Podsaditý chlapík a školačka

Také ji znásilnil, zřejmě před tím ubitím, ale možná i potom, kdy ležela na podlaze chodby v patře a umírala. Případ byl jasný jako facka.

Dělala si z něj šoufky

Nelíbí se mu to, ví, že to není přirozené, ale je to tak. Člověk je souhrnem svých zkušeností.

Hledět bystře

Nikdy není moc brzy,drahé dítě. Tohle neříkejte. Na něco hezkého není nikdy moc brzy."

Hovno hoří dál (100 let ČR)

Děti jsou ve škole, pracující tátové a mámy vyrazili do rachoty, aby stačili splácet dluhy na kreditních kartách.

Vábení

Možná se narodil v noci, ale, jak se říká, nebylo to včera v noci.

Miniaturní úsměv

No jo, víš, co se říká - uprostřed zasranýho života nás potká zasraná smrt.

Lejno z daňka

Každá minuta tohoto nekonečného sobotního odpoledne umírá pomalou a ošklivou smrtí. Zatímco kočár života drnčí dál.

Jelení penis

Každá úchylná představa je lákavá…
I představa sebevraždy… kdysi jsem snil o vraždě, mučení i adopci dětí, ze všech těch šílenství mi ztuhla kolena a ochabla stehna... jen kulky zatím nevypovídají službu....

Ať tedy trvá noc, ve které zatvrzelá harmonie opakuje svůj rytmus tak dlouho, až jenom osud zpřetrhá to její ženské mžourání mžiknutím ničivého démona!

Rozžehl se ten démon neodvratnosti ve mně v zapadlé uličce,

sotva jsem se vlekl na nohou, bylo mi právě devatenáct let a tři kundí chlupy, když jsem prvně znásilnil dívku. Rozumí se, že stál při mě připitý kapánek démon.

Nevysvětlitelnost nějakého jednání, její zvláštní, náhle vysvitlá

grotesknost, kterou jsme nechápali v její temnotě,

rozžíhá se někdy do takového jiskření,

že nás oslepuje… a rezonuje v nás jako maják uprostřed nedozírného moře.

Ale je to vždycky strach

být sám, být sám, být prostě sám s ničím proti všemu

a tedy strach a znovu chiméra prázdnoty stáli přede mnou zmučeně zpitým, figura bezbranné dívky, která chvíli tančila s někým jiný než se mnou! a mladý jinoch, který je opravdu jinochem ve světě, kde vše jen předstírá.

Nasycen do hloubi jater posvátnými drinky zvanými křídla, který věnuje svou přízeň dvěma světlometům laních očí a zažehuje

je žárem svého puzení, věří ohromně v sebe,

Neptám se, proč jednám... ale shazuji ji k zemi, drtím ji k chodníku,

strhávám šat, roluji kalhotky, pozoruji její chabou obranu, děs, hrůzu,

rezignaci snad, když pozná, že sama je příliš opilou..

Kdo ví.. jen osudný sobě samému by mi rozuměl...

Přestal být bdělý? jednal jako ve snu? ptali by se nevěřícně náhodní svědci němých, pochcaných zdí,

které to také kdysi vlastně viděly,

zatímco se odehrávala strašlivá hra mezi kočkou a tygrem, vršily se mráčky a vršily

Ale kdo by mi tehdy správně rozuměl, když chvíli vevnitř kopu do jukeboxu a pak ji venku prostě

trošku prohmatám...

Tak prostě tu brunetu, co se dala do nářku,

roztržitě přejedu,

ulámu na ní hroty své vášně.
Ale Bože přemocný, ať trvá věčná ta noc, na níž myslím každou noc,

kdy se ve mně probudila zvědavost pekel a lhostejnost tohoto světa

zazářila ve mně jako v anděli pomsty!

Technicky vzato je nedobrovolný sex pořád z poloviny úspěšný, jen

jeden ze dvou ho nechce. Nyní o mém hříchu mládí víte! Nesuďte me jako zločince!

Ráb

V ústech mám pachuť jako v kočičím záchodě. Ne že bych někdy nějaký doopravdy ochutnal, ale.. znáte to. Představivost pracuje. Jsem sice ožralý na sračky z brandy & whisky & jakéhosi patoku jménem pravý irský ale (ejl)... ale to neznamená, že vám nenapíšu něco do deníčku. Na stromech už štěbetají ptáci, probírají uplynulou noc a plány pro dnešní den. Chodí též po ulicích smečky děvek, co mají moc velkou hubu a pokaždé, když ji otevřou, vypadnou jim z nich španělská slova, někdy i věty. Nedají se poslouchat. Až má člověk chuť říci s klasikem: Aunque la mona se vista de seda, mona se queda.

Z deště se stal liják, ale to nevadí, vyjdu si ještě ven, jsem si jistý, že někde v té deštivé noci je mladá dáma, která si chce zatančit.

Pil jsem totiž včera petrolej. Na chvíli byla bolest v hlavě tak strašná, že mě napadlo, že mi prostě exploduje, a v tu chvíli jsem doufal, že se to stane. Cokoliv, jen ať ta bolest přestane.

Pak jsem ji uviděl. Sedí na barové židličce. Asi tak třicetiletá žena, která má světlé oči, široké lícní kosti, tmavé vlasy rozdělené pěšinkou - přitažlivou tvář plnou neklidu. Sedí zcela nehybně a na spánku jí nebezpečně prudce tepe modrá žilka.

Vypila tak tři panáky. Pořád tak strnule, jako by ji bouchla petarda v ruce, zírala před sebe. Žádný zvláštní obsah v ní podle všeho nebyl.

Dívka mých snů. Aspoň pro dnešní večer.

Bude tanec, pak snad bude vínko a pak i soulož.

Doufám, že není náročná! Protože už mám upito, jak jsem vám povídal...

Svitek

Koukám z okna sklepu na bezďáky, co stojí ve frontě a čekají na teplou polívku a párek. Celý tenhle zástup zoufalců, co to mají podělaným navrch.

A já jsem jedním z nich, duševně!

Někdo se na mě dívá takhle z nebe a říká si totéž. Stvořitel to má totiž posrané nejvíc!

Subtilní

Je láska smrtelná?
Orfeus: Nevím… Jsou vlaky, které nezastaví
ani na zastávce, ani na hlavním nádraží…

Láska! … Odvažuje se, dřív než žije,
a ničí vždy to, co ji živí…

Vstaly jste, napatlaly si na obličej hromadu líčidla a šly za klukem

Nejhlubší bytí
je právě v nevědomí přemoženém láskou…

Škaredý muž se opíral o auto

Čtyři roky a šest měsíců jsem vedla styky s tím posedlým člověkem. Nebyl to žádný med! To tedy ne. Leckterá jiná žena by se pod břemenem všech těch starostí prostě sesula, ale já nepovolila a tahala se dál. Vyžadoval sex téměř nepřetržitě - co se dalo dělat, nemohla jsem odmítnout. Vždycky říkal: budoucnost je nejistá, dnes tu jsme a zítra ne - při těch slovech si sundával pásek, kalhoty, vždycky při zítra ne... působilo to jak z nějakého laciného hororu. A já nepatřím zrovna k dívkám, které by měly pro strach uděláno. Radši jsem se podvolila, trošku mu podržela, zarajtovala si a po jeho vyvrcholení dělala, že jsem usnula. Má zkušenost není nijak jedinečná, dělá nás to tak spousta, jen radši mlčíme jak ryby, když jsme v područí maniaka!

Byl to pracháč, ale držgrešle. Běžel by pro šesták o půlnoci na hřbitov, a to byl dýchavičný. V životě mě nevzal do restaurace, nekoupil mi hadřík. Všecko, co mi dával, bylo kapesné. Myslel si, že mi to stačí. Že s tím dneska některá vyjde. Nemohla jsem si sama utřít ani zadek, aniž by za mnou slídil, žádné kamarádky, žádní mužští přátele.

Tyto jeho nemožné způsoby jsme prostě musela překousnout. A pochopilteně jsem čekala, že jednoho dne se změní. Že pro něj budu princezna. Ale kde nic, tu nic. Rozumějte, uměl být hodný - třeba mě nenutil po něm odklízet talíře a sklenice. Nemusela jsem do noci stát u plotny, stačilo, když jsme uvařila denně tři hlavní jídla.

Jedinkrát jsem zkusila začít s ním mileneckou hádku. Zbil mě do fialova. Od té doby jsem držela klapačku. Byl to sice hrozně hádavej chlap, ale co řekl, platilo pro obě strany, nedalo se s ním handrkovat.

Nevíš nic o světě

Víš leda kulový, koňský prd.

Nevíš nic o světě.

Trávíš dni čtením zpráv o rezavých přelivech.

Tvůj přítel ti nosí kytky a vždycky tě přesně načas vyhodí před aulou.

Matka ti platí telefon.

Otec s tebou každý večer mluví o tom, co jsi v průběhu dne dělala, kohos navštívila a kolik kalorií jsi podle hodinek spálila.

Učitele ti vykají. Sousedi se na tebe usmívají. Když se na tebe naposledy nalepil úchyl,

dobré tři týdny jsi nevlezla do tramvaje. Vlastně ses sesypala, ale nikomus to neřekla, ani nejlepší kámošce ne.

Pravím, že víš hovno o světě!

Můžeš mít krasopisně nalajnovaný život a perfektní pedikúru,

ale dokud tě nepotká ožralý stuprum,

nevíš nic o světě.

Dinosauři znali jen strach a vztek

Na svém hradě rytíř statný
jménem Smil žil přeudatný,
jenž však jednu vadu měl,
že o lásce nevěděl.
Nevěděl ten rytíř tupý,
že má kunda krásné chlupy,
a že hned má trhání, 

jak slyší o mrdání.

Tak se začíná jedna ze zábavnějších knížeček českého písemnictví. Má jedinou vadu. Není aktuální. Prasečinky si můžete přečíst na libovolném k tomu určeném webu. Mrdání, lízání, krev z kundy, lvy sápající těla pan, sudy s děrami, čuráky a valchování služek už jsme zažili. Kolik mokrých jamek bylo za posledních osmdesát či devadesát let, co tolik pokročilo digitální vnímání reality, doslova rozmrdáno nenasytnými, z řetězu urvanými, mladíky i staříky pojídajícími viagru na snídani, oběd i večeři? Věru nevím, ale řekl bych, že nespočet. Milión je málo, miliarda je taky málo, zde se pohybujeme v řádech kosmických čísel. Deset na jedenáctou nebo o něco méně. Ale dutina ženy není ještě to nejzajímavější, co se dá na světě uhnat. Můžete dostat dejme tomu pravé spalničky, které, ač se zdají vymýcené, pořád mohou způsobit neplechu a pozabíjet třeba značnou část křovácké společnosti ze zemí trvale nerozvíjejích se. Můžete dostat obyčejný lues a nejít k doktorovi a pak si škrabkou sdírat z kašpárka vředy. Jako to dělal jeden můj známý, budiž země lehká k jeho utrpení.

Svět je velice blahovolný k bolesti. Rád, dokonce se zřejmým uspokojením vás zadupe do prachu, pokud mu jen dáte příležitost. Klíčem k usměvavé existenci je tedy, jak jste se shodli na konferencích života, mít ostré lokty a vyprahlé oči a tenké rty a židácký nos a prázdné srdce a sevřené pěsti. Do toho sedm nul na kontě, dvě auta, tři helikoptéry a každý týden neotřelou milenku s kozami přetékajícími podprdu.

Nevadíte mi! Pramálo se zajímám o zánik. Spíš jen teoreticky. Asi tak jako Carl Sagan ze svého gauče.

Ale toto vyhodnocení výhodna se mi zdá jako dokonalý případ brainwashingu a počátek konce.

Protože atmosféra kolem vás vzbuzuje dojem, že je třeba od klidného skromna ustupovat a naopak se vrtat v mělkých, neuspokojivých finančních vztazích založených na vzájemné úslužnosti, obrácíte pozornost k masovým slevám v supermarketech a lízing je pro vás totéž co eucharistie pro věřící! Smějete se máničkám, ale ty aspoň měly elán, hned vám vadí jejich pošahané vystupování, které znamená vlastně totéž co styl, náznak elegance, a to dokonce i tehdy, když její projev spočívá v pouhopouhém ožírání se na koncertech a v potřásání hřívou na parketu.

Kolik dívek právě ovuluje? Asi jich bude hrstka.

Máte všechny ty vložky a prostředky, když vás bolí hlavička.

A tento ovulační cyklus mi připomíná proces fermentace. Též je to ovál. Nepatřím ke zdvořilým lidem, často někomu bez varování natáhnu, a kochám se při pohledu na jeho stékající krev po linkách tváře. Jsem hrubián nejhrubšího zrna!

A tak jakmile někdo urazí ovulující dívku, koleduje si o surovou smrt!

Často se podřeknu a utrousím nějaké tajemství. Někoho mé prokecnutí může stát kejhák.

Hatím často dívkám plány, když jim potají naleju sajrajt do koktejlu a ony pak usínají na baru. Místo aby šly za přítelem sledovat Svítání.

Mlíčí mě fascinuje svou hustotou. Je to rybí sperma, které produkuje nějaká kytka, proto se říká mlíčňák, nejen kvůli mléku, ale taky proto, že mlaďounká rostlina roní šťávu.
Jsi jako svícen, pod kterým je vždy tma. Vychcanost nad vychcanost. Předstírání, mam, klam a růžové brejle k tomu. Dal bych ti do frňáku, že jsi pouze praktická, že jsi jako ostatní. Že nedokážeš být autentická a neoceníš nádheru prohry, pády do hrůzy a všelijaké překážky.

Vítězové a lišky

"Už bych neměla pít, měla jsem tři," namítla herečka, ale skleničku si vzala.

Právě tak to, dívky, děláte. Máte totiž milujícího přítele v koutku obýváku srkajícího svojí zaslouženou kávu a čekajícího na váš návrat z tancovačky. A tak mu musíte na zlost přijít ve tři ráno opilé jak štětky. Ještě vás ke dveřím dovede bouchač, kterého váš přítel nikdy neviděl a vy na něm visíte jak kus hadříku. Přiznejte se, která z vás to nezažila.

Je na vás pohled jak na rakovinu.

V příteli zatím doutná hněv. Snad napadne i toho nezištného doprovázeče.

Ale ten vás jen dovede ke dveřím a hned utíká k výtahu a ujíždí o šest pater níže, kde profrčí dveřmi a sedá za volant bouráka. Ujíždí do bouřné noci.

Teď už je to jen mezi vámi, postávající stále ve dveřích a milujícím přítelem.

Hned na uvítánou vám vrazí facku.

"Jdi si lehnout, kundo!" rozkáže.

Poslušně se napůl dovláčíte, napůl dokodrcáte k posteli, s polobotkami stále na nohou padáte do peřin a modlíte se, aby přítel odjel na služební cestu. Právě teď. Alkohol dělá vaši v střízlivosti sexy tvář vyzáblou a zároveň opuchlou. Smrdíte po griotce. Po chcankách. Po tom doprovázeči. Modlíte se, aby už bylo ráno.

Jenže milující přítel se vrací a tentokrát v stínu rozeznáváte siluety řemenu, přichází blíž tváře se všelijak, hlavně nakrkle.

"Tak to je můj konec," smutní nějaká neblahá část vás, jenže nemá sílu ani křičet, ani se vzpírat. Ale druhá část se okamžitě rozjasní. "Tak dostanu, co zasluhuji, jupí," jásá. Protože druhá část dívky si ponížení posilněné o zábavný uhlovodík v žíle zaručeně užije.

Československo

Jak víte, jeden každý z nás se narodil na území někdejšího Československa. Jsme tedy Čechoslováci. Tento server je taktéž československý. A Československo brzy oslaví svátek nebo, chcete-li, narozeniny, proto vás jménem republiky zvu, abyste se zúčastnili oslav. Kde k nim dojde, momentálně se neví. Není pro mě lehké se narodit v Československu a nyní příslušností spadat po jakosui banánovou republiku, která si říká české království. Věřte mi, že se stále cítím Čechem a identifikuji se výhradně s češstvím, i když už nějaký ten rok trávím na jiném kontinentě.

Přitahovala pozornost svými přednostmi

Čisté svědomí je v životě to nejdůležitější. Máte-li je, můžete se postavit celému světu a poslat každého, kdo se vám staví do cesty, rovnou k čertu!

Povíme si něco o kamarádovi, který měl zvláštní koníček. Lovil dámy do postele.

On osobně si je vyhledával na ulici a nabízel jim peníze, někdy pořádný balík, aby se s ním vyspaly.

Někomu se tento druh intimity může zdát zvrhlý.

Nám to však přijde jenom vtipné.

Jmenoval se Patrik a jeho revírem byla ulice v létě.

Když se podíval hezké dívce do obličeje, bylo v tom mnohem víc než zvědavost. Necítila se už jako obyčejná dívka. Pod tím pohledem jaksi rozkvetla. Stala se nečím neobyčejná a nemohla uvěřit, co se jí to vlastně stalo, když kývla na nabídku a za patnáct minut už před ním stála svlečená. Protože ovládal manipulace myslí, neměl problém opíchat ani vdanou ženu. Staré slova, staré rituály. Vdané ženské byly pochopitelně dražší. Řeči o síle a moci budou ale vždycky přitahovat něžnější pohlaví. Páni nikdy nevyšli z módy.

Druhého dne si v posteli vedle svého muže klepala na čelo.

"Jsem já to ale nána, měla jsem si říct o větší sumu!"

Ostatně nemá cenu uvažovat nad tím, co mohlo být.

Patrikův pyj, slovo, semeno, slovo, její pochva, do níž vléval svoje erotické básně - tucet slov či ještě více. Tak to bylo s každou. Odpovídala mu po svém, vzdechy a nesmysly. Jakmile znovu se zamrkáním otevřela oči, zjistila, že výměna touhy změnila vzduch v celém okolí a ten teď lichotil jejich nahotě.

Až moc obyčejná na to, aby byla takovým tajemným způsobem políbena

Právě jsem měl z knihovny vypůjčenou knihu o pařížském podsvětí a tam se říká, že nejhorší vražedkyně bývají dívenky s andělskou tváří.

Čokoládu nalámeme do mísy

A vzpomenul si na ladně prchající Laň, věčně pronásledovanou, věčně žádoucí - nádherné zlatisté stvoření s růžky na hlavě a jen se míhajícíma bronzovýma nožkama. Vzpomenul si i na to, jak se, postřelená, raněná, nakonec zhroutila.

