Duhový princ

Myslel jsem, že bych vám udělal radost a přišel s něčím úchvatným! Technicky důsledná, vnitřně souladná a od prvků zdání očištěná psaníčka by se ale okamžitě proměnila v psaní závažného charakteru! To bych nemohl svým fanynkám udělat.. už tak mne čtou pouze na mobilu na záchodě. Chápu, že vám nejsem sympatický - sympatie si nelze vynutit. Ale buďte tak hodné a dejte mi aspoň znát, že jsem vám ukraden! Smažte tento blog nebo něco! Nemusel bych se denně srát s jeho správou! Nejsem neplodný, to mi věřte, ale mohu přinést pouze takový druh výrobku, který osloví buď intelektuálky nebo nadrženkyně... a nevím, kolik z vás je buď to či ono!

Bobule

Ctižádost a panovačnost nejsou vášně, které by mě poháněly. Spíš tak prokrastinace a lenost - raději než do posilovny si zajdu před výlohu posilovny a očima sjíždím vypracované zadečky slečen, které tam do úmoru mučí své dokonalé, sexy tělo! Dělám to tak až nepřirozeně často, ostatně mě už na ulici zastavili cajti a žádali po mně legitimaci! Poté, co si mě prohlédli (opilého), vysvětlil jsem jim polopatě, že jsem psychicky narušený a oni mě nechali jít - znali mě... Neodložím nikdy masku skeptika, ani ve stáří, kteréjo se nedožiju, celý život prožiju ve zklamání, hořkosladkou porážkou. Sledováním zadečku mladých slečen. Život je ustavičný pád, nevíme, kam se řítíme, ani kdy tam dopadnem, proto jak je příjemné, dokud jsme ve vzduchu...

Ostatně kdykoliv mě potkají cizí lidské bytosti, říkají mi, že vypadám jako smrt. Pro mne ale smrt je jedním z mechanismů, který biologicky znamená totéž co pokrok - vývoj druhu.

Otec Fura

Byl jsem ještě mladinký skejťák, psal se tak srpen 1997, nepolíbený jsem přeskakoval květináče a tu jsem v parku viděl dva milence, kteří se rozešli velmi dramaticky. Dívka a kluk seděli na lavičce a ona vzlykala a posléze mu vlepila facku, až to mlasklo. Scéna, která byla jakousi prorockou předpovědí milostných epizod mého vlastního života.
Škublo mi to srdcem s takovou rychlostí, s jakou by ho nedokázal zasáhnout ani elektrický proud, neboť silou, která je schopna obletět planetku v nejmenším zlomku vteřiny, není elektřina, je jí vědomí, že právě tahle scéna vás bude pronásledovat po zbytek dospívání! Jsem toho názoru, že člověk existuje jen tím, co má a má jen to, co je pro něho reálně přítomno. Vždyť si vemte, kolik našich vzpomínek, našich nálad, našich představ se vydává na cesty daleko od nás, kde nám schází z očí a kde je nenávratně ztrácíme... protože s nimi prostě rozvážeme kontakt. Nemohu říct, že bych jako špunt neměl dost hrozného před očima, měl jsem veškeré právo stát se hrozným - a taky jsem se jím stal! Svět ale není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení, změny, otvírají se nové stezky. A díky tomu i ti nejhorší lidé se mohou obrátit k zlu zády a být trochu lepšími.

Slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsem se vracel z tahu, abych vyhledal kundičky na náměstí. Seděl jsem jako vždy na lavičce, zlitý jak trestanec, v hrsti jsem třímal tužku, papír jsem měl na kolenou a mou pečlivě vyholenou tvář zdobily škaredé jizvičky.
Naproti mě byl modře malovaný kiosek s nápisem pivo/límonady. Když se suchem spáleným náměstím valilo horko, každý seděl hezky v chládku a nikdo neprocházel, takže stánek byl dočista pustý.
Přišoural jsem se blíž.
"Dejte mi trochu Kozlíka."
"Pivo přivezou na večír", odpověděla prodavačka.
"Tak Krušovice."
"Ty došly o víkendu."
"A co tedy máte?"
"Broskvovou limonádu, trochu teplou."
Jen sebevrah by pil tu odpornou břečku, ale já se napil a začal škytat, zády k tomu hnusnému stánku, když v tom se přihodila zvláštní podivnost. Srdce zabušilo, někam se propadlo a když se zas navrátilo, tak mi bylo probodnuto tupou jehlou. Co se to se mnou děje, pomyslel jsem si, něco takového jsem ještě nezažil, aby mě zlobilo srdce. Na mou věru, asi by bylo nejlepší hodit vše z hlavu a hurá do lázní... Do školy nechodím, práci nemám, o nikoho se nestarám a dluhů mám stejně víc, než mohu splatit. Proč tedy nezměnit prostředí, napadlo mě prozřetelně.

Mlčení ve sprše

Tak ještě jeden... Moje největší přiznaná slabost? Snadno podléhám přemyšlení... dokážu se snadno nadchnout třeba pro krajinu a prodlívat u ní v myšlenkách po celé hodiny, co hodiny, po celé dny a týdny... jeden pohled z vlaku mi jako školákovi o prázdninách na trati Bohumín - Brno stačil k tomu, abych si ho maloval ve vlastních barvách až do konce prázdnin... i když během těch samých prázdnin jsem prstil dvě sestry a měl jsem tedy lepší zážitky než statickou krajinu... Ostatně z toho či onoho důvodu se mi zas v březnu zdál krajinný sen. O sněhu se mi zdá často, někdy jsou tam lyže, někdy lanovky, ale vždycky je tam bílo jak nasráno; tento je poněkud zvláštní, tak jej uvedu mezi mnoha jinými...

Nezačínal, jako se začínala Šlépěj. Vůbec kolem není poprašek, naopak sněhu až po rozkrok. Jak se produpává poutník na zaváté cestě, na nedotknuté sněhové pláni? Jde, pravděpodobně se potí a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého, hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, kde zahlédá jen nezřetelnou tečku a značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Nějak si asi musí určovat orientační body, nějak mě ale nenapadá jak. Nemá jen jednu nohu, není ptákem, který by zobákem zachytil gumák ani nevlastní sedmimílové boty, docela obyčejně se unaví, lehne si na sníh, zapálí si ukrajinské mačka a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z té parodie na cigára. Je to prostě někdo, koho sleduji z určité vzdálenosti. Tvář není přímo viditelná, jen je jisté, že to nejsem já, protože tak prostě nechodím. Stuprum náhodou chodí značně netypicky podle měřítek všech, takže bych to poznal. Zakouří si, vstane, jde a jde, dokud nenarazí na domek, který je téměř po okna ve sněhu. Jinak je vevnitř ale rušno a živo, oheň plápolá v kamnech, ale v úvalu suchopár není, jak to je v té básni, zato komín čadí ozlomkrk, pobíhají tam nějaké slečinky a výrostci. Přijde blíž a zaťuká na okno. Zjeví se rozjívené obličeje dětí, holčiček a kluka, rozcuchané a celé vymňoukané po honěné. Usmějí se na něj a on zas na ně, přestože je mu zima a má hlad. Jde dál a po asi třiceti metrech se začne propadat do sněžné břečky. Je někde za plotem toho domku a propadá se stále níž, máchá rukama, ale čím víc máchá a třepotá, tím rychleji se propadá, až po něm zbude jen sobolí čepka a brzy ani ta ne. Sníh, ta sněžná masa, ho celého pozřel asi jako byste vložili sousto do úst. Děti se zatím přesunou k jiným oknům, odkud by něj viděli a náramně se diví, kam šel.

