát na pařbách. Nebyla nijak zvlášť přitažlivá, ale měla tuky na správných místech a proto kdykoliv ji oslovil šampónek, ochotně se nechala pozvat na panáka a pak na zmrzku. Moje nejlepší kámoška byla zas něco jiného. Ne že by nechtěla mrdat, říkala, ale k čemu je mrdání bez lásky? možná se někomu zdála jako totální vyhulka s plynulým nemravným slovníkem, ale rozhodně nebyla kurva a narozdíl od slečen vrstevnic měla taky svou hrdost. Své pohlaví nedávala zadarmo. Bylo třeba o ni bojovat, o Martu ne, ta dala každému. Marta měla slinu na prachy, takže když viděla, že ten kluk může mít maskáče od Lagerfelda, protože se mu elko třpytilo na rozporku, okamžitě svou pozornost zaměřila tam, i když třeba pila broskvovou vodku s nějakým jiným zajícem. Prostě opustila stůl a šla ho nabalovat třeba i před bar. Měla úžasnou vyřídilku a humor byl její šamstr, takže byla oblíbená. Snažila se o nové známosti všude, na parketě i venku. Pod lampou ostatně sbalila nejvíc kluků, protože světlo z diskotéky, jak známo, má tak nešikovnou vlnovou délku, že dělá slečny škaredější, než jsou, což je nechtěný efekt, jejž pouliční osvětlení bezprostředně před vchody na tancovačky často zmírní. Poznala tedy ty laciné úspěchy u opačného pohlaví... a v jejím případě to nebylo nic zahanbujícího, jako vidíme u některých pokorných povah, které tím, že nic hezkého nezažívají, jsou doslova ohromeni a stydí se, když se jim malinko zadaří a dostanou svých pár měsíců či dvouletek půvabné, obapolné lásky. Často ji tedy nabodla harpuna nic netušícího rozjařeného maturanta např., její čudlík byl nejvíc odírán v období stužkováků. 

Vzpomínám si živě na Oldřicha, nebo Ondru, teď už nevím, něco takového. Nevěděl, že Marta je kompletní bordelmamá i dohazovačka v jednom a nic netuše, sám u ní chtěl zkusit štěstí. Druhého dne přišel do nálevny a tvářil se jako kakabus. Říkal, že v životě nepotkal holku, která by ho tolik zklamala. Toužil po vztahu s ní a místo vztahu dostal sex, ze kterého si nic nepamatoval, neboť do něj po zbytek večera i u ní doma lila cinzana a levná vína. Když se probudil a chvíli převaloval v zatuchlé, zpocené, spermatem zamořené posteli, jejímž povlečením prošlo tolik divných týpků, na okamžik zapochyboval, zda je tam správně. Něco rachotilo. Otevřel tedy naplno oči a podíval se směrem, odkud zvuk přicházel. Přišla z vedlejší místností, oháknutá jak vánoční stromek a otázala se jej, zda je připraven odejít, protože musí nevyhnutelně zamířit na nákup. Ale tak jako má nejlepší kámoška, tak i Marta vykročila do nicoty a nic ji z její dráhy nemohlo vyšinout. Zabořila se do břečky, noha uklouzla a polámala se celá... umřela v šestadvaceti na syndrom získaného imunodeficitu.

Vyzáblý chlapík s koňskou tváří

Tento pán nebyl ničím zajímavý. Kromě jeho vizáže. Nepatřil k hezkým chlapům, nedalo by se ani říct, že je průměrně hezký. Jeho čelist byla nějak moc rozklížená, neměl dobré zuby, rty vypadaly jako rty krysy. Pohled byl téměř skelný. A ne proto, že by nějak pil, naopak nepil vůbec, což mu na půvabu taky moc nepřidalo. Dřív patřil k zlaté mládeži. Ne snad proto, že měl bohatého papínka a že si mohl v osmdesátkách a dál dělat, co chtěl. Nikoliv. Jeho život připomínal běh, strastiplný běh o jakés takés živoření. Možná i o život. Proto si ho tito kluci vyhlédli a vycházeli s ním jako rovní s rovným. Teď už měl skoro padesát, ale pořád v něm byla malá dušička, pořád se nějak bál, že mu někdo vezme důchod nebo třeba jen právo na důchod, tak působil. Byl útlý, neměl skoro ramena už, asi tím, že nikdy valně nepracoval a když, tak víme, jaké to jsou práce. Pro holky někde v kanclu. Jestli někdy v životě brousil sexy kundu, bych snad ani nemyslel. Možná tak malé, mladé holky s vlasy v zaprášených síťkách, které dělaly někde v pekařství, tam bych to ještě viděl reálně. Ale znal jsem ho už pět let a měl jsem čím dál reálnější podklady pro víru, že s ním něco nehraje... a pak to přišlo.

