Zátiší: konečky vlasů u žaludu

Když šla ke dveřím, vedoucím na mrazivé, mlhavé nástupiště, tvářila se, jako by jí patřil celý svět.

Lisování semene

Že si odporuji? Dobrá, tak si odporuji. Jako rtuť těkavý mi přezdívali..

Uznal nedostatky

Zrovna seděli na lehátku na mramorových kamíncích pláže Glyka Nera a bavili se o nádherném sexu s hračkami, které do ní včera strkal, když tu vykřikla. Otočil se. Kolmé skály okolo je svíraly jako těsný pásek, nebylo úniku. Popošel trochu blíž, ona, zkoprnělá hrůzou, se skrčila za slunečník. Ještě několik váhavých kroků učinil do vody. Pištěla, aby se vrátil.

Utonulý se slaně bílým obličejem se k němu překotil. V mělčí vodní huspenině zvolna proud hýbal jeho zelenýma nohama. Jako za něj by říkal: Tady jsem.
Napuchlý ranec vynořený a znovu ponořený. Vypadal tak pokojně, usmířeně, jako by už byl kdesi daleko, jen na věnečku šedin mu zela díra jako z děla.
Tak se rodí flirt se smrtí.

Vypij koktejl do dna

Ranní světlo se prodralo škvírou v roletě a dopadalo na lůžko. Něžné světlo zaplavovalo spáče po orgii. Na okamžik se dalo uvěřit, že slunce je výraz něčeho, co miluje lidi a trpí za ně. Na tom zlatém přílivu se kolébali, teprve v hodině rozbřesku si uvědomovali své uvěznění, a tak se asi probudili oba ... současně... jak tomu chce každá známost z hostince. Jenže on se převalil na bok a zdálo se, že znovu usnul. Vstala a hned šla do koupelny. Zkontrolovat, v jakém stavu má tělo po těch prostocvicích. Mysl měla podivuhodně jasnou, jako by zlaté světlo vstupující skrz rolety mělo schopnost pronikat do věcí, takže mohla rozumět pohnutkám obvykle skrytým, pohybům, kterým jindy nepřičítala důležitost ani význam. Viděla na sobě několik šrámů a modřin, hlavně v oblasti žeber a když se otočila, na zadečku pruhy od řemene, to je dobré, to naštěstí rychle zmizí. Ve tváři byla jako vždy oslnivě krásná. Usmála se na sebe. Tělo vzdorné bohyně, tvář samolibého anděla, obvyklá kombinace, na kterou nachytá kdejakého drsňáka. Otevřela skříňku, ve které odpočívala její rezervní láhev brandy. Přidržela si láhev u nosu a vdechla výpary až hluboko dozadu, tam, kde se zdálo, že nos a mozek splývají v jedno. Alkohol ze včera ještě ovládal její motorické schopnosti. S rozkoší si dala hlt, pak druhý... Už zítra si to rozdá s Prasákem Eddiem, kamarádem toho, co s ní spal dnes. Vylezla z koupelny a od dveří ho pozorovala. Jak tam spí, nedutá, nevydává ani chrápání.
"Jsem potvora," pomyslela si. Poškrábala se na nose a vzpomněla si na Viléma, s nímž se naposledy mrouskala na hrázi.

Nicméně se rychle vzchopila, došla k posteli, zatřásla jím a když s nelibostí zjistila, že zase usnul, zajela mu rukama do trenek.

Žvatlavá kráska

Adolfův přítel Menard byl mladík jaksepatří zajímavý, byl rudě snědý asi jako indián, oči měl utopené v lihu a modré, narudle hnědé vlasy sčesané z čela dozadu a podobal se takto velkému a příliš horlivému kohoutovi. Jako kohout se i choval, když mu někdo šáhl na jeho současnou přítelkyni. Kloval zobanem, dokud neporanil soupeře, což zpravidla vyústilo v jeho vyhození z klubu. A jeho holku si pak rozdělili ti, co zůstali až do ranních hodin. To právě Menard umožnil Adolfovi seznámení s Alžbětou, ačkoliv by k němu nejspíš došlo tak jako tak o něco později, vídali se koneckonců už dříve na koncertech metalové hudby. Řekl mu, že jedna žhavá kočka čeká na zasunutí nebo něco v tom smyslu, čímž zbystřil Adolfovu pozornost. Už si to představoval ve zjitřené fantazii. V koříncích vlasů ho svrbělo a on viděl obrazy - bakchanálské výjevy -, které se snažil rychle, ale marně vypudit z mysli. Drtit ji polibky! Drtit a laskat její krásné, zakulacené tělo! Od soboty, kdy ji poprvé oslovil tykáním, dívala se na něj smyslným, zamženým pohledem a on opravdu pociťoval tak trochu slabost, mdlobu, ba nevolnost. Ve skutečnosti se tak dívala na každého, kdo jí mohl kupovat panáky a drahé oblečení. Alžběta byla prostou duší, ukázkovou kurvou se sníženým prahem zodpovědnosti, proto asi působila tak magneticky na Adolfovu dosud nevinnou osobu. On, velice vnímavý, silně citový, ne snad krásný nebo statný, ale příjemný, byť nezkušený kořen a ona, obletovaná, často ovíněná tak, že grcala místo do mísy na prkénko, kokétní a prudce povrchní - sotva by ti dva mohli tvořit stabilní prvek, založený na harmonii v postýlce i kuchyni, řeknete si. Jenže, důkazem z protikladu se stalo, že ty dvě pápěrky bez smyslu pro praktické věci, takřka bez vlastní vůle, ovládané jen neurčitým chtěním a sněním, v sobě našly spřízněné duše, že brzy dupaly jak smyslu zbavení, takřka jen pro dup sám, pro jeho nesmírnost tlumeného zapomnění. Když to do ní pral, její čilé oči mžikaly a ona hekala, když pohazovala hlavou, myslíc přitom na poslední sex s Vilémem, který ji rozproudil kundičku o něco žhavěji.

