Vlasy

Ty nepoznáš už slunce zář, nepoznáš mrazných zim. Jara už nedechnou ti v tvář, jsi nicota a dým, jen dým.

Tak copak tu máme dnes. Svítí sluníčko, řekl bych. Mraky se prohánějí po pěkně vymydlené obloze barvy dehtu. Chvilku sprchlo. Trošku jsem akorát byl venku, tak jsem zmokl na kost. Mám se pořád stejně. Jako smrt převlečená za Marilyn. Jako děvka, kterou klátí feťák ve tři ráno u viaduktu. Nemůžu říct, že se mi nic nechce dělat, protože to by byl kec. Chce se mi smát! Teď a tady uprostřed ničeho. Zrovna tak jako kaštánku, který se skutálel ze stromu a tříletého caparta praštil do hlavy. Který teď bulí. Vidím ho bulet. Jeho maminka přichází blíž a ptá se, co se děje. On ukazuje, hehe, on ukazuje střídávě na ten spadlý kaštan a na svoji bednu, pořád má bebínko na hlavě. Příroda zatím sdružovala moje pohrdání městem se skalní močí podvrácených mechů při celé zlaté výšce schopnosti a čekala, až se housenka vína, co jsem měl v báglu pro strýčka příhodu, promění v motýla, ale nedočkala se.

Jdu pak za maminkou a poradím ji, ať mu napatlá nějakou mastičku na bolavé místo. Nesměle poděkuje a ptá se, zda jsem zdejší. To rozhodlo, že jsme vyloučili zdánlivě nezjevná tajemství a mezi ní a sebou jsem zvolil její teplý klín. Odevzala se mi s líbeznou naivitou děvčátka.