Znal dobře všecky pravidla žen i vrtochy jejich nesouhlasů a dovedl je zužitkovat ve svůj prospěch. Proto si vybudoval impérium bordelů. Musí býti nejprvé hlína, pak teprv může býti květina. Děvečky jaktěživy nenosily tak plné dížky od krav, jako když přišel na statek baron von Corbier.
Čas mu u Lenky ubíhal jako proudem, a příjemně mu ubíhal. Už skoro nevzpomínal na prsa Matyldy. Naučil se jejich jména, aby mohl lámanou češtinou ohlašovat, se kterou děvečkou chce strávit noc.
O světlušce nevinně raněné (doporučená četba)
Je dobré vsadit nůž pod krk mladé rozkošnici a tnout. Ale tak, aby neumřela. Neboť kdyby zemřela, ušel by nám později pohled na její útrapy. Ach jaká slast, surově vytáhnout z postele dvacítku, s krví získanou tak, jak jsem řekl, setřenou měkce z jejího pulzujícího hrdla.. potom pijeme její krev, olizujeme její rány.. leda snad její slzy, hořké jako sůl, nám trochu kazí dojem. Neokusil jsi snad někdy svou krev, náhodou říznut do prstu? Je dobrá? Je vynikající. Ale cizí krev, ta je zdesateronásobně lepší.
A zatím její neduživá tvář, smáčená tím, co se jí řinulo z očí, konečně poprvé mluvila. Dlaň pak neodvratně zamířila k ústum, snažíc se překřičet jektavé zuby trýznění, že to, co se jí děje, má tak octovou příchuť a že vlastně to, co se jí děje, tolik je dobré, tolik ji lahodí trýzeň, neboť je ještě dítětem, a to nikdy nezradí, neboť nezná zlo, kdežto ta, co nejvíc miluje, dřív nebo později ano.
Podobá se pravdě, že nikdy už víc nepřijmu její kundu, aniž bych ji tu a tam po těle neřízl.
Radím ti, příteli, zavaž ji oči, až budeš drásat její chvějící se tělo. Po dlouhé hodiny se naposloucháš rozkošného křiku, podobnému pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících za císaře. Rychle se vzdal jako lavina, abys ji za okamžik přispěchal na pomoc. A vrať se přece brzy k jejím vytřeštěným očím, a znova pak jak v tranzu lízej její slzy a krev. Rozvaž její ruce, naběhlé žílami a šlachami. Tolik vlastní úlevy poskytneš jejímu nepohodlí, až na tebe z hloubi vděčnosti pohlédne jak věrný pes, který ti děkuji za sundání náhubku, ale to není vše. V očích se jí zjeví božská jiskra, která promluví o hrozných mukách, jež prožila, a jak jen mohl kdo spáchat zločin, který nedovedu ani pojmenovat. Jsem věru nebožačka, říkají ty vystouplé mandlové oči, jak asi trpím, pomysli na to jen, jsi-li schopen uvědomění. Kdyby to věděla má matka, nemohla by být smrti blíž a tys věděl a přesto konal.
Co je tedy to dobro a zlo, ptám se tě. Rozlišovat lze mezi nimi vůbec? Není to totéž jako projevovvat svou nemohocnost ve vášnivé touze dospět k něčemu, třebas nekonečnému a třebas těmi nejnesmyslnějšími prostředky?
Ale odpusť mi. Před tvou ušlechtilou a posvátnou tváří stojí ten, kdož drtil kosti a drásal maso a nebylo mu zatěžko svázat tě v cárech na různých částech těla. Snad mě k tomu dohnalo poblouznění mysli. Nebo máš prostě jen ucházející košíčky, či snad ultratenké latexové kalhotky s řetízkem v rozkroku. A podrprsenka, ten tajemný nástroj, rozněcující mou představivost, zahnala můj beztak svedený rozum na zcestí. Jako pud orla po žrádle ho nutí trhat svou oběť, tak jsem musel trhat tebe na oltáři vášně. Též jsem trpěl jako on, nebohý dravec vláčený pudy, který až jednou opustí tento pomíjívý život a nezbude po něm nic než mršina, pozná svatý klid, a neméně než ty jsem trpěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat