S lidmi opravdu cloumají emoce. Někdy silně. I se mnou. A s vámi taky. Copak nechcete někdy sousedovi "ukrást" jeho manželku? Ne? Aha, manžela. Copak se někdy nechcete mít lépe na úkor někoho jiného? Opravdu nikdy?
To jsem tak jednoho rána ležel na posteli ve stavu, v němž si někdy přeju skončit své dny, opilý a jako ve stoce. Vedle mě ležela rozcuchaná šlapka, kterou jsem potkal v baru. Díval jsem se radši do okna, abych nemusel sledovat ji. Byla vidět jen záda pomníku, náměstí, kostel ozářený sluncem, něco jako rapidní černý střih proletujících ptáků, betonová střecha či kupole jakési první státní banky a znovu, lehce posunutá optika, jak se mi míhaly okna protějšího baráku v rychlém sledu nahoru dolů, dolů nahoru, rám okna v pokoji, kde jsme leželi. Doslova jsem cítil, jak za okny profukuje. Zrak se líně vrátil zpět na palec její nohy, který spolu s částí nártu vyčuhoval zpod peřiny.
Celé mé počínání od včerejška včetně sexu mi připadalo tupé.
Nejen namáhavé, ale jaksi zbytečně a nepřirozeně namáhavé. Když jsem na sračky, nepředvádím obvykle svá nejlepší vystoupení. Byl z toho jeden z nejtrapnějších večerů mého života. Nejde mi zkrátka do hlavy, proč by se opilí měli mrouskat.
Já vím, věřit v ženy je tak těžké. I nejlepší z nás mají pochybnosti, zda jsou na světě správně, když jim nepřikládají vážnost, jakou pysky a vagíny zasluhují. Jak se říká: když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo, začínám naslouchat. Ale když poznávám mladou kundičku, dávám se znovu do nářku…
Žádné komentáře:
Okomentovat