Z tvých úst

Něco z březnové sady

Zničehonic jsem se ocitl obklopen davem, který mě začal kopat, nejdřív do kolen, pak výše a když jsem klopýtl a spadl, bili mě hlava nehlava už všude. Byli by mě snad utloukli a každá ta rána bolela jak pravý hák od boxera. Až přestali. Tekla mi krev z úst, nosu, snad i z očí, jedině tuhému kořínku jsem vděčil za to, že ještě můžu přes zlámaná žebra nadechovat. Viděl jsem, že skupina neustala pro nic za nic, ale protože se k nám přibližovala skupinka dvou chlápků, nějakých badboyů. Jeden byl malý, tenký, s knírkem, druhý byl velký, ramenatý rváč s obličejem mohutným jak dvorek, kde mohla hrabat kuřata při svém lovu na ponravy a červy, kolem zápěstí měl obtočený provaz. Ten malý promluvil hlasem, na který by mohl být hrdý majitel pohřebního ústavu:
"Pánové, tento grázl (nebo něco takového) zasluhuje potrestat. Nemáme nic proti němu osobně, ale spíš proti systému, který představuje."
"Dobřes to řekl," zařval hlas z kraje hloučku.
"Je to smutná záležitost, ale musíme ji vykonat," pokračoval ten s hlasem majitele pohřebního ústavu.
"Skončeme to s ním," burácel dav.
"Jo, jasně," přidávali se další.
Velký muž, nebo spíš Hulk, ke mně přistoupil a obvaz (už jako oprátku) mi téměř ohleduplně nasadil na krk. Zůstala mi ležet na ramenou. Potom ji pevně utáhl. Ten provaz pálil jako do ruda rozžhavené železo, málem mě vzbudil, ale byl jsem zvědav, co bude dál, takže jsem chrněl. Rozhostila se ve mně zvláštní otupělost, která vyplavila ostatní city z těla. Zůstal jsem jakoby prázdný, chladný a nahý před tváří popravy. Po celou tu dobu jsem byl podvědomě přesvědčen, že k tomu může dojít - bylo to příliš přítomné, myslel jsem, že zemřu doopravdy - přesto jsem se stále snažil účastnit se pokračování, za žádnou cenu se nevzbudit. A tak to čím dál víc vypadalo, že smrt je vzdálena jen několika okamžiků. Pokusil jsem se zvednout ruce, abych si sundal oprátku, ale paže mi ochable visely a nemohly se pohnout. Uvědomil jsem si, jak polykám, když jsem cítil pomalé, bolestivé škrcení.
A to mě ještě ani nezačali věšet!
V mém mozku se kupilo víc a víc ledu, až jsem myslel, že se mi leb musí rozskočit. Chlad mého prázdna rostl s vlnou drtivého strachu, který mě pevně svíral a krutě držel, zatímco tělo kamenělo. Už jsem se určitě ve snu bál víc, ale nikdy ne konkrétněji. Zvažoval jsem své šance a výsledky byly bledé. Napadlo mě utíkat, ale údy vypověděly činnost. Každopádně, i kdybych se rozběhl, přes toho rváče bych neprošel. Přestože nejsem úplné párátko, on byl skoro dvakrát mého objemu. Zmocnila se mě kompletní sklíčenost, což se mi nikdy nestává. Ani křičet jsem nemohl, ne že by to byl můj styl... Cítil jsem, že pokud mě v další vteřině nenapadne nějaké řešení, zařvu tam i ve své posteli.
A náhle v tom samém zlomku vteřiny jsem stál sám - a již ne strnulý. Stál jsem na rozdrolených cihlách nějaké starodávné cesty, která vedla ke vchodu na benzinku, smyčku pořád kolem krku. Úplně sám v liduprázdné čtvrti.

Nádech

Toto je článek o kočkách (siamských)...

Snad je váš soused, na kterého máte crush, o něco horší verze šíleného fanatika nebo pomstychtivého či ustrašeného kariéristy. Jen vaše kačka o něm touží, váš mozek ho odmítá... a v tom je jádro pudla a svár problému, který tíží lidstvo už od počátku existence. Nemůžeš donutit ženu, aby si vážila slušnosti. Chce bít bičována důtkami, aby cítila své hříšné tělo... a v revoltě vůči němu si rvala chloupky z ... však víte čeho. Jenže dnešní emancipovaná samice je tam oholená, takže si ani nemá co vyrvat. Toť další problém, který je podceňován. Prý se to víc líbí jim i chlapům, ale jak nízce organizované bytosti záleží na vzhledu? Není důležitější účelnost? Určitě ano, jen už máte tak vygumované mozky z těch reklam, že pro vás princi na koních nutně musí být kunďáci! Kvůli vám si většina civilizovaných pánů musí honit, protože jste tak vybíravé... kdybyste spaly jeden den s tím, druhý s tím, docela náhodně, jako jste zrozené, vaše plodnost by vzrostla a mužům by se ulevilo - aspoň by je míň bolely ruce... Byl by to rozhodně vysoký čin, ale nejspíš vložený na duše, které na něj nestačí. Podívejte se na sebe, v čem žijete, města už nejsou o nic umělejší než včelí úly, internet je tak přirozený jako pavučina... místo abyste si přály líp polstrovanou jeskyni, stvořily jste si svět z bavlnky a ještě v něm v jednom kuse pláčete... Jediné, co vám pořád jde, je svlíkání se. To a královský blowjob, mrchy! Náš nejmělčí prchavý počitek si chce užívat pořád. Chce, aby trval navěky. Ale to je blbost! Všimly jste si, že ženská připomíná hoboj? Kdo na něj umí hrát? A vy virtuózům bráníte tím, že žijete na psí knížku s nějakým nekňubou, který by vás prodal za nové Maserati!
Která z vás má tedy dost nudy, pojeďte za mnou na pařbu!
(Pokud vypadáte jako dívka, která by šla na odbyt jako pivo na fotbale.)
P.S: Musíte milovat kočky. Pokud budete předstírat, že máte rády kočky, před někým, kdo je opravdu má rád, poznám to! Kočku totiž narozdíl od ženské můžete vychovat jen trpělivostí, nikdy ne ranami.

Rozpláčeš se

Shledal, že to děvče sedící u baru vůbec nebylo tak zlé. Měla šaty, které jí víceméně slušely, zahalovaly každý úd ne moc intimně, netísnily slušné kozy a hojné řasení látky opakovalo jako tisíceré echo rozkošné pohyby postelové bohyně! Obhlédla nejprv terén, pak vyrazila na lov. Sbalila ho během dvou hodin v družné konverzaci - ve skutečnosti o dvě hodiny dřív. Prcali ještě téhož večera u ní v kvartýru. Od následujícího dne spolu oficálně chodili. Rozešla se se snoubencem Edvardem, tím blbečkem, který měl jen prachy, ale malé péro. Otočila se tedy zády k bohatství a zajištěnému životu sekretářky v jeho kanceláři, aby dala přednost orgasmům. Vůbec ne špatná volba, jak ho k jeho spokojenosti napadlo... Nesmírná výhoda: mohl se s ní ukazovat před kamarády! - ne jako s tou předešlou, tou raději schovával doma - a hlavně, mohl s ní šukat na tisíc způsobů, což u těch předtím nebylo možné. Vždycky ho poslušně vyhonila, když si poručil. Nebylo na co si stěžovat... Klapalo to prostě jak holandské mlýny. Mluvil s ní sice jako s osobou, která se ohne i pro špendlík. Jí to ovšem vyhovovalo. Byla ráda v područí dobyvatele, nestěžovala si. Když měla jít k němu, po schodech nechodila, nýbrž poskakovala. Ostatně odměnou jí byla sladká soulož. Libovala si v úchylných technikách, které ovšem během jejího dosavadního života příliš neuskutečňovala - dílem z ostýchavosti, dílem z neschopnosti jejích nabíječů. Neznali její tělo, plakala kdysi za bezesných nocí do polštáře. "Kdy už přijde nějaký, se kterým si užiju čuňačin, budu si moct dělat, co budu chtít a ještě mě zahrne dary jak Kleopatru?" ptala se a odpověď roky nepřicházela. Dokud jej nepotkala v baru s poetickým názvem Papír a tužka.

Debata o sebevraždě

Nejjednodnušší by bylo pustit si plyn, utěsnit všechny otvory a lehnout si do postele. Ale někomu se nechce čekat na usínání, na smrt po vzoru Růženky. Volí jistější cesty.

Třeba já bych se radši zastřelil! Muselo by to ale vypadat profesionálně, abych byl s výsledkem spokojen. Část ustřelené lebky např. po použití brokovnice může na estéty smrti působit buď nevěrohodně nebo jen hloupě. Dírka musí být speciálně umístěna. Za uchem a nebo ve středu čela, pokud možno velmi symetricky. Aby se dalo říct - jak umřel, tak žil.

Další možnost je sebevražda vraždou. Ptáte se asi, co je to za výmysl a abych to osvětlil. Znovu není nic jednoduššího. To je tak, když vyprovokujete v hospodě tři ožralé nácky, aby vás kopali do hlavy, dokud už nic neucítíte. Nevýhodou zde je, že neovlivníte výsledné zmrzačení ve tváři. S tím bývá vždycky potíž. Schválně se pokoušíte vypadat co nejlíp a ejhle. I když rozehrajete svou duchaplnost naplno, nic si nepomůžete. Snad si vytipujete mírně přihlouplou skupinku nácků a možná je kličkami donutíte bít vás tak, aby tvář zůstala nedotčena. Např. řekněme, že se s nimi vsadíte o to, že mezi nim není nikdo, kdo vám hranou stolu vypíchne plíci. Věrte mi, že tadyhle bruslíte na tenkém ledě života, a proto to raději nikdy nezkoušejte. Jsme uvězněni ve světě jevu a nemůžeme znát jeho podstatu. Můžeme však znát, která bota nás nakopla do zadnice. Ty z vás, které někdy byly bity žárlivými manželi či milenci, vědí, jaké to je dostat přes čuňu - a že to není žert!

Usíná mu na rameni

Jeho zarudlá tvář nevypadala nadšeně. Nedostatek oxidu uhličitého mohl nepříznivě ovlivnit tělesný respirační cyklus. Nevěděl, co odpovědět.
"Musíme to zkoušet, má drahá."
Hleděla na něj, aniž ho vnímala. "Myslíš, že to má cenu?"
"Musíme najít dobrou sexuální polohu. Určitě ns to pak zas začne bavit, no ne?"
"Já ti nevím, miláčku. Připadám si jak zkroucená, když mě zasvěcuješ do těch poloh Kamasútry. Vůbec se necítím jako žena."
"To je fuk, jak se cítíš. Jsi v nepohodlí, ale působíš mi rozkoš, tak co víc chceš?"
"Možná bychom se měli rozejít."
"Neexistuje. Už nikdy nenajdu tak dobrou milenku. Radši si tě nechám, dokud k sobě zas nenajdeme cestu!"

Kus

Byla tak zahloubaná do pozorování cizího muže, že si až dodatečně uvědomila, že po minutách jeho pozorování se i on musel dívat na ni.

Byl vysoký, urostlý a asi třicetiletý. Vůbec na něm bylo cosi ušlechtilého, mohl být lékařem - jak zvláštní, že byl hrobník. Začala mimoděk pohledem hledat jeho ruce.

"Není to těžká práce," řekl.

Přestože se dívala na jeho ruce, cítila na jeho rtech úsměv.
Vysvětlil ji, že ho najali, aby pohřbil jejího dědečka.

Nemohla uvěřit, že tento zvláštní člověk má kopat hrob pro jejího dědu, kterého přímo nesnášela. Chtěla ho zastavit, vysvětlit mu, že její děda má být sežrán červy, nebo aspoň ponechán zemi, at jej sama stráví. Ale místo toho si sundala řetízek, prstýnek položila na stolek a začala si stahovat kalhoty. Brzy před ním stála jako v den stvoření hledíc mu na rozporek. Nakonec se jí zhnusí. Jenže to všechno může trvat roky, protože vztahy nemají naspěch. Do té doby si budou užívat božské mrdání..

Akce se rozjíždí

Další přepis snu.

Připadala si prázdná, špinavá a velmi, velmi unavená. Znechucovalo ji to věčné otírání rukou a obličeje vlhkými kapesníčky. Popuzovalo ji, že už týden má na sobě tytéž hadry, a děsily ji její mastné a neupravené vlasy. Seděla v té cele už týden a ani jednou jí nedovolil vystrčit hlavu ven. Měla tam jen misku na vodu, na výkaly a několik vložek. Otrokyně. Sexuálně jí zatím nezneužíval, ale uměla si dát dvě a dvě dohromady - doba, kdy ho napadne ji trochu pocuchat hřebínek, se nevyhnutelně blížila. Ani jednou mu zatím neviděla do obličeje, protože nosil masku - nejspíš vyrebenou z povlaku na polštář, pouze s dvěma dírami na oči a podélnou linkou na ústa. Konečně, jako každého dne, ji přinesl oběd. Poznala to, protože než postoupil do podkroví, kde byla "ubytována", vždycky hlučně zamkl a zajistil dveře. Přistoupila k mříži a natáhla ruce pro tác s jídlem. Neuvědomovala si, že má na sobě jen tenkou košilku, zatímco její věznitel si tento fakt uvědomoval velmi mocně. Její postava byla velmi sexuální, zvlášť na místě tak hnusném zřetelně vystupovaly její křivky. Doposud nezhubla ani dvě kila, ale doba, kdy se tak stane, se nevyhnutelně blížila. Ostatně bude mít dost času si zvyknout - nevěděla ještě, že ji tam zavřel její známý, dobrý kamarád, který se styděl přiznat si, že ho přitahuje. Víc než zdrávo. Jirka to neměl v hlavě příliš v pořádku, ženské zadečky a ňadra ho lákala víc než běžného adolescenta mise v Call of Duty. Využil možnosti ji přepadnout v noci, když šla domů z diskotéky a uzamknout zde, v chatě jeho strýce, který byl toho času na dovolené na Mallorce. Noc je a provždy zůstane časem strachu a nejistoty. Dívčí odvaha často zmizí současně se zapadajícím sluncem, a tak ho ani trochu nepřekvapilo, že vyjekla hrůzou, když ji strhl k zemi s připraveným kapesníkem s chloroformem!

Ne, nefunguje jim to

Přepis březnových snů

Mám na sobě plášť doktora, bůhví jak jsem k němu přišel. Chvíli se loudám po chodbě, pak nakouknu do náhodného pokoje. Leží tam ještě dost mladá žena, bruneta, bledá jak stěna, oči zavřené, sotva dýchá.
Kdy asi byla operovaná, napadne mě. Tak možná včera večer? Dnes ráno?
Nevadí, na sexík je vždy ten správný čas.
"Dej stranou pokrývku," křiknu na ni. Otočí se na mě skelná běloba oka úplně mimo. "No neboj se, jen ti prohmatám břicho."
Je trochu nafouklé a bolestivé na pohmat, podle jejího vzlyku.
Podle tvaru a uspořádání jejího břicha však tipuju, že je to pořádná ženská. Unese silné dítko a bude mít kvalitní vejcovody.
"Teď budeme muset pokročit k prohlídce dolních partií," oznámím ji suše.
"Ne, prosím," zamumlá a zatváří se ještě hůř. Nebo aspoň hádám, že něco takového mumlá. Nejsