Zamilovaná misionářka

Když se líbali, prožívala pocity uspokojení... jaké léta nepoznala. Vstaly ji bradavky a cítila v kalhotkách teplé mokro. Neodvažovala si představovat, jaké by to mohlo být, kdyby došlo na lámání chleba...

Její primitivní potíže, kterým měsíce unikala, jí teď připadaly úplně fádní. Mohla se právem pyšnit titulem Královna chlapů. Bylo jich mraky, co si jich obtočila kolem palců, nepochybně dlouho nikdo její rekord nepoláme. Ale jen pro něj si hezky vyholila srdíčko ve stydkých partiích. 

Vyslovila svou poznámku statečně, ačkoli si v téže chvíli uvědomila její zbytečnost – stačil jediný pohled do jeho nasraných očí. 

"Táhni k čertu, huso!" vyštěkl na ni.
Zůstala na něj zírat v němém odporu.
"To mi nic neřekneš, krávo?" obořil se. Chvilku jen tak koukali proti sobě.
"Nemám ti co říct. Sbal si svých pět švestek a opusť laskavě můj byt."
"Tak dík, žes mě tu nechala přes nejhorší vlnu korony. Káčo!"
"Už bez invektiv, děkuji. Nechci, abys mi kdykoliv v budoucnu přišel na oči!" Vyjmenoval jí celý zvířetník, ale ona vypadala uvolněně. Díky němu v sobě našla staré ambice a obnovila své naděje do budoucna.
"Neměj strach, nemůžu se už dočkat, abych tě navěky ztratil z hledáčku!"

Pak odtáhl uzlík s hadry ke dveřím, otevřel, práskl s nimi a odešel s po schodech ven. Jen si pro sebe něco brumlal, když bral schody po třech. Na ulici křičel k jejím oknům, že může jít vždycky do hotelu.