Určitě

Víno je šalebné, silný nápoj je zuřivý, A KDO SE JIMI DÁ OKLAMATI, NENÍ MOUDRÝ.

-Bible-

Ne každý je moudrý, někdo je vysloveně blbý jako tentononc, třeba jako já, protože je ožralý nejmíň pětkrát do týdně a většinu víkendu proleží s bolehlavem v chladném loži. Takovému člověku bych doporučil odjet do lázní - nabrat energii a zkoncentrovat se do velkých životních úkolů. Nebo aspoň se jet podívat na holky, co tam jezdí se zápalem plic nebo zpevnit tělo po porodu. Bývaly doby, kdy jsem neměl co do úst. Kdy mě vyhodili na ulic, protože jsem neplatil činži. Taky jsem nepříliš pravidelně navštěvoval školy atd. Utíkal jsem z domovů. Ty doby jsou nenávratně pryč. Teď se váš zhýrylý miláček topí v penězích. Plave ve škváře. Je jako podnikatel Babiš. Akorát víc úsměvavý a ještě s koulemi.

Před čtyřmi dny zdechl ten dobrodružný Amík z Washingtonu, co se vydal na opuštěné ostrovy obracet na víru divochy. Musel mít dobře rozjebanou hlavu, pokud si myslel, že uspěje. Jako správný křesťan si s sebou vzal bibli, jako dárky křovákům pak spínací špendlíky, fotbalový míč, rybářský prut a nůžky.

Poté co ho nejdřív uvítali křikem a smíchem, klouče ho zasáhl šípem vystřeleným z luku. Nikdo nebude narušovat komunitu těch, co žijí jen sami se sebou v lůnu neznečištěné přírody. Každý, kdo tamtudy jen prolétává, musí počítat s ním, že na helikoptéru se vznese sprška šípů...

Adolf byl dosud nezkušený mladík. Alžběta už narozdíl od něj něco zkusila: byla vydržovaná, dvakrát znásilněná, zasnoubená a celkově hodně klukům vykouřila. Jemu bylo devatenáct, jí o rok více. Když na ni myslel, a myslel na ni tak často, jak jen si umíte představit, vznášel se na obláčcích rozkoše. Byla to taky trýzeň, přesto trýzeň sladká. Neboť byl pln mučivých myšlenek o tom, jak báječné by bylo, kdyby jen mu dovolila sevřít ji v náručí, líbat ji na ústa, ba i kousat ji na bradavkách.
(Pokračování dnes)

Slet zrnek

Kamera v těch chvílích snímala akci zamlženě a zmateně, a bylo poněkud obtížné rozeznat, komu patří který úd, neboť intimním místům, jež obě pohlaví rozlišují, se režisér obratně vyhýbal. Je nahoře mladík, nebo dívka? Kdo koho líbá na různé části těla? Při těchto záběrech nepomáhal divákovi ani dialog; doprovázelo je pouze hlasité a vydatné oddychování a tu a tam zasténání či řičení, jež mohlo vycházet právě tak z úst muže jako ženy.

Chutná po menzesu

Jsou sny, které prožíváme i za bílého dne. Byl to sen, nebo pravda - pravda v té či oné podobě? Zdálo se mi to, nebo se to jakýmsi podivným způsobem skutečně stalo? Zdálo se mi, že jsem nedaleko Billy potkal svoji učitelku geometrie ze základky. Byla čerstvě vdaná a užívala si to. Měla červené vlasy a naducané poprsí, dupka se jí rozlévala z džínů. Překvapilo mě, co povídala. Prý pořád šoustají s manželem jako králíci. Byla v tom snu, či v té realitě, tak mladá a sexy, jako když kdysi učila na základce. Tedy ještě mladší než já, mohlo jí být tak šestadvacet. Pozval jsem ji na skleničku k sobě do bytu. Bez zaváhání přijala a tak už asi za patnáct minut, po svižné cestě po rozkopaných chodnících, jsme otvírali dveře mého bejváku a když se odstrojila a pohodlně usadila do křesla, nabídl jsem jí drink, pokud se dobře pamatuji, jednalo se o zvláštní druh martini zvané porn star (podává se se skrojkem ananasu) a něco malého na zub. Absenci jídelního lístku nám poněkud vynahradila skutečnost, že jsme jedli a pili na čerstvém vzduchu, totiž na mém balkóně.

Odhadl jsem rychle a brzy dobře, že touží ve své nespoutané divokosti obcovat nejenom s manželem.

Odtud už to bylo pro pasáka děvek, pro stupruma, snadné. Sotva jsem do ní dostal několik skleniček, stala se chlípnou. První sklínka neměla pro ni chuť, druhá ji však již rozveselila. Přesto mi srdce bušilo napjatým očekáváním. Dech se mi zatajil. Možná byl můj strach nakažlivý, nebo se prostě v jednom okamžiku podívala nedůvěřivě.

Je vyholená nebo má vypelichaný kožíšek právě prvně od gynekologa navrátivší se teenky v dolních partiích? Nemá snad na nohách strie? Netušil jsem, co mohu očekávat od vyhlášené sexbomby mých klackovských let. Řekl jsem si teď a nebo nikdy. Vyjádřil jsem, stále sedě proti ní a usmívaje se, poněkud překotně touhu po zaplnění její díry. O to větší překvapení mě čekalo, když si doslova roztrhala něco na způsob kalhotek nelíčeným chtíčem před mým stále udivenějším zrakem a z míst, kde měla mít vlahý klín, jí vyčuhoval opravdový, ztopořený, tlustý, dlouhý a na žaludu, jako by námahou tělesných rozkoší namodralý penis. (Protože v realitě jsem v té době měl nouzi o peníze, obracel jsem svou pozornost výhradně k ženským. Snad mi přinesou víc radosti než zármutku, aspoň jsem doufal. Ale brzy mě s posledními penězmi opustila i víra. Musel jsem tehdy nějak generálně nechat opravit svůj skromný seat, protože mu odešla převodovka a s ní šel do kelu i karburátor.) O to víc mě překvapilo, když mi učinila nabídku, že mi za sex zaplatí v hotovosti.

Zdálo se, že jsem se ocitl v nirváně. Žena mých snů s tvrdým, půvabným čůrákem čekajícím na zasunutí do mého prašivého houfce análu stála jen několik desítek centimetrů ode mne. A ještě mi chtěla platit, že si to se mnou rozdá, že mi vymrdá štěrbinu určenou ke káléní, kterou má bez rozdílů pán i kmán... Samozřejmě jsem potěšen kývl. A pak se to tedy stalo.

Náš sex byl nespoutaný jak listopadový uragán. A ona, osudová žena vdaná za jiného muže, avšak demonická a jak utržená ze retězů mě při píchání do zadních vrátek natáčela na telefon, nejspíš celé číslo vysílala do cloudu, na internet mezi nerdy a příznivce proděravělých otvorů. Ve snu - či v realitě - jsem se vycákal, takže jsem se vzbudil s peřinou celou zprasenou mazlavou mrdkou. Dosud jsem ji nevypral, dosud mi připomíná závan koulí, které bimbaly v tom obřím měchýři stvořenému pouze k prcání panenských prdelí.

Garnát

Venku pod temnou oblohou začínaly vířit drobné a pichlavé sněhové vločky, které se snášely na dlažební kameny, už teď nebezpečně zledovatělé.

Áaaargh, moje věrné fanynky... vykašleme se projednou na ženské.

Ženy nejsou všechno, i když k tomu mají blízko!

Dneska je Díkuvzdání. Říkáte si, co se děje, že se takový sexuální maniak jako stuprum, staví proti kundičce a kozičkám?
Jsem tak trochu otráven věčným trmácením se v peleších pokaždé s jinou dívkou! Mušle a nožky se mění, avšak mozky zůstávají stejné. Nebaví mě sledovat jejich tiché oblékání v jitřním svitu a jejich odchody do ubohých živůtků! Všecko pomíjí. Jen bolest zůstává. Říkám si, že ve světě plném příslibů, se nic nenaplní zcela. Skutečnost je efemérní. A co je tady a teď, brzy odplyne na vlně zapomnění. Elegantní mrdky si najdou nové postelové povyražení.

Až se poběží poslední závod, kdy půjde o to, zda vás Spasitel umístí do Nebe nebo do Pekla, už si nebudete tak jisté v kramflecích. Nebudete se tvářit jak přebornice v šukání. Důležitost rozlišování dobra a zla se mezi vás postaví jako klacek nigerského hiphopera a vy nebudete vědět, když se celý tak chvěje a září, jestli na něj skočit, což by se rovnalo pádu do pekelných jícnů, nebo odolat pokušení a vyprosit si tak přízeň u svatého Petra při branách Ráje, kde beránek se bude pást vedle tygra a srnec vedle lva. Samozřejmě i tam si zašukáte.

Dobrý je v tomto směru seriál s názvem The Good Place. Ten vás naučí, že není nebe a peklo, ale pouze dobré a špatné místo. A do toho dobrého se dostanete jedině tak, že budete žít příkladným životem. Jak pravil narkoman a opilec Cody Forcett, který během jednoho večerního tripu uhodl z devadesáti dvou procent podstatu The Good Place, úžasně přesvědčivý ve svém mesiášském žvanění, za každý dobrý skutek vám připočtou k dobru nějaké bodíky a za každou lotrovinu zas odečtou příslušný. Systém je neuvěřitelně precizní a přesný. Až umřete, ocitnete se buď na dobrém nebo na špatném místě. Ale jen zhruba jeden z tisíce se kvalifikuje na dobré místo.

Jestli prohraju, bude to proto, že jsem sráč a jestli jsem sráč, tak je to proto, že měsíc svítí na sráče! Sviť na sráče! Sežer jejich děti.

Děkuji za tak krásný život, jenž mi byl dán.

Praví nejvděčnější z lidí!

Nejvíc vděčen jsem za dívčí ulity, zavinutky a mořské kotouče (tectus pyramis kundis).

Slzo, jsi stále táž

Poznání není vidění. Ale opakuje se to.
I proto umíráme...

Nateklé bříško

Ale já s jistotou věděl: to není pravda, život nejde dál, smrt jde dál.

Noční chlad zesílil a Cecílie se cestou zpátky do bytu třásla zimou. Ulice byly pusté. Poryvy větru jí před nohama zvedaly vířivá oblaka sněhových vloček. Náhle zpozorněla a ohlédla se.
Neozvaly se za ní kroky? V husté a štiplavé mlze nikoho nespatřila. Ale sotva ušla pár kroků, čísi ruce ji chytly za boky a smýkly s ní k zemi.
Už už se nadechovala ke křiku, když tu neznámý útočník promluvil:
Ukázalo se, že byl nadmíru hezký. Hned si povšimla, že má značně maskulinní rysy a její ledová tůňka začala pomalinku vřít.
"Neboj se, neublížím ti. Tedy pod podmínkou, že si užijeme jízdu."
"Jakou jízdu, co tím myslíš?" Ptala se ještě bezelstně, protože byla pannou. Klobouk, který ji spadl z hlavy, když do ní strčil ten chlápek, ji dělal starší, než byla, ale bylo jen pouhých sedmnáct. Ve chvíli, kdy odpovídal, byla bledá, napjatá a vyděšená. Očima neustále těkala po jeho poklopci.

"Jsem Felix z Tinderu," promluvil nekompromisně.

"Ach, to snad není možné," vykoktala. Zároveň se jí rozhořely ohýnky v očích. "Píšeme si už tři týdny. Vždy jsem tě chtěla poznat."

"Nyní mě tedy poznáš. A udělám z tebe ženu."
"To by pro mě byla čest." Začala si stahovat rukavice, šálu, později blůzku, kalhoty atd. Felix jen stále a sledoval její svlékačku. Za minutku byla nahá a téměř připravená na sex. Studený vítr zmítal jejím křehkým tělíčkem, až se prohýbalo.

"Cecilko, hodně mě přitahuješ. Chci, abys patřila jen mně, žádnému jinému. Pokud to bude nutné, vezmu si tě," uzavřel.

Zatím vám nebyla dopřána smrt

Život by se neuchoval, kdyby nebyl často přerušován. Příliš málo spánku je nemoc smrtelná. Takový je život. Aby se dal unést, je třeba ho občas odložit a osvěžit se, ochutnat kousek smrti. Procitnutí je jakýmsi znovuzrozením. Vpravdě i den má své mládí. Důsledkem bytí však je umírání. Nemůže umřít, co nebylo. Posledním důvodem bytí jistě nění štěstí, proto nic není šťastno. Je pravda, že živé bytosti si stanoví takový cil při každém svém skutku, nikdy ho však nedosáhnou. Ve skutečnosti se pachtí a trpí jen proto, aby dosáhli velkého cíle přírody, jímž je smrt.

