Nechme zítřek zítřkem, pořád je ještě dnes. Jelikož mě nálada rychle opouští, řekněmě si něco honem, než to zapomenu. Povíme si něco o naší oblíbené věci - o ženách. Ženy si podvědomě všímají tisíců drobností a ani o tom nevědí. Jejich podvědomí si tyto drobnosti skládá dohromady - a říkají tomu intuice. Ať už mají porcelánově bílou pleť - tu bledost, co není způsobena chatrným zdravím a oči jako bezedná jezírka, nebo vypadají jako české blogerky, vždy mají tuto zvláštní, nepostižitelnou výhodu ducha. Znal jsem jednu, co byla do jisté míry obětí dědičnosti. Po matce sice nezdědila sklony k pití, ale přece jen v sobě měla jistý rys slabosti. Slyšela na jméno Dolores a píchali jsme spolu nesčetněkrát. Byla samý řetízek, samé zuby, samá kost. Od pohledu vypadala jako nepříjemná paní. Leč toto první zdání zmizelo, když se vrhla lačně na pohlavní úd svého šoustkamaráda. Její vejčitá hlava, částečně pokrytá podezřele černými vlasy a pár obrovských uší nikoho nenachaly na pochybách, že je to velice originální duše. Někdy jsem si vroucně přál, aby těch chyb měla trochu méně a místo nich trochu víc vnad, to bych ji snad mohl brát i do společnosti (nebo ji alespoň ukázat několika věrným kamarádům). Ale její technika felace byla tak oslnivě omamná, že před ní padali do prachu mužové všech kast i všech druhů kašpárků. Padali jako mouchy, láskou slabí a bezmocní. Ona si však ze všech vybrala právě mě. A proto jsem o Dolores mohl napsat tento medailonek, který si každý jistě ochotně přečte a navěky zapamatuje. Tak věčná sláva té dívce, která toužila jen po jednom!
Být milována a kouřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat