Může je dokonce popostrčit na vyšší stupeň. Z jejich prostředí studentských kolejí do prostředí velkoměstské české smetánky. Mezi nadučitele kánonu a kantory způsobů. Nikoliv mezi lokaje travky. Tam by už stejně nevydržely ani jednu párty. Beáta měla odjakživa vysoké ambice. Šla na školu mezinárodního práva a domnívala se, že jakmile ji opustí s červeným diplomem v kabelce, otevřou se jí dveře do prestižnějších pater. Měla pravdu pouze zčásti. Opravdu absolvovala s červeným diplomem a opravdu to byla jízda, užila si spoustu fajn cápků na pokec při vodnici a ocasů, na kterých si zajezdila nejmíň třikrát, a taky zkusila na chajdě v Jeseníkách LSD a měla ponuré, hrůzyplné flashbacky ještě týden, ale dveře do vyšších pater zůstávaly uzavřené. I když dvakrát či snad i třikrát šla na pohovor do firmy specializující se na usvědčovaní defraudantů nadnárodních trustů, dvakrát to zkusila u právnické firmy zastupující televizní hvězdy a jednou dokonce u švýcarské pobočky Unijního práva (jako EU), stále byla nezaměstnaná. Beáta byla kočka, nenechte se mýlit, měla nádherné, pěstěné nehty s půlměsíčky, které by zasluhovaly ztvárnit Modiglianim nebo Soutinem, rovněž půvabnou šíji a vlasy, jež se v jemných kotoučcích kudrlatily nad jejím neuvěřitelně šikózním čelem. Zbytek jejího těla byl rovněž prudce nadprůměrný. Ač jí bylo teprve čtyřia či pětadvacet, vypadala zkušeně a působila schopně. Měla jedinou chybičku. Však víte, jak jsou takové kočky odjakživa závislé na pohodlí a luxusu – jak nenávidí všechno, co je ošuntělé, ošklivé nebo nepohodlné. Ona za to nemohla, vychovali ji v tomhle duchu a ona se z těch postojů zkrátka nedokázala vymanit. Zato dokázala něco lepšího. V tomto bezkrevném světě, kde si každý kope na svém písku a staví jen svoji bábovičku, dokázala se vlísat do přízně chlápkovi, který měl opravdový vliv. Bohužel to bylo ještě na výšce, kde se ten vliv týkal pouze univerzity. Kdo chce vědět, o koho šlo, vězte, že to byl pan Peřina. Milan, myslím. Docent nebo někdo takhle vysoko postavený. Měl už dobře čtyřicet, možná i čtyřicet pět, byl rozvedený, syna měl, jestli se pamatuji, taky už na vejšce. V Němcích, samozřejmě, v Jeně, myslím, tam jsou trochu lepší možnosti. Filozofa nebo sociologa. A takového klovla, chodila za ním do kabinetu pod nejrůznějšími a nejhloupějšími záminkami čím dál častěji, pak se stýkali i po škole, ve školní kavárně, kde si jich všimlo víc zvědavých, ne již příliš bohabojných slečen, a ty to pak rozslepičily po celém ročníku. On už byl Peřina dost ojetý tím neustálým přednášením, a tak dívka, tak bryskně krásná, dokázala snadno najít slepé místo v srdci tohoto životního praktika a zapřisáhlého realisty. Rozdávali si to snad už po dvou týdnech, kdy na něj začala spřádat lep. Ale jak už bylo mockrát řečeno jinými, všecko na světě je svého druhu metafora. Takže když tu napíšu dupat, rozdávat si a funět jako králíci, myslím tím pochopitelně nejen ty styky, ale i to dokola, i ty citlivější věci, které dělají zamilovaní nebo páry vůbec. Chodívali spolu nakupovat, do restaurací, do artových kin, divadel, na procházky k řece, zkrátka dělali to, co běžně děláváte vy se svými kluky, pokud na vás mají zrovna čas a náladu. Peřina vypadal dost slabě a nepřesvědčivě, měl na hlavě cosi jako věneček zplihlých vlasů, potil se jak obchodní příručí a tou svou fistulkou nedokázal zastrašit ani opozdilce z prvního ročníku. Jenže prostě studoval, měl nastudováno na dva životy, hafo titulů, přehled o všech soudních přích od dob Lichtenberga až po Jobse, takže měl určitou autoritu a dokázal jí snadno využít, když šlo o jeho privátní záležitosti. A takovou záležitostí se, jak jsme vysvětlili, stala Beáta velice záhy. To on ji představil fotografovi, který jí udělal takové fotky, dá se říct akty, že se staly ozdobou jeho e-mailové schránky na celé měsíce. A jí neuvěřitelně pomohly se sebedůvěrou, dá se říct, že ještě víc zpyšněla, když se viděla takhle božsky hezká, takřka nahá, v nejroztodivnějších kreacích a polohách na nezničitelném již médiu.
Fotografie je katalyzátor života.
OdpovědětVymazat