Ukolébavka pro zvrácené dívky

Podíval se na hodinky. Jeho obličej se rozsvítil jako lampa z IKEA. Za osm minut končí schůze. Přišel poslíček. Pokáral jej. Ulevilo se mu. Promluvil na sekretářku a to by pro dnešek stačilo. Odešel z kanceláře, potažmo z budovy soudu, nasedl do meďáka a vyrazil směrem k chalupě. Když vešel do dveří, malá Jenička uspávala miminko, kolebajíc jej, v koutku na zemi si hrál dvouletý churavý Antonín, zkřivené nožičky natažené před sebou, usmívavě hledě na tatínka velkýma modrýma očima.
"Jaké hezké klouče by to bylo, kdyby --," pomyslel si tatínek, políbil hošíka na čelo a přistoupil ke kolébce... bezvýrazné, bezkrevné děcko tam leželo zabaleno v příliš teplé peřince, vypadalo na znuděně nebo na umření. Zběžně podravil babysitterku. "Teprve teď se mi zdá, že má jaksi pružné tělo, hezké legíny a vypjaté bradavky," pomyslel si. "Asi čeká, celá nedočkavá, až se vrátí z hlídání domů za klukem... to zas bude grandiózní usmiřovací soulož, všichni sousedi v paneláku je uslyší... ale to ostatně není moje věc. Jenom kdyby tak neměla kluka..."
Tatínkovi chyběl nekompromisní sex, tuhé mrdání, poněvadž od smrti manželky uběhly tři dlouhé, bolestné měsíce a on pořád smutněl. Myslel zprvu, že ze ztráty nad ní zahodí luxus i zabezpečení na stáří, že umře žalem. Leč dny ubíhaly, pak týdny a on nějak neumíral. Postupně začínal dostávat chuť do jídla a dokonce po jisté době znovu ucítil tlak v kalhotách, když kolem něj jako vždy čiperně proběhla mladá, výkonná sekretářka. Ta poměrně nová s nalakovanými nehty a výstřihem, decentním, řeklo by se, na jejíž jméno se okamžitě nepamatoval. Zvýšil jí mírně plat a v kalhotách teď začínal cítit bobtnat nářadíčko častěji. Mimochodem, Magda, tak se jmenovala.
Synův stav se nelepšil. Pořád měl nohy do iks. Navíc začal plést jazykem, z laického hlediska vydedukovali, že mu chyběla melodičnost řeči a rozvíjela se místo ní atázie. Chtěl ho s Jeničkou dát k logopedce, protože tušil, že nohy a jazyk jsou pro zapojení do společnosti důležité, ale ta byla proti. Co proti, naznačila, že by to byla volovina. Řekla, že speciální škola mu postačí, aby se stal platným občanem Čech. Tak tedy speciální škola zatím stačila. Musela stačit waldorfská, vždyť je soudcem v krajském městě a jeho přímý potomek, krev právnické krve, rozhodně není žádný blbeček, nanejvýš mírný mrzák.
Měsíce ubíhaly a malá Jenička se zatím stačila rozejít s chlapcem. Pořád se hádali. Už v jejich vztahu nebyla žádná romantika, což se jí dotýkalo. Zato on se jí dotýkal čím dál méně a když, tak hrubě, jak myslivec po pitce. Děsila se, co bude dál. Nemělo budoucnost s ním chodit. Kouřil marihuanu a z matiky nosil čtyřky. Taky nosil koženou bundu a jezdil na kozím dechu. Smrděl po trávě. Nikdy dřív si nevšimla, že mu tak táhlo z držky. Tatínek se jí snažil slovně utěšit, jenže ona slova nepotřebovala. Chyběl ji tatínkův dotyk. Stále častěji mu dávala najevo, že ona tu je pro jeho syny i pro něj osobně. I pro přání netypická a takříkajíc na tělo.
Sekretářka byla vdaná, a tak vsadil na jistotu okamžité orgie. Malá Jenička se ukázala být nenasytnou kurvou, velkou milenkou, pokud šlo o mrdání. Nebyla zvlášť chytrá, ale zkušenost dala tatínkovi lekci, že v posteli se to ztratí, měla kypré ruce, pevná stehna a vlnivé boky, kudrnaté vlasy, bobří trochu profil, moučku pih kolem úst a na nosíku, působivé kozy, co se daly držet a co držely gravitaci, tajemství její branky střežily lesklé, ztepilé pysky vždy připravené, a ty pysky jen jen čekaly na hustý příděl, takřka prosily o manu ovlažujícího spermatu.

Dramatický vstup

Smrt se objevovala s něžným cinkotem zvonků.

Kam se ta půvabná Eliška ztratila? ptala se v duchu. Od svatby ještě neuplynul ani rok, a sestřiny oči přestaly zářit, lesk jejích ohnivě rudých vlasů navždy zmizel. Zbyla pouhá skořápka: vlasy slepené potem, tvář s truchlivým výrazem porážky. Evelína si uvědomila, že manželství sestry s Přemkem nemůže být příliš šťastné. Chtěla tu pro ni být, ale nemohla.

Eliška malátně vytáhla ruku zpod přikrývky. "Chci, aby sis vzala tohle," zašeptala. "Hned. Než si to rozmyslím."

"Co bych si měla vzít?" "Tohle." Eliška zvedla prst ke krku a dotkla se zlatého medailonku ve tvaru srdíčka. Nikdy předtím přívěsek neodložila. Dárek od Přemka, usuzovala Evelína. Kdysi mu na manželce záleželo a dokázal jí věnovat i takovou cennou drobnost. Proč tady nebyl ve chvíli, kdy ho Eliška nejvíc potřebovala? "Prosím tě, pomoz mi to sundat." "Teď není nejvhodnější okamžik, aby ses toho srdíčka zbavovala," namítla Evelína. Ale Eliška už si řetízek sama rozepnula a vložila jej sestře do dlaně. "Je tvůj. Za všechno, co jsi pro mě udělala."

Zas tak mnoho jsem toho neudělala, pomyslela si.

Jen zavraždila Přemka.

Eliška se vypotila a za pár dnů už křepčila jako život sám.

