Říkala mu cvrčku

Ty jseš taková jiskra v sudu prachu. Myslíš, že můžeš napsat vše! Ale to se pleteš. Slova mají větší moc než činy, a můžeš jimi více ublížit, takže si dávej většího majzla na papulu! Tvé učení je místy zhoubné, víš to? A poněvadž vždy největší nebezpečí a zkázu nosí člověk v sobě, šířit volně názory nezkrocené, nejasné, ne-ideální, to by mělo být trestné... dokonce i v tom vašem Kocourkově!

Když je nám čtrnáct, s oblibou malujeme černé a bílé hodně blízko sebe. Tak jsem i já maloval Ivetu jako bohyni dvou kontrastů. Na jednu stranu dokázala mě potěšit fyzicky, na stranu druhou, kdykoliv otevřela ústa, aby něco zařídila, vždy zůstala nepochopena. Nikdo a opakuji to znovu - nikdo - se nenašel, kdo by pochopil, co po něm chtěla. Byla prostě velmi neobvyklá. Se mnou mluvila velmi vstřícně a skoro jako někdo, kdo se ohne i pro špendlík, aby pomohl. S druhými nikolivěk. Na ně byla hrubá, vulgární a místy až nebezpečná. Chovala se jako oheň, který nelze zastavit. I když na sobě měla několik vrstev látky, ba i kožichy, vždy vypadala, jako by byla nahá... je to už zvyk takových bohyň kontrastů... asi. Nedával jsem najevo, že jsem si jejích předností vědom, ale ostatní... vždy se po mě dívali s němým otazníkem. Co chce, ptali se snad. Snad musí být jen přetažená... přece není žádná taková dívka, které by z očí koukalo jen smilstvo... jen prasečinky. A přece byla, jak vidíte, jak cítíte. Byla prostě zrozena pouze pro tělesno. Kdo chtěl od ní víc, potázal se se zlou a s nevyřízenou. 

Avšak jak tu dávám k dobru. Kdykoliv by se svlékla, dokázala by snad sama porazit Jeruzalém, tak byla přesvědčivá.

Neznal jsem ušlechtilejší zábavy nad milování jí.