Úspěšně sbalen

Ve skutečnosti je nový vztah daleko ukvapenější řešení, než by se vám zdálo. Pokud váš předchozí románek ztroskotal na jedné z tisíci drobností, jež by vás normálně ani nedonutily zhodnotit, co jste udělali špatně, máte dost vysokou šanci, že další jako by mu z oka vypadl. A tak to bude pokračovat, dokud si neuvědomíte, v čem je zakopaný pes, laicky řečeno, co je váš největší problém. Uvědomte si, že minulost patří minulost, není třeba se v ní hrabat ani šťourat, pokud jste třeba chroničtí lháři nebo nevěrníci, pořád máte slušnou naději najít si kurvy a gamblerky, které vás mohou milovat, nebo aspoň cinkot vašich penízků.

Nejsnadnější je vztahy ukončovat. Tím, že dáte vaší budoucí ex kvinde, vlastně dáváte najevo, jak málo vám na svazku záleží. Méně těžké, ale rovněž poměrně lehké je přijímat rozchody a rozvody a exekuce a s čistým štítem si nechat srát na hlavu splašky přímo z nevycválaných úst té, které jste přísahali věrnost nebo aspoň jste k ní chovali vyšší, nesobecké city. Ona je totiž špína a špína, kamarádi. Pokud ta vaše je čistá, nemusíte se hroutit, když vám dá stará košem. Jste mravně na výši, pakliže jste jen potřísněni čistou špínou. Horší je, když jde vaše špína přímo z bláta. Pak se není zač omlouvat a lépe je rovnou jednat - zabít se nebo přinejmenším zmrzačit, doporučuji nezabíjet partnerku, obvykle vy jste pak v očích veřejnosti za toho špatného. V případě zmrzačení aspoň naznačujete, že se sebou nemáte slitování, což znamená, že máte lítost pro druhé, a to je zrovna altruistické, venkoncem vysoké, většinou chvályhodné. Pokud tedy následkem vašeho rozhodnutí bohužel umřete, vemete si do hrobu jakousi čest nebo aspoň dobrozdání o ní, vlastně že vám není cizí se nemít rád, což není dvakrát moudré, ale ani to není přímý sklon ke kriminálním činům.

Jestliže každý den dostanete čerstvou a chutnou krmi, rozumí se, že pokaždé stejnou, jistě se vám brzy udělá slina na pokrm jiného typu. To není nic nepřirozeného. V přírodě a mezi zvířaty to funguje jakbysmet. Akorát lidi jsou trochu romantičtěji založení odsouzenci k zpráchnivění kostí a zmrtvění nervů, vzhledem ke snaze všecko demaskovat je podezírám z podvodnému zjednodušování reality, tak například si namlouvají, že láska (tedy vlastně jen působivá, téměř vesmírná excitace neuronů nebo třeba taky taneček neuromodulátorů, které usnadňují synaptickou reakci vzrušení) je spasí - a pokud ne láska mezi pohlavími, pak láska k Bohu, k drobným obratlovcům, k nejrůznějším statkům a pracem, nebo snad k lasturám, stromům, chrličům a nebo třeba bezútěšným pláním Islandu, kde se často hromadí jen ledy.

Žije v něm stigma

Nechme zítřek zítřkem, pořád je ještě dnes. Jelikož mě nálada rychle opouští, řekněmě si něco honem, než to zapomenu. Povíme si něco o naší oblíbené věci - o ženách. Ženy si podvědomě všímají tisíců drobností a ani o tom nevědí. Jejich podvědomí si tyto drobnosti skládá dohromady - a říkají tomu intuice. Ať už mají porcelánově bílou pleť - tu bledost, co není způsobena chatrným zdravím a oči jako bezedná jezírka, nebo vypadají jako české blogerky, vždy mají tuto zvláštní, nepostižitelnou výhodu ducha. Znal jsem jednu, co byla do jisté míry obětí dědičnosti. Po matce sice nezdědila sklony k pití, ale přece jen v sobě měla jistý rys slabosti. Slyšela na jméno Dolores a píchali jsme spolu nesčetněkrát. Byla samý řetízek, samé zuby, samá kost. Od pohledu vypadala jako nepříjemná paní. Leč toto první zdání zmizelo, když se vrhla lačně na pohlavní úd svého šoustkamaráda. Její vejčitá hlava, částečně pokrytá podezřele černými vlasy a pár obrovských uší nikoho nenachaly na pochybách, že je to velice originální duše. Někdy jsem si vroucně přál, aby těch chyb měla trochu méně a místo nich trochu víc vnad, to bych ji snad mohl brát i do společnosti (nebo ji alespoň ukázat několika věrným kamarádům). Ale její technika felace byla tak oslnivě omamná, že před ní padali do prachu mužové všech kast i všech druhů kašpárků. Padali jako mouchy, láskou slabí a bezmocní. Ona si však ze všech vybrala právě mě. A proto jsem o Dolores mohl napsat tento medailonek, který si každý jistě ochotně přečte a navěky zapamatuje. Tak věčná sláva té dívce, která toužila jen po jednom!

Být milována a kouřit.

Lékořice v kapsli

Jedna má nožička
a druhá má nožička
to má strašně ráda

Teplé je to mlaská to
kdejakou věc chytá to
a když ji pustí co bys řek

Nechá si to na památku obrázek

Táto Táto
to jsou přece včeličky koťátko a bláto

Zelené vínko opijí

Paní Serafínová sčítala sloupec čísel. Jednou nebo dvakrát si povzdechla a rukou zabloudila k bolavému čelu. Krabatila ho tak úporně, až se jí na něm zřetelně vyrýsovala mřížka. Aritmetiku prostě nesnášelo. Bohužel se zdálo, že dnes se její život sestává výhradně jen z jednoho druhu počtů - neustálého sčítání malých položek nezbytných výdajů za potraviny, za stočné, za plyn a za její dceru, jejichž součet ji vždycky dokázal překvapit i vyděsit zároveň. Tohle přece musí být špatně! Znovu procházela děsivě vyhlížející sloupec čísel. Udělala jednu bezvýznamnou chybu v řádu stovek korun, ale jinak byl součet správný. 6894 korun, to je ještě o dvě stovky víc než v březnu. Znovu si povzdechla. Teď už ji hlava bolela opravdu ošklivě. Nájem stojí dalších sedm tisíc.

