Žijem, jak žijem, když můžem, tak pijem

Když mi bylo tak sedmnáct, osmnáct, chodíval jsem pít do hospody kousek za náměstím Masaryka. Jmenovalo se to Akademie nebo tak nějak. Potkal jsem tam v zimě takovou jednu moc hezkou hluchoněmou holku. Párkrát jsem s ní byl na nějakém hardmetalovém koncertě, trošku pogování, trošku tanečky – ale všecko v mezích slušnosti. Chlapi, co se tam chodili schovávat před manželkami, mě v jednom kuse poplácávali po zádech a povzbuzovali: "Té se drž, vole! Němá holka – to je životní šance! Terno! Na to přijdeš, až budeš starší!"
Samozřejmě jsem jí opíchal. Ale nějak nám to nevydrželo dlouho. Nemluvila, což mi tehdy vadilo, nic neslyšela a já taky nejsem zrovna odborník na znakovou řeč. Tak jsme se přestali scházet a ona, jestli ještě žije, má určitě moc hezké hluché děti!

Stáňa byla nadobyčej pohledná slečna. Našla si vhodného partnera, když pracovala ve stánku s rychlým občerstvením. Nejdřív tam chodil jen zřídka, ale když si všiml, že s ním flirtuje, začal se tam objevovat častěji. Jeho úzká tmavá tvář neměnila výraz, neprozrazovala žádné emoce. Když Stáňa domluvila, řekla nějaký vtip nebo utrousila cosi významného, slabě se usmál a poznamenal, že jí to dneska obzvlášť sluší. Nebyl to žádný don Juan a ani se nepokoušel být vtipný jako Marek Eben, přesto jí dokonale učaroval.

V sexy tváří mladé Stáni svítily nádherné veliké oči, jejichž utkvělý pohled vyvolával dojem čehosi uvězněného a ukazovaného pod sklem. Nebylo těžké ji přesvědčit o tom, že si mohou být vzájemně oporami!

Pohlížela na něj sice znalecky, ale vlastně nevěděla, co od něj má čekat. Byl tak tajemný. Hrad v Karpatech proti němu byl turistická atrakce.

Z toho, co jí říkal, pochopila, že má mladší sourozence, a že se vlastně stará o celou rodinu. Protože má v rodině něco jako genetické prokletí, všichni až na něj trpí zvláštním plicním onemocněním. Přestože nikdo z nich nekouří a nikdy nekouřil. Jsou tak vážně nemocní, že nemohou vykonávat jakoukoliv náročnější práci a protože tady mluvíme o krajském městě, kde se práce vždy sháněla těžko, on se ujal role mesiáše a pracuje 6 dní v týdně, po dvanácti hodinách, aby kromě hubeného příspěvku na takové případy od státu mohli mít i něco navíc na slušné vyžití. Pochopitelně jí to imponovalo. Neskutečné, tak mladý a přitom již tak ohleduplný, tak plný sebezapření, neboť jistě chápe, že se jedná o něco velmi důležitého. Nenáviděla své vrstevníky a jejich velkopanské způsoby. Pošklebovala se za nimi. Ale tohoto tajemného pána mohla skutečně obdivovat. Čert aby vzal ostatní. Chodil za ní ještě jeden voják, který si vždy kupoval jen cigarety, ale ten  jí nepřipadal jako dobrý partner pro spokojený život, jen z něj trošku tekla. Vypadal jako mistr těžké váhy v boxu. Tento nevypadá tak silně, ale to jí nevadilo až tolik; i když nemá pekáč buchtiček, pořád může být při sexu použitelný. Musí tohoto dostat stůj co stůj.