pondělí 21. června 2021

Hledám půl kila klobásek

Každému aspoň mírně inteligentnímu člověku snad se bezděčně přihází, že někdy teprve až ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si... jaký měla smysl a jakou koneckonců má třeba souvislost s tím, jak žije nyní a inu, kdo ví, třeba se dozví s i příčinu jejího vzniku... protože co je vlastně taková vzpomínka? Jakýsi pohled z dálky, z výšky, vždy však z výšky usmířené a nelitující, řekl bych. 

Když jste v depce, nepřemýšlíte. Jste kompletně ponořeni v zahálce, neděláte nic, protože nic dělat nemůžete. Nemáte žádnou touhu, protože touha, to už je nějaké chtění, něco aktivního, kdežto zahálka, potažmo její máma - skutečná deprese - nechce nic -  nemohouc. Tedy nemůžete dokonale pochopit vzpomínky, příčiny, smysly a souvislosti událostí, neboť je vlastně vůbec nevidíte. Všecky svaly mozku se vám promění v sádlo. Takže se vám těžce chodí po stezkách vytyčených neurony.

Slunce kleslo na obzor a puklo jako puká krvavý pomeranč, a tak po rozpůlené, nízké a ploché obloze se rozlily pruhy krvavě rudého světla, které zabloudilo až přes žaluzie do ložnice, v níž si dva naháči vyznávali city. Líbali se jako poťouchlá štěňátka kolie. Blízkost jejich těl i přes tu rudou záplavu svitu byla hříšná a dlužno dodat, že taky krvesmilná... Sestra a bratr, 16 a 17, si vyměňovali rodinné zkušenosti už téměř na pokraji orgasmů!

1 komentář: