Hledám půl kila klobásek

Každému aspoň mírně inteligentnímu člověku snad se bezděčně přihází, že někdy teprve až ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si... jaký měla smysl a jakou koneckonců má třeba souvislost s tím, jak žije nyní a inu, kdo ví, třeba se dozví s i příčinu jejího vzniku... protože co je vlastně taková vzpomínka? Jakýsi pohled z dálky, z výšky, vždy však z výšky usmířené a nelitující, řekl bych. 

Když jste v depce, nepřemýšlíte. Jste kompletně ponořeni v zahálce, neděláte nic, protože nic dělat nemůžete. Nemáte žádnou touhu, protože touha, to už je nějaké chtění, něco aktivního, kdežto zahálka, potažmo její máma - skutečná deprese - nechce nic -  nemohouc. Tedy nemůžete dokonale pochopit vzpomínky, příčiny, smysly a souvislosti událostí, neboť je vlastně vůbec nevidíte. Všecky svaly mozku se vám promění v sádlo. Takže se vám těžce chodí po stezkách vytyčených neurony.

Slunce kleslo na obzor a puklo jako puká krvavý pomeranč, a tak po rozpůlené, nízké a ploché obloze se rozlily pruhy krvavě rudého světla, které zabloudilo až přes žaluzie do ložnice, v níž si dva naháči vyznávali city. Líbali se jako poťouchlá štěňátka kolie. Blízkost jejich těl i přes tu rudou záplavu svitu byla hříšná a dlužno dodat, že taky krvesmilná... Sestra a bratr, 16 a 17, si vyměňovali rodinné zkušenosti už téměř na pokraji orgasmů!