Policie ho obvinila, že znásilnil třináct slečen. Mladých tak akorát na to, aby mohly nosit podkolenky. Věděl jsem, že s ním něco nehraje. A jeho chování, v době, kdy jsme se docela spolu bavili, začínalo zrovna hraničit s posedlostí... a já to nepoznal. Nedal to na sobě znát. Nikdy o ženských ani o malých holkách nemluvil.

Ale měl takový ten podivný pohled, když třeba pil Poděbradku. Takový jako že může vzít kliďánko sekeru a někomu s ní useknout hlavu. Toho jsem si byl vědom. Ale ostatně byl ze severní Moravy, tam kdejaký strýc nosí ten výraz a tváří se brutálně.

Když mi pak vysvětlovali, co vlastně s děvčaty dělal, bylo to skoro jak z nějaké ponuré knihy, z knihy obklopené valem nevyřčeného. Nicméně odpověď na to, proč... jsem nenalézal.. a pomalu si zvykal, když jsem se převaloval v posteli a snažil se na to nemyslet, z nocí stavět kroky a z ticha zeď...

Ale jedna kámoška ho zhodnotila: "Mně se nikdy nelíbil, měl takový divný kukuč."

Abnormálně hezká komorná

Jsem nasmrt v neštěstí;

loni, ach mockrát loni.

Mrak vlasů přes les voní:

vanilkou neřesti.

Něco vám tu pošlu z mé sbírky Sendviče reality!

Měl jsem z ní takový divný pocit. Jako přepadá partnery nádherných ženských, když se kolem nich vyskytne ještě nějaká atraktivnější... říkáš si: budou problémy.

A taky že byly... nenechaly na sebe dlouho čekat.. její tiziánovské vlasy, její žvatlající papulka, útlá brada, linie čela, hluboké, marnivé oči... byla stvořena pro svlékání!

A teď něco jiného. Měl jsem sen jako trakař. Uprostřed pokoje stál starý, ale dosud statný muž oblečen v lesnickém obleku. Máchl rukou, ať jdu blíž. Tomuto gestu odporoval poněkud strnulý postoj a musel jsem poněkud zaražen, až k němu, abych uchopil jeho ruku. Přistoupil jsem blíž a věděl jsem, že dělám chybu, protože z něj zářilo něco nečistého, zlého. 

V ten moment se změnil ve stařičkou bělovlasou paní v čepečku. Měla umělé zuby, které jí vypadly, když se chtěla zasmát. Řekla nejhnusnějším hlasem vypísklic, doprovázeným vyzývavým pozvednutím obočí, že touží po tom mi udělat felaci... V tu chvíli jsem myslel jen na to, že bych se vymluvil na to, že jsem třeba dárce spermatu a že chci odpoledne akorát dát "vzorek", přičemž doktoři mi doporučovali,, abych neměl tři dny žádný erotický program. Protože využití dárce je pro společnost přínos... a sám dárce je přínos.

Světlo škodolibosti rozhořelo se v šedivých očích

Za celý život jsem poznal málo tak prudkých a tak teskně vzpomínaných rozkoší, jako bylo to odpoledne v tiché zahradě na konci světa, na konci života, kdy jsem mluvil s dvěma starými americkými dámami o detektivních románech. Jaké štěstí dokáže člověk (po čtyřicítce) najít v nezávazné marnosti.
Není marnost sama o sobě. Všecko je marnost a proto nic není marnost.

Pole antihmoty

Viděl jsem strnulé oko veliké jako zralé jablko zející v přičmoudlé lebce
a dlouhý pulsující trup


pak dlouho nic...


fortis in arduis, prototyp
fortis... v pekle nudy


Nezmohl se na nic, dokud jej nevylovili náhodní chodci či cyklisté z říčky při.. nevím kde. Prostě ze Svitávky, tam, kde je teď zrekonstruovaná nádrž... co pomáhá při povodních.
Skočil tam úplně sám... mohlo mu být dvacet pět, víc ne.