Vtom se otevřely dveře a paní Serafínová vzhlédla. Do místnosti vplula na vysokých podpatcích její dcera Bára. Bára byla velice pohledná dívka se sexy chůzí a v padnoucím černém kabátě. Měla stejně jemné rysy jako její matka a totéž hrdé držení hlavy, ale na rozdíl od modrých očí své matky byla hnědooká a také ústa měla odlišná - nasupená červená ústa, která ovšem nepostrádala půvab. Její nos připomínal nos mladých medvídků koala, kteří jsou při milostných hrách nesmírně přítulní společníci. Vypadala rovněž, že je to bytost poctivá až do morku kostí - a že to byly dobré kosti, dobré k večerním hrám i k sledování televizních událostí.

"Ale mami, vydechla prudce," ty si ještě pořád hraješ na ekonomku?"

"Víš, zlatíčko, nejsem to já, kdo týdně utratí pět stovek na nějaké hlučné pařbě."

"Jenže tentokrát pařba přinesla ovoce - já se, mami, zasnoubila!" hlas se jí zlomil dojetím.

Bystře však zachytila chvilkové zděšení, které se matce usadilo ve tváři.

"Inu, to je... pozoruhodné.. vážně. Kdo je ten šťastlivec, který tě poctí svou věrností až k hrobu?" zvolna modelovala kostrbatý tok myšlenek, které se rozlily jejími plnými ňadry a dodávala si klidu, aby znovu nabyla rozvahy.

Báře se vybarvily tváře.

"Víš.. je to Filip," řekla.

"Ne, ne, ne, absolutně ne. To je ten striptér... o kterém mluvily všechny sousedovic holky, že s ním měly pletky," rozvášnila se paní Serafínová. "Já ti absolutně zakazuji s ním něco mít."

"Věděla jsem, že nemáš srdce," vykřikla Bára a dupla nožkou o podlahu, "jenže to neznamená, že si ho nevezmu, protože abys věděla, já už jsem rozhodnutá. Je skvělý v posteli, má mega na kontě a tvrdí, že mě miluje - ideální muž pro život."

"Tvůj otec byl zrovna takový," zamumlala paní Serafínová.

Rozpis služeb

Někdy se v noci probudíme a kdosi chodí po bytě, nasloucháme těm divným krokům jak moři v prázdné ulitě, ty kroky jsou jak myší vlásky a někdo cizí za nás bdí, ať z nenávisti nebo z lásky, celou noc potmě prochodí. Čí je to neklid, kdo tu hledá a nenalézá odpověď? Posloucháme a zvykáme si a kroky staví z ticha zeď.

O milencích

"Teď mě svlékni a pak mě tam položíš," řekla znuděně.

"Rozmluva, kterou spolu už nějakou dobu vedeme, je tak podivná, že nevím, co ti na to povědět."

"Jednoduše mě ojebej v té posteli. Není to žert."

"Co je ti?"

"Buď jako ježek. Nastav trny. Stoč se do klubka, usni, říhej, prď, jen mě proboha, pro Kristovy rány, konečně vyprcej, prosím tě jako rodná sestra."

"Nelíbí se mi, kam se ubírají tvé pohledy. Pořád mi čumíš na rozkrok. A co ty tvé suché prsy? Stává se z tebe mumie, i když tě ustavičně jen napájím," znechuceně nasadil vážný tón.

"Důvěřuj mi přece. Každý platí daň úměrnou svému bohatství. Moje přednost je pekáč, co mám v těch místech, kde mi právě zajíždíš... Ó, ty nestydo," zachichotala se.

"Zajisté neodmítám tvé lože. Ale hrdlo se mi pokaždé stáhne hnusem. Protože tě vskrytu duše nenávídím. A co je hodno nenávisti, je jako přízrak v černém plášti, jenž sice v noci nese svého pána, zato ráno mu zabodává čepel do spánku. Zabíjíš mě podstatou. Kdybys měla srostlá víčka nebo odpudivé kozy, řekl bych si při šukání, že pro mě nejsi víc než pes nebo lachtan vyvržený na pevninu nebo medvěd vylezlý z brlohu a mohl bych tě mít i docela rád - svým zvráceným způsobem."

"Takto ale určitě pochybuješ, proč jsem tak velkolepá. Jsem pro tebe hádankou. A ty se bojíš něčemu divit. Co by tomu řekla tvá hrdost? -Prosím pěkně, neznám ji namodouši, nevím, co se jí líbí, když je tak krásná a nevím, co ji prospívá, aby nadlouhou zůstala s těmi stehny a lýtky tak přitažlivá pro dravce pokolení mužského-, už vidím, jak si tvá hrdost stydí přiznat, že jsi jen cucák, bledý a shrbený, který není hoden ženy, ty shnilá trosko zmítaná skepsí..."

"Drž piču. Tvé srdce je prázdné a pusté, jen ta tvoje vyfiflená kačena překypuje vláhou, což není mnoho."

*naznačuje, jak si drží piču a mrká naň rozkošničky* "Jsi tak nemocen touhou, tak pyšný, že ani nepozoruješ, že sám si počínáš nepřirozeně. Přivazuješ mě k zábradlí, k ventilátorům, dokonce k židli od pracovního stolu, abych ti nepláchla za lepšími, třeba za tvým kolegou z práce, který se mnou onehdá flirtoval u kulečníku."

Začne ji svlékat a hází s ní na postel. Jeho chování se halí do podivínství. Bouře jeho nitra však není pravou příčinou strachu, který ho jímá, když ji zakrývá rty, když se v ní pouští do práce. Koná namáhavou povinnost se zápalem mladíčka. Ale ať mu blahopřeje někdo lepší, někdo, kdo získal lepší ženu, někdo silnější, někdo strašlivý s duší umístěnou na hranici sílěnství. Stuprumovi stačí, že mu může zatleskat, že ji tak bezvadně a po zralé úvaze zahanbil, že ji konečně svítí v obličeji jen mrtvolné odlesky a koutky úst se křečovitě stažené zatínají ve zvěčnělém bolu, který už z ní nikdo neslíže.

Ta zahrada je také láska

O rodině a přátelích

"Kýho šlaka," zvolala atrativní designérka Jarmila. "Proč právě teď musíš jít do hospody," lamentovala s tváří upřenou na skloněnou, brunátnou hlavu Viléma, který si zavazoval tkanice bot. "Myslela jsem, že půjdem na večeři do té nové pizzerky. Trošku si popovídáme o nás, o naší budoucnosti, o potomcích. Nebo už mě nechceš?"

