Měl těžký víkend. Seděl ve výčepu od rána a teď, když bylo už po deváté k večeru, došly mu navíc peníze. S další rundou se loučil vztekle, ale nakonec neštěstí překonal a vydal se dveřmi ven. Cestou z výčepu si lehl na chodník a nechal své neprané hadry pít ze země. Jak tam tak ležel, cítil, že neusne. Další propitá noc strávená ve společnosti převalování se v prostěradlech. Kdyby vypil ještě několik panáků, usl by, zaručeně by usl... Vzdychal. Široce otevřené oči Vlastimila odrážely blesky nazpět ke ztemnělé obloze. Myslí mu táhly obrazy, skvostnější než obrazy mistrů. Dělala to, co dělala vždycky, když byl ztumpachovělý a vycházela z prostoprosté logiky: jestliže je dnešek stejný jako včerejšek, proč by se zítřek měl měnit? PROČ? Ale ten červík, o kterém se tvrdí, že i v těch nejzarytějších poklidně v pološeru spí, náhle začal hlodat.. a v jeho mysl se začal rodit šílený plán.
Věděl dobře, že rána opilcova jsou těžká jak vykládka vlaku, ba těžší. A rozhodl se, že odteď už žádné takové ráno nezažije a vezme si za ženu Libušku, dceru přednosty stanice, která se vždy plaše promenádovala v čekárně, když on tam šel vynášet pakle. Bylo mu dobře, že může být vedle ní, i když... líp by mu bylo, kdyby se s ní muchloval. Jednou šel v jedné věci do zamykané komůrky. Byla tam a když ho přešel šok, tak najednou tam stála nahá. Růžové šaty s bílými puntíky a kaťata na zemi. Vrhla se na něj jako lasička na kohoutka.
Kolčava jedna!
OdpovědětVymazat