Takže sotva na chvíli vešla v Eliščin život její sestra, stejně rychle jak přišla, tak se i vypařila. Mohli bychom říci s určitým rytmickým účinkem, kdyby to tady četli nějací veršotepci: bohyně zmizela na zlaté lastuře, moře nám přineslo její svit ve své hře. Jakmile trochu nabrala sil, vzala sestra do zaječích. Taky zčásti proto, že hříchem vraždy se nevyplácí příliš chlubit, ne v policejním státě a ne, když je na každém rohu bonzák. Evelína zas začala s chutí provozovat své řemeslo. Chtěla na zlé zapomenout. Uspat draka, a tím ho porazit. Svlékala se po nocích u tyče. Přivydělala si slušně, protože měla výstavní dvojky, které přes den ukazovala už jen svému snoubenci. Samozřejmě občas myslela na tu deštivou noc, kdy musela kovaným ohrabáčem ubít Přemka. Svědomí neuspíš. Neporučíš mu jako čoklovi u branky. Ani ho neopiješ rohlíkem. Svědomí Evelíny pracovalo výkonně jako svědek ženicha na cikánské svatbě. Nepřestala na jeho tupý výraz, kdy ho udeřila přes půl lebky, myslet, spíš se jí ten obraz zjevoval jak žhavý květ, dívala se často po nocích na jeho vyhaslé oči, nevěřícně vykulené, když se naposledy ohlédly přes ni na pošmourné zdi, než se nadobro skácely k zemi ke zbytku vyhřezávajícího vnitřku. Byl to úder jak od chytré horákyně, ani moc slabý, ani moc silný, avšak dosti přesný na to, aby ho zprovodil ke všem čertům.

Už veděla a bohužel velmi bolestně, co znamená vulkán výčitek- v kombinaci s tou starou písničkou o vině se rozezvučí a nikdy nepřestane znít. Otevřela ho v den, kdy osvobodila hrdinským riskem Elišku. Nejdříve pila z poháru opilost (popotahovala při tom jak malá holka, zatínala pěsti a proklínala se). Pak pila břečky, zvracela. Nakonec pila sám pohár. A to už ani neplakala, uvědomila si, že když sebereš cizí život, jakkoliv je nicotný, svůj vlastní vlastně ztratíš.
Když tančila a obzvlášt oplzlí hosté ji strkali za podprsenku stovky a dvoustovky, obnažovala s rutinérstvím děvky svou hruď skoro namol, a dokonce její proslavené hadí pohyby, kterými druhdy lákala samečky, se stávaly strnulejšími noc od noci a hodinu od hodiny - až do zavíračky. To obvykle otáčela krk už jen k východu. Přestože někde v závitu amygdaly jí lomcoval hysterický, ženský vztek, heděla na něj prázdným pohledem, prázdnějším než poslední plechovka piva ležáku Beck's v koutě. Doufala, dlužno říci, že marně, že na ni snoubenec nečeká. Že spí nebo se pro ni za ni třeba válí se sousedkou. Ale on vždy seděl v předsíni, naladěn na meditaci, vždy se zhaslým světlem a tiše, takřka nábožně na ni čekal.

Zjizvený steh

Tohle je dost slušné místo, i když ne tak dobře placené. Ale jsou věci, které mají větší cenu nežli peníze, že ano?"

Kouzlí, kouzlí kouzelník, jak se dojmy rychle mění, vykouzlí nám za pětník včera cirkus, kouzla, čáry, žlutý šátek, rudou růži, dneska černooká Máry, ďáblu zaprodal svou kůži, černá Máry v kantýně, je to příliš tajemné, přítulná jen při víně, hrůza, úděs jímá mne, při víně a za pětník, jímá mne při pomyšlení, kouzlí, kouzlí kouzelník.

Banalita a nuda

Chvíli jsem se pásl pohledem na postarší bezďačce, soustředěn hlavně na kozy v té bundě děravé, která s ním spala na matraci pod širým nebem. Protože hodně pil, nepočítal jsem s tím, že by kopulovali. Ale s tím, kdo ji dneska v noci oklátí, si nemusím dělat starosti. On se někdo z jeho známých najde, kdo jí ho tam rád strčí... Jelikož vím, že pohyb každé věci je podmíněn dvěma stavy, stavem trvalého klidu a trvalého neklidu, zjevné změny, vůbec mě nebolí, že sexuální věci těch bezďáků nepřetržitě přecházejí z jednoho stavu do druhého, respektive od jedné matrace k druhé. Střídají se tam častěji, než si mění ponožky. Každá zachovalejší spí s každým, kdo ještě nezatuhl z pálenky, z polské žitné. To mi připomnělo čínský I-ťing a asi padesátý osmý hexametr, který spočívá v sváru, tvoření nebe, v hlubině vodní... něco jako že z jitřních červánků (když ráno začneš pít) potečou slzy (tím se rozumí blitky, případně kaluž krve..., až se o tu kost servou...). Nerad bych tu snížoval vážnost Knihy proměn, ale když mě prostě rozesmívá, že v ní je obsažena moudrost chicagských nejnižších vrstev.

Mimochodem v té básni ještě asi osmkrát křičím: Nechci vod Boha takovej svět!!!!

A Bůh, který je obvykle hluchý, na to v podobě deus ex machina odvětí: "Nemám ti to za zlé."

"Fakt, myslím to vážně, nechci!"

To všechno škaredé jsem napsal jen proto, že nás způsob života je tak obyčejný. Všichni jsou si tak přihlouple věrní. Vyschl tak pramen vynalézavosti v podvodech, který byl k nezaplacení.Vězte, že když spí dvě osoby opačného pohlaví v jedné ložnici, obvykle jde o manžele. Dneska nikdo neumí mít pořádně tajně bokem milenky!

Nech být okamžik

Bylo to, jako kdyby ji zabíjel, ale teď pro změnu něhou místo krutosti.

Líbí se mi lidi, kteří nepronášejí své názory jako vlídní kazatelé, ale jako deliranti, jako lidi stižení mystickými křečemi, jejichž bezmezná vášnivost se vybíjí v démonických výbuších hněvu. Kyjem sráží veškeré námitky, kríglem bijí po hlavách kamarádům, se kterými ještě před chvíli pokojně pili pivko. Mají aspoň temperament, což se o většině společnosti říct nedá.

Jinak vše při starém. Až na to, že píšu fakt skvělou novou báseň jménem "Jak může Bůh dopustit takovejhle svět?" Už mi ji ocenili ožralí bezďáci. Považuju je totiž za nejlepší kritiky. Chodím mezi ně často, jen tak se ukázat, jaký jsem sekáč. Ukazuju prstem na ručně psaný výtvor a můžu se potrhat smíchem při pohledu na jejich zvrásnělé ksichty protáčející se směsící hanby a studu při čtení těch dechberoucích strof... Jeden zvlášť škaredý, co má cosi bílého, snad jogurt, na rtech, se po chvilce zarazí a pronese: "Heleďse, cucáku, co ti utlučený holubi????

"Všichni ti holoubci umřou."

"Tak to je Hnus," uzavře a připaluje si další cígo.
"Ano, Bůh stvořil svět podle vzoru absolutního Hnusu, protože všichni ti krásní, nevinní holoubci jsou odsouzeni k smrti... zrovna tak jako obyčejný čokli nebo skopci..."

Vy mě považujete za špatnou ženu

Dávno jsem už přestal s kýmkoli mluvit o penězích nebo o umění. Kde se ty dvě věci setkají, tam něco nehraje: umění bývá bud přepláceno, nebo nezaplaceno.

Snění

Umělec je jako žena, která nemůže než milovat a naletí každému mužskému oslovi, který se namane.

John Rychlá Lopata

Spát dovedu jako zvíře, většinou beze snů, často jen pár minut, a přece mívám pocit, že jsem byl celou věčnost pryč.

Dlužím si ejakulaci

V cizoložných a rozvodových filmech hraje vždycky velkou roli něčí štěstí. "Udělej mě šťastnou, miláčku," nebo "Chceš snad stát v cestě mému štěstí?" Pod štěstím, které trvá déle než jednu, možná dvě, tři vteřiny, si nedovedu nic představit. Na pořádný film o kurvách se zase podívám docela rád, ale těch je málo.

Zvlášť trapné jsou mi filmy o umělcích. Filmy o umělcích dělají většinou lidé, kteří by takovému van Goghovi nedali za obraz ani paklík tabáku, leda tak půl paklíku, a ještě by jim to pak bylo líto, protože by si uvědomili, že by jim ho býval dal i za fajfku tabáku.

Nic není pro lidi víc deprimující než klaun, který vzbouzí soucit. To je něco jako číšník, který k vám přijede s pivem na židli na kolečkách.

Proskurník léčí vaječníky

Ten krám je zrezivělý jako prase, napadlo ho. Pak se trošku odtáhl, aby se pozorněji mohl podívat na strojek, který poháněl převodovou hřídel. V kalhotách se mu při pohledu na tu spoušť zvedla hyudralická hadice. Zase jsem to dostal, pomyslel si červenaje se přitom. Nedaleko zatím stála paní robotová, která s ním už dřívě měla zkraty. Její bezkrevné, pochromované rty byly bezpečně zavřené, žádný hydroxid ji netáhl z huby, jen její fosforeskující oči přes přes přetrvající závoj rozprášeného betonu v kuželovitém kráteru, kde se nacházeli, oba němí k pláči, k němu vydávaly svůdné signály.

Otočil se k ní a se zabručením vyfoukl poprašek z úst. Při letmém pohledu na ten výkonný stroj tam v šeru se všecek zachvěl, hadice mu vylezla ze slušivých spoďárů, ale vektorový procesor chlazený kapalinou mu stále o překot fungoval, dunil mu v útrobách jeho přehřáté lebi. To ovšem stačilo, aby i ona začala z ultratenkých kabelů vsazených ve vaginální oblasti téct. Teď už bylo všem jasné, že mezi nimi viselo napětí jako cákanec mazadla. Výztuhy, šrouby, hadice, pláty plechu pokryté šupinkami barvy a stružkami chromu se z nich odlepovaly, jak je romantický program donutil na sebe skočit a pářit se. Mechanické nestvůry obcovaly, kam až jejich chabé paprsky svítilen dookola pronikaly, stěny se mírně kolébaly pod nárazy hydraulické hadice do rzivého hučícího generátoru.

Brzy je tma

S lidmi opravdu cloumají emoce. Někdy silně. I se mnou. A s vámi taky. Copak nechcete někdy sousedovi "ukrást" jeho manželku? Ne? Aha, manžela. Copak se někdy nechcete mít lépe na úkor někoho jiného? Opravdu nikdy?

To jsem tak jednoho rána ležel na posteli ve stavu, v němž si někdy přeju skončit své dny, opilý a jako ve stoce. Vedle mě ležela rozcuchaná šlapka, kterou jsem potkal v baru. Díval jsem se radši do okna, abych nemusel sledovat ji. Byla vidět jen záda pomníku, náměstí, kostel ozářený sluncem, něco jako rapidní černý střih proletujících ptáků, betonová střecha či kupole jakési první státní banky a znovu, lehce posunutá optika, jak se mi míhaly okna protějšího baráku v rychlém sledu nahoru dolů, dolů nahoru, rám okna v pokoji, kde jsme leželi. Doslova jsem cítil, jak za okny profukuje. Zrak se líně vrátil zpět na palec její nohy, který spolu s částí nártu vyčuhoval zpod peřiny.

Celé mé počínání od včerejška včetně sexu mi připadalo tupé.

Nejen namáhavé, ale jaksi zbytečně a nepřirozeně namáhavé. Když jsem na sračky, nepředvádím obvykle svá nejlepší vystoupení. Byl z toho jeden z nejtrapnějších večerů mého života. Nejde mi zkrátka do hlavy, proč by se opilí měli mrouskat.

Já vím, věřit v ženy je tak těžké. I nejlepší z nás mají pochybnosti, zda jsou na světě správně, když jim nepřikládají vážnost, jakou pysky a vagíny zasluhují. Jak se říká: když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo, začínám naslouchat. Ale když poznávám mladou kundičku, dávám se znovu do nářku…

Čisté úmysly

Potopa sama má pak ten smysl, postavit lidem před oči prekérnost, závislost jejich Postavení, ale také ten, že bohové se zděsí zpustošení sahajícího na sám kořen světového pořádku a vracejí se k nerovnému společenství s lidmi, které dovoluje zpustošení jen jako trest za přečiny.

Kulhavý poutník

V život zpět či v smrti chřtán,

co bude na konci cesty?

Tisíce jdou, nejsi sám...

Budeš, nebudeš mít štěstí?

Jednoho dne se probudíte a střechy, které vidíte z okna, jsou zasněženy až k obzoru. Nějaký zamrzlý pramen v mozku se uvolňuje na tento vteřinový povel, nějaký zamrzlý pramen, jenž plaví Vánoce. Všecky věci ve vašem pokoji se proměňují ve vánoční dary, hlavně kbelíky na uhlí a na koks a kamna.

Cziffra by měl skoro sto

Má hlad. Je dobré mít hlad. Hlad je známkou zdraví.

Vlasy

Ty nepoznáš už slunce zář, nepoznáš mrazných zim. Jara už nedechnou ti v tvář, jsi nicota a dým, jen dým.

Tak copak tu máme dnes. Svítí sluníčko, řekl bych. Mraky se prohánějí po pěkně vymydlené obloze barvy dehtu. Chvilku sprchlo. Trošku jsem akorát byl venku, tak jsem zmokl na kost. Mám se pořád stejně. Jako smrt převlečená za Marilyn. Jako děvka, kterou klátí feťák ve tři ráno u viaduktu. Nemůžu říct, že se mi nic nechce dělat, protože to by byl kec. Chce se mi smát! Teď a tady uprostřed ničeho. Zrovna tak jako kaštánku, který se skutálel ze stromu a tříletého caparta praštil do hlavy. Který teď bulí. Vidím ho bulet. Jeho maminka přichází blíž a ptá se, co se děje. On ukazuje, hehe, on ukazuje střídávě na ten spadlý kaštan a na svoji bednu, pořád má bebínko na hlavě. Příroda zatím sdružovala moje pohrdání městem se skalní močí podvrácených mechů při celé zlaté výšce schopnosti a čekala, až se housenka vína, co jsem měl v báglu pro strýčka příhodu, promění v motýla, ale nedočkala se.

Jdu pak za maminkou a poradím ji, ať mu napatlá nějakou mastičku na bolavé místo. Nesměle poděkuje a ptá se, zda jsem zdejší. To rozhodlo, že jsme vyloučili zdánlivě nezjevná tajemství a mezi ní a sebou jsem zvolil její teplý klín. Odevzala se mi s líbeznou naivitou děvčátka.

Zúročit komplexy

Bloudíš uvnitř svýho napůl rozflákanýho mozku a hledáš cestu ven. Jenže pro tebe žádný východ není. Pro tebe ta kocovina prostě jede pořád dál

Planeta prasat

Pepa si otřel rty vlhké od piva, dlouze nasál vzduch do plic a všem oznámil: "Jablko nikdy nehledej pod hrušní!"

Houser

A jsi mým myšlenkám jak pokrm hladovému, nebo jak zemi hustý jarní déšť