Byl nadrátovaný? Ani kapka. Skočil, jako když chceš skončit celé to trápení, tu marnost. A já jen hleděl a sledoval, jestli vyplave.


Bylo mi to jedno.


Mě by taky nikdo nelovil. Mě tedy ne.


Rozdíl je v tom, že já bych neskákal.
Já tedy ne.

Slunce se jí odstěhovalo do kalhotek

Při pohledu na víno mi zasvítily oči.

Nevyplaš milence na mezích

Potkal jsem zas Geopardiho, toho šíleného Itala, který vedl to holičství. Vyznačoval se jakýmsi úbytkem kapacity spermatovodu. Nestříkal tolik, jako za mladých let, když si bral svou první ženu a když ji před zoologickou zahradou zpíval ári z Dona Giovanniho.

Květen mého srdce

Oslnivé pablesky horkého slunce doprovázely naše cesty vlakem. Byla tak plná naděje, tak sexuchtivá.

Děti má po celé planetě

Vztahy, o nichž tu hovořím, nelze měřit pouze počtem lidí, ale souhrnem úkonů, vyplývajících z různých příčin! Abstraktní osoba, nadaná určitými schopnostmi, je nesnesitelná, dokud nemá jméno a účel...
Jednička uprostřed postupné řady zlomků... prostě bůh pro dívky, je pro chlapy hulvát a často terčem žárlivých útoků!

Říkala mu cvrčku

Ty jseš taková jiskra v sudu prachu. Myslíš, že můžeš napsat vše! Ale to se pleteš. Slova mají větší moc než činy, a můžeš jimi více ublížit, takže si dávej většího majzla na papulu! Tvé učení je místy zhoubné, víš to? A poněvadž vždy největší nebezpečí a zkázu nosí člověk v sobě, šířit volně názory nezkrocené, nejasné, ne-ideální, to by mělo být trestné... dokonce i v tom vašem Kocourkově!

Když je nám čtrnáct, s oblibou malujeme černé a bílé hodně blízko sebe. Tak jsem i já maloval Ivetu jako bohyni dvou kontrastů. Na jednu stranu dokázala mě potěšit fyzicky, na stranu druhou, kdykoliv otevřela ústa, aby něco zařídila, vždy zůstala nepochopena. Nikdo a opakuji to znovu - nikdo - se nenašel, kdo by pochopil, co po něm chtěla. Byla prostě velmi neobvyklá. Se mnou mluvila velmi vstřícně a skoro jako někdo, kdo se ohne i pro špendlík, aby pomohl. S druhými nikolivěk. Na ně byla hrubá, vulgární a místy až nebezpečná. Chovala se jako oheň, který nelze zastavit. I když na sobě měla několik vrstev látky, ba i kožichy, vždy vypadala, jako by byla nahá... je to už zvyk takových bohyň kontrastů... asi. Nedával jsem najevo, že jsem si jejích předností vědom, ale ostatní... vždy se po mě dívali s němým otazníkem. Co chce, ptali se snad. Snad musí být jen přetažená... přece není žádná taková dívka, které by z očí koukalo jen smilstvo... jen prasečinky. A přece byla, jak vidíte, jak cítíte. Byla prostě zrozena pouze pro tělesno. Kdo chtěl od ní víc, potázal se se zlou a s nevyřízenou. 

Avšak jak tu dávám k dobru. Kdykoliv by se svlékla, dokázala by snad sama porazit Jeruzalém, tak byla přesvědčivá.

Neznal jsem ušlechtilejší zábavy nad milování jí.

Vítr od moře přivál vzdechy

Však si např. všimni, že ve výrazu přemítajícího člověka je vidět zoufalá slabost, v jiných přemítačích je vidět neurčitý motiv stesku po rozkvetlé dívce, po válence, kde se spolu tak často v neděli váleli...
Tělo matní od dlouhé abstinence... od dlouhé přestávky od králičení - tzn. od sexu. Padá pak na něj taková trpká, těžká, unylá sklíčenost a možná i osamělost. Hned by se chtěl seznámit - a nejlíp v nějakém bordelu. My, co jsme obdrželi od světu los nejškaredších, nám se po večerech spát nechce. Chceme se seznamovat s bujarými dívkami, s jejicih decentně přeleželými oudy a tuky na těch správných místech!