Nech být okamžik

Bylo to, jako kdyby ji zabíjel, ale teď pro změnu něhou místo krutosti.

Líbí se mi lidi, kteří nepronášejí své názory jako vlídní kazatelé, ale jako deliranti, jako lidi stižení mystickými křečemi, jejichž bezmezná vášnivost se vybíjí v démonických výbuších hněvu. Kyjem sráží veškeré námitky, kríglem bijí po hlavách kamarádům, se kterými ještě před chvíli pokojně pili pivko. Mají aspoň temperament, což se o většině společnosti říct nedá.

Jinak vše při starém. Až na to, že píšu fakt skvělou novou báseň jménem "Jak může Bůh dopustit takovejhle svět?" Už mi ji ocenili ožralí bezďáci. Považuju je totiž za nejlepší kritiky. Chodím mezi ně často, jen tak se ukázat, jaký jsem sekáč. Ukazuju prstem na ručně psaný výtvor a můžu se potrhat smíchem při pohledu na jejich zvrásnělé ksichty protáčející se směsící hanby a studu při čtení těch dechberoucích strof... Jeden zvlášť škaredý, co má cosi bílého, snad jogurt, na rtech, se po chvilce zarazí a pronese: "Heleďse, cucáku, co ti utlučený holubi????

"Všichni ti holoubci umřou."

"Tak to je Hnus," uzavře a připaluje si další cígo.
"Ano, Bůh stvořil svět podle vzoru absolutního Hnusu, protože všichni ti krásní, nevinní holoubci jsou odsouzeni k smrti... zrovna tak jako obyčejný čokli nebo skopci..."