Ta otázka trošku otřásla širokými plecemi dotazovaného. Napřímil se a zazubil se zpola ironicky, zpola upřímně. "To víš, že chci. Jsi svíčka mého osudu, hrdlo se mi stáhne vzrušením, sotva tě zahlédnu, jak se zrána suneš z peřin."

Začervenala se. Asi máloco čekala od toho hromotluka míň než vyznání, třebaže bylo trochu nadnesené, jak moc mu na ní záleží.

Dlaní si zajela pod tričko a promnula bradavku. Pohodila rozpuštěnými vlasy jak rozpustilá, však lačná nymfa Meropé. Odhodila škrabošku nakabonění a vesele se zasmála.

"Nechtěl by sis zašpásovat?" dotázala se a oči se jí přitom zaleskly vilnou předtuchou.

Vilém poněkud zrozpačitěl. Chtěl zrovna jít za Anežkou, podívat se jí na porouchaný bojler. A trošku si zapíchat při té příležitosti. To ovšem Jarmilce neřekl.

"Necháme to na jindy, lásko. Musím ještě za Karlem. Ztratil se mu pes a nyní ho hledá půlka čtvrti.

"A to myslíš, že ty ho najdeš? Vždyť z tebe táhne borovička."

Znovu se usmál, tentokrát však méně srdečně.

"Nic mi neunikne, nic nezmate oči ostříže, pamatuješ? Nemůžu toho hafana nechat jen tak zmizet, má ho místo matky i milenky a kdyby se mu něco stalo, složilo by ho to do rakve. Do rakve, rozumíš?" při posledních slovech koulel očima jako špatný tragéd.

"Tak tedy až se vratíš... budu na tebe čekat, v těch sexy šatech..." řekla smířlivě.

"Nebo nahá," zamrkal.

"Nebo nahá."

Sotva odešel, padla do postele, rukou sjela níže a začala si honit minžu.

Vůbec bylo v zahradě více trávy než čehokoliv

Lidé jsou hojnější než vši. Je jich úhrnem víc než mravenců. Že se pletu a zapomínám na superkolonie?

Ne, to jen dělám výpočty, kterých by se zalekl kdejaký příznivec konspirací.

Mnoho lidí by možná nebylo mělo tolik odvahy co já.

Ale co naplat, někdo musí stát v čele šiku.

Rozvážně vypočítat, že je nás příliš.

Že někdo musí prostě z kola ven.

A že ten někdo budeš ty.

O pohledu na rozbrázděný kaňon života (doporučená četba)

Uspokojit ženu někdy přesahuje přirozené síly muže. Ano, někdy i muž je pouhou loutkou ženy. Nebezpečné přeludy se mohou objevovat i ve dne, objevují se však hlavně během sobotní noci. V baru, na diskotéce a čůrající mezi karosériemi aut. Vždy lákají samice člověka na totéž, co spočívá chladně skryté pod úplými džínami. V mezírce. Znamení nespoutanosti se vznáší na těch uvolněných kyčlích vytancovaných studentek kdovíjakého oboru. Myslí, že uloví kluka do postele. Zatím on se prostě jen chytí do tenat. Spadne do toho po hlavě, leč nevinně. Jako karakulská ovce, ze které, i během aktu pyšné, stříhají vlnu. Slovo dá slovo a to dá drink. Později jsou si tolik blízcí, drží se, podpírají se, navzájem se tahají do schodů, shazují do postele... je to tak předvídatelné jako že jeden a jeden dá pár. A hupsky šupsky na to.

Jeho tělo smáčí pot, on to však nepozoruje. Je zabrán do šoustání této připité brunetky. A je smutnější než myšlenky na večeři, kterou si musí sám připravit. Má na její vrásky kolem očí pohlížet s úctou? Nebo s pohrdáním? Proč se její mladá kůže tak nevhodně napíná? Proč se tak upjatě tváří. Je zvyklá na jiný pich? Tak na to prr, ty kobylo, zapomeň. Celkově o ní dohromady nic neví.
Neví a bojí se to dozvědět. Lépe ji jen projet šterbinku.. a rychle na ni zapomenout. Tyto devatenáctileté groupies ho stejně valně nepřitahují. Nezajímá ho, odkud přišla ani proč si zvolila právě jeho. Beztak to sama neví. Jen chtěla ohnout. A jít, co jít, letět dál za svým životem, který se právě teď rozplývá v prasárničce.
Netušil, jak se jmenuje, ale napadlo ho, že musí mít dvě jména. Že to není pouze Marta nebo Jasmína. Že je něčí a někdo se po ní shání. Ale bylo mu to fuk asi od magického momentu, kdy mu nastavila. Nebo ještě dřív, kdy se na něj tak lascivně zadívala.
Dokonal, co začal a odvalil se posupeně od ní na bok. Chabl a strádal sotva ze sebe vykřesal těch pár invalidních kapek. Přece však viděl, že má nejkrásnější vlasy z posledních pěti slečen, co na ně trefil. Ale nepředstíral, že rozumí vlastnostem vlasů. Jedna má hezčí vlasy než druhá, to je pochopitelné. Pod jejich dotykem se cítil být syt. Bezpochyby byly z živé látky. Plné pravdy koupelí, vyživované olejíčky a éterickými mastmi. Možná jsou výrazem jejich svědomí. Vlasy jako znak libida nebo sexuálního náboje jsou přece známy odedávna. Tyto nejsou líné jako nenažranec užírající jídlo ostatním, spíš se nastavují slunci a radosti. Pozvolna se v těchto vývodech ubíral k branám klimbání. Žhavý popel styku dovedl ještě zahřát síň zbytkem tepla - nikoliv uspat.

Převaloval se po té úzké posteli, občas ji dloubl do žeber, jak upadal do spánku, občas ho ona praštila do frňáku, nemohli si zkrátka najít své místo v posteli tak úzké, určené pro manžele nebo pro dvojičku žijící na psí knížku. Spalo se mu hůře, než se mu s ní dovádělo. Tři ráno, aspoň že nechrápe... jako některé chrápou... jak dráteník po kalbě.

Nakonec vyčerpáním usl jen něco před pátou a zdálo se mu o ní, že jsou spolu tentokrát v hotelové posteli, načechrané a provoněné, a mají živý sex, do místnosti vcházeli a zas na střídačku vycházeli hoteloví poslíčci a ptali se, zda pro ně něco mohou udělat. Samozřejmě nemohli.

Na pastvě

Co v lásce se k ním kloní?

Drobná ručka mu ho honí.

O dramatu nečekaného střetnutí (doporučená četba)

Zatím mi ulehla k nohám krásná nahá žena. V očekávání popravy. Se smutnou tváří jsem k ní promluvil: "Můžeš vstát. Slyšela ale: "Můžeš sát." Podal jsem jí ruku, jíž bratrovrah vraždí svou sestru. Světluška ke mně: Vezmi kámen a zabij ji. "Proč?" ptám se jí.
"Protože ona se jmenuje Prostituce."
Se slzami v očích a vztekem v srdci jsem v sobě pocítil růst neznámou sílu. Uchopil jsem velký kámen a po nemalé námaze ho stěží zvedl do výše svých prsou. Vylezl jsem na vrchol hory a mrštil jim po světlušce, které tím upadla hlava, skutálela se ze svahu a byla rozdrcena. Zarazila se do hloubky lidské postavy. Kámen se odrazil od jejích chodidel do výše poskakujícího medicine ballu a potom dopadl do jezera, jehož vody na chvíli klesly, a tam zranil potápějícího se vodníka. Hladina se zas uklidnila, jen na povrch probublalo trochu zelené krve. Krvavé světlo však již nezářilo. "Běda, běda," zvolala krásná nahá žena. "Cos to jen udělal? Je s námi veta."
Já na to: "Jsi mi milejší než ona, protože mám soucit s nešťastnými."
Ona na to: "Jednou se dočkám styku s tebou. Ale teď víc neřeknu. Nech mě odejít, můj pane."
"Jen si posluž."
"Nech mě odejít, abych skryla svůj nekonečný smutek na dně moře."
"Jsi tak dobrá. Nepohrdáš mnou jako ostatní. Jako černí ještěři vratkých sociálních vazeb, ve kterých ty i já plaveme-toneme."
"Ode dneška opouštím nectnost. Zapískej, až budeš připraven na život se mnou a já vystoupím ze škeble vyvržené na břeh mořský a zimní vichřice a ještě něco dalšího mě ponese k velkému městu, do tvého příbytku, kde mě ostrý vzdech úradku prozřetelnosti vmísí do tvé ložnice. Ponesou mě křídla mládí, rozzuření vlci touhy přetrhají řetězy zakletí, rozběhnou se po polích tvé hrudi a rozpoutají šílenství a až teprve o vše připravení, na dálném kraji poušti vrhneme poslední pohled k nebi, s ušima nehybně schlíplýma, ale naslouchající, rozpláčeme se poté hladem jako kočka na cizí střeše, morem milování skácení, uštvání výměšky, budeme umírat vestoje jako dívka pějící tu nejkrásnější píseň na měsíc, na hory a na hvězdy, a na vzduch a na noční ticho a na sovy v skále, na temnotu a na čarovnost vycházejících úsvitů a na havrany a na stožáry neviditelných lodí a na hukot proradných vln a na propasti, které člověka zotročují i na ty, které ho za hranou vědomí osvobodí.

Naříkal srdcelomně

Znal dobře všecky pravidla žen i vrtochy jejich nesouhlasů a dovedl je zužitkovat ve svůj prospěch. Proto si vybudoval impérium bordelů. Musí býti nejprvé hlína, pak teprv může býti květina. Děvečky jaktěživy nenosily tak plné dížky od krav, jako když přišel na statek baron von Corbier.

Čas mu u Lenky ubíhal jako proudem, a příjemně mu ubíhal. Už skoro nevzpomínal na prsa Matyldy. Naučil se jejich jména, aby mohl lámanou češtinou ohlašovat, se kterou děvečkou chce strávit noc.

O světlušce nevinně raněné (doporučená četba)

Je dobré vsadit nůž pod krk mladé rozkošnici a tnout. Ale tak, aby neumřela. Neboť kdyby zemřela, ušel by nám později pohled na její útrapy. Ach jaká slast, surově vytáhnout z postele dvacítku, s krví získanou tak, jak jsem řekl, setřenou měkce z jejího pulzujícího hrdla.. potom pijeme její krev, olizujeme její rány.. leda snad její slzy, hořké jako sůl, nám trochu kazí dojem. Neokusil jsi snad někdy svou krev, náhodou říznut do prstu? Je dobrá? Je vynikající. Ale cizí krev, ta je zdesateronásobně lepší.

A zatím její neduživá tvář, smáčená tím, co se jí řinulo z očí, konečně poprvé mluvila. Dlaň pak neodvratně zamířila k ústum, snažíc se překřičet jektavé zuby trýznění, že to, co se jí děje, má tak octovou příchuť a že vlastně to, co se jí děje, tolik je dobré, tolik ji lahodí trýzeň, neboť je ještě dítětem, a to nikdy nezradí, neboť nezná zlo, kdežto ta, co nejvíc miluje, dřív nebo později ano.

Podobá se pravdě, že nikdy už víc nepřijmu její kundu, aniž bych ji tu a tam po těle neřízl.

Radím ti, příteli, zavaž ji oči, až budeš drásat její chvějící se tělo. Po dlouhé hodiny se naposloucháš rozkošného křiku, podobnému pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících za císaře. Rychle se vzdal jako lavina, abys ji za okamžik přispěchal na pomoc. A vrať se přece brzy k jejím vytřeštěným očím, a znova pak jak v tranzu lízej její slzy a krev. Rozvaž její ruce, naběhlé žílami a šlachami. Tolik vlastní úlevy poskytneš jejímu nepohodlí, až na tebe z hloubi vděčnosti pohlédne jak věrný pes, který ti děkuji za sundání náhubku, ale to není vše. V očích se jí zjeví božská jiskra, která promluví o hrozných mukách, jež prožila, a jak jen mohl kdo spáchat zločin, který nedovedu ani pojmenovat. Jsem věru nebožačka, říkají ty vystouplé mandlové oči, jak asi trpím, pomysli na to jen, jsi-li schopen uvědomění. Kdyby to věděla má matka, nemohla by být smrti blíž a tys věděl a přesto konal.

Co je tedy to dobro a zlo, ptám se tě. Rozlišovat lze mezi nimi vůbec? Není to totéž jako projevovvat svou nemohocnost ve vášnivé touze dospět k něčemu, třebas nekonečnému a třebas těmi nejnesmyslnějšími prostředky?

Ale odpusť mi. Před tvou ušlechtilou a posvátnou tváří stojí ten, kdož drtil kosti a drásal maso a nebylo mu zatěžko svázat tě v cárech na různých částech těla. Snad mě k tomu dohnalo poblouznění mysli. Nebo máš prostě jen ucházející košíčky, či snad ultratenké latexové kalhotky s řetízkem v rozkroku. A podrprsenka, ten tajemný nástroj, rozněcující mou představivost, zahnala můj beztak svedený rozum na zcestí. Jako pud orla po žrádle ho nutí trhat svou oběť, tak jsem musel trhat tebe na oltáři vášně. Též jsem trpěl jako on, nebohý dravec vláčený pudy, který až jednou opustí tento pomíjívý život a nezbude po něm nic než mršina, pozná svatý klid, a neméně než ty jsem trpěl.

Rypáček

Podstata hmoty je prázdnota. Přítel Kuba je hmotný dost, takže je taky dost prázdný. Má ovšem jiné přednosti. Vždy, když se milujeme, šeptá mi sprostá slova do uší. Lichotí mi, když je slyším. Tvrdí, že mám dekolt jak patnáctka a nohy jak třicítka. To mě vzrušuje. Rozdáváme si to úplně všude, od sprchy až po půdu. Jenže často přijdou jeho rodiče... zrovna, když je ve mě. Tehdy pociťuji mírné rozpaky. A on taky viditelně bledne. Neví, kam mě schovat. Někdy mě strčí pod postel, jindy mě strčí do pod ručník. Dosud nikdy nás nenačapali, a proto se scházíme tajně dál.

Jestli nám naše láska vydrží až do hrobu, je zatím ve hvězdách, ale vsadila bych se, že má šanci.

O kouzelných prstících (doporučená četba)

Měla airbagy jaksepatří rozvinuté. Naštěstí takové tukové polštáře už našly svého Adonise, který je čtyřikrát denně zahrnoval vláhou výstřiku. Ano, naše drobná Julie, s nosíkem připomínajícím pršák, měla přítele. Scházela se s ním v hnízdu lásky, v podkroví jednoho zastrčeného, zchátralého činžáku, kde bylo po většinu roku jen umyvadlo, postel a teplo dvou lačných těl. Nemuseli proto nic předstírat, čistí jak v okamžiku stvoření, byli tu výhradně sami pro sebe, pro své drobné obveselení spojené s orgasmy, pro zahnání chmur, nikdy dřív netoužili spolu vychovávat děti, vést domácnost a starat se o prachsprosté účty. Protože dotěrně cítili na svých sexem zmítáných a zesláblých, dosud však mladých tělech, že jsou na planetě jen na dobu určitou, osudem či strážcem vesmíru jim nespravedlivě přidělenou, uvážili všecka pro a proti a dohodli se, že budou partneři pouze v orgiích. Nebudou si činit nárok na čas protějšku, pokud není užit k obveselení právě jejich pohlavních partií.

Přesto hlodala v ní, zvlášť poslední dobou, často němá výčitka. Nepřišla vhodná chvíle mu alespoň jednou procítěně říct, že je pro ni něco víc než jen pouhý šourek s varlaty? Tak se často ptala za bezesných nocí, kdy myslela na poslední jejich setkání a místy až uronila slzu. Jak byl neobyčejně jemný, jako už roky ne. Rozhodně ne jako prve, kdy měla až pocit, že ji snad znásilnil a nechápala, kde se v takovém na každý pohled mírném chlapci bere taková zuřivá chlípnost. Julie se zvolna propadala do pavučin lásky, z nichž jediná cesta ven vedla opět do náruče katovy.

Její jako jeřabina zbarvená linie rtů si klestila dráhu úsměvem ke světlu, jež se probouzelo za okny dalšího mlžného, rutinně povstávajícího dne. Dnes je středa, pomyslela si, proto je jí ho tam třeba, jeho, jejího milence, ale nyní i muže, který ji dělá už léta neplechu v citech, tolik by chtěla už zrána cítit jeho jitrnici v útrobách. Musí sice napřed jít do školy a absolvovat nějak přednášky a nudné memorování faktů, ale to už je život. Odpoledne si přece zapíchá, jako by si nezapíchala s nikým s jejích spolužáků, protože to bude s někým, koho dobře zná, koho zná jako svoje kozačky, ve kterých ji často hobloval, v nichž byla obuta, když si hrál vsedě s její káčou a ona zas ležíc na něm napůl převalená s jeho kopytem a které měla, když ji tu a tam nařezal na prdýlku teniskami. Kolínko tvarované jako rukojeť sukovice, jak bylo vyschlé pouhými padesáti kily váhy, učinilo při přehození nohy na nohu oblouk, při kterém se zachvěla slastí zrovna jako kočka, co líže z misky výrobek pana Nestleá. Zajde si ještě na manikúru, aby byla dokonalá, nejprve cvičení, pak solárko, manikúra a teď, při pomyšlení, co bude následovat, se jí před očima kmital jeho čůrák, až zamžívala zrak, stál tam jako obelisk a ona před ním klečela nahá s prosebně vztaženými dlaněmi jako udržovatelka ohně před chrámem voršilek. Papila na její hrudi se zajíkla, až jí slastná bolest vystřelila k hrdlu, kam si mezi dásně brzy uloží část semena z rande. Bude dnes pozorná a chtivá a poštěváček se ji za to odmění vydrážděním do vrchních poloh. Julie má zvlášť hbité prsty, které využívá k všemožným dotekům na všemožných místech, což se mu pochopitelně zamlouvá.

Pravda je taková, že dohromady je pojila slátanina náhody, život je dal dohromady příhodně v nějakém zaflusaném pajzlu a on už byl opilý na sračky, zatímco ona tam zapíjela rozchod s předchozím štastlivcem. Potkal ji před vchodem na toalety, kde ona, napůl ještě myšlenkami u toho minulého, upustila mobil na zem a on jí ho zvedl a nabídl se, že ji doprovodí na záchodky, aby náhodou nezakopla a nerozbila si hlavu o stěnu. Tam poprvé skotačili. Jako rýma hustý proud jejího výtoku z vagíny potřísnil vzduch celé smradlavé kabiny. Měla pochvu jako lusk, jako tobolku, kam někdo hodně snaživý (a nebo šťastlivec) může vložit peníz, temeno jí vonělo po vanilce a po stenech hltala každý příraz, každý neurvalé smýknutí její hlavou za vlasy.