Dramatický vstup

Smrt se objevovala s něžným cinkotem zvonků.

Kam se ta půvabná Eliška ztratila? ptala se v duchu. Od svatby ještě neuplynul ani rok, a sestřiny oči přestaly zářit, lesk jejích ohnivě rudých vlasů navždy zmizel. Zbyla pouhá skořápka: vlasy slepené potem, tvář s truchlivým výrazem porážky. Evelína si uvědomila, že manželství sestry s Přemkem nemůže být příliš šťastné. Chtěla tu pro ni být, ale nemohla.

Eliška malátně vytáhla ruku zpod přikrývky. "Chci, aby sis vzala tohle," zašeptala. "Hned. Než si to rozmyslím."

"Co bych si měla vzít?" "Tohle." Eliška zvedla prst ke krku a dotkla se zlatého medailonku ve tvaru srdíčka. Nikdy předtím přívěsek neodložila. Dárek od Přemka, usuzovala Evelína. Kdysi mu na manželce záleželo a dokázal jí věnovat i takovou cennou drobnost. Proč tady nebyl ve chvíli, kdy ho Eliška nejvíc potřebovala? "Prosím tě, pomoz mi to sundat." "Teď není nejvhodnější okamžik, aby ses toho srdíčka zbavovala," namítla Evelína. Ale Eliška už si řetízek sama rozepnula a vložila jej sestře do dlaně. "Je tvůj. Za všechno, co jsi pro mě udělala."

Zas tak mnoho jsem toho neudělala, pomyslela si.

Jen zavraždila Přemka.

Eliška se vypotila a za pár dnů už křepčila jako život sám.

Takže sotva na chvíli vešla v Eliščin život její sestra, stejně rychle jak přišla, tak se i vypařila. Mohli bychom říci s určitým rytmickým účinkem, kdyby to tady četli nějací veršotepci: bohyně zmizela na zlaté lastuře, moře nám přineslo její svit ve své hře. Jakmile trochu nabrala sil, vzala sestra do zaječích. Taky zčásti proto, že hříchem vraždy se nevyplácí příliš chlubit, ne v policejním státě a ne, když je na každém rohu bonzák. Evelína zas začala s chutí provozovat své řemeslo. Chtěla na zlé zapomenout. Uspat draka, a tím ho porazit. Svlékala se po nocích u tyče. Přivydělala si slušně, protože měla výstavní dvojky, které přes den ukazovala už jen svému snoubenci. Samozřejmě občas myslela na tu deštivou noc, kdy musela kovaným ohrabáčem ubít Přemka. Svědomí neuspíš. Neporučíš mu jako čoklovi u branky. Ani ho neopiješ rohlíkem. Svědomí Evelíny pracovalo výkonně jako svědek ženicha na cikánské svatbě. Nepřestala na jeho tupý výraz, kdy ho udeřila přes půl lebky, myslet, spíš se jí ten obraz zjevoval jak žhavý květ, dívala se často po nocích na jeho vyhaslé oči, nevěřícně vykulené, když se naposledy ohlédly přes ni na pošmourné zdi, než se nadobro skácely k zemi ke zbytku vyhřezávajícího vnitřku. Byl to úder jak od chytré horákyně, ani moc slabý, ani moc silný, avšak dosti přesný na to, aby ho zprovodil ke všem čertům.

Už veděla a bohužel velmi bolestně, co znamená vulkán výčitek- v kombinaci s tou starou písničkou o vině se rozezvučí a nikdy nepřestane znít. Otevřela ho v den, kdy osvobodila hrdinským riskem Elišku. Nejdříve pila z poháru opilost (popotahovala při tom jak malá holka, zatínala pěsti a proklínala se). Pak pila břečky, zvracela. Nakonec pila sám pohár. A to už ani neplakala, uvědomila si, že když sebereš cizí život, jakkoliv je nicotný, svůj vlastní vlastně ztratíš.
Když tančila a obzvlášt oplzlí hosté ji strkali za podprsenku stovky a dvoustovky, obnažovala s rutinérstvím děvky svou hruď skoro namol, a dokonce její proslavené hadí pohyby, kterými druhdy lákala samečky, se stávaly strnulejšími noc od noci a hodinu od hodiny - až do zavíračky. To obvykle otáčela krk už jen k východu. Přestože někde v závitu amygdaly jí lomcoval hysterický, ženský vztek, heděla na něj prázdným pohledem, prázdnějším než poslední plechovka piva ležáku Beck's v koutě. Doufala, dlužno říci, že marně, že na ni snoubenec nečeká. Že spí nebo se pro ni za ni třeba válí se sousedkou. Ale on vždy seděl v předsíni, naladěn na meditaci, vždy se zhaslým světlem a tiše, takřka nábožně na ni čekal.