O rodině a přátelích
"Kýho šlaka," zvolala atrativní designérka Jarmila. "Proč právě teď musíš jít do hospody," lamentovala s tváří upřenou na skloněnou, brunátnou hlavu Viléma, který si zavazoval tkanice bot. "Myslela jsem, že půjdem na večeři do té nové pizzerky. Trošku si popovídáme o nás, o naší budoucnosti, o potomcích. Nebo už mě nechceš?"
Ta otázka trošku otřásla širokými plecemi dotazovaného. Napřímil se a zazubil se zpola ironicky, zpola upřímně. "To víš, že chci. Jsi svíčka mého osudu, hrdlo se mi stáhne vzrušením, sotva tě zahlédnu, jak se zrána suneš z peřin."
Začervenala se. Asi máloco čekala od toho hromotluka míň než vyznání, třebaže bylo trochu nadnesené, jak moc mu na ní záleží.
Dlaní si zajela pod tričko a promnula bradavku. Pohodila rozpuštěnými vlasy jak rozpustilá, však lačná nymfa Meropé. Odhodila škrabošku nakabonění a vesele se zasmála.
"Nechtěl by sis zašpásovat?" dotázala se a oči se jí přitom zaleskly vilnou předtuchou.
Vilém poněkud zrozpačitěl. Chtěl zrovna jít za Anežkou, podívat se jí na porouchaný bojler. A trošku si zapíchat při té příležitosti. To ovšem Jarmilce neřekl.
"Necháme to na jindy, lásko. Musím ještě za Karlem. Ztratil se mu pes a nyní ho hledá půlka čtvrti.
"A to myslíš, že ty ho najdeš? Vždyť z tebe táhne borovička."
Znovu se usmál, tentokrát však méně srdečně.
"Nic mi neunikne, nic nezmate oči ostříže, pamatuješ? Nemůžu toho hafana nechat jen tak zmizet, má ho místo matky i milenky a kdyby se mu něco stalo, složilo by ho to do rakve. Do rakve, rozumíš?" při posledních slovech koulel očima jako špatný tragéd.
"Tak tedy až se vratíš... budu na tebe čekat, v těch sexy šatech..." řekla smířlivě.
"Nebo nahá," zamrkal.
"Nebo nahá."
Sotva odešel, padla do postele, rukou sjela níže a začala si honit minžu.
Žádné komentáře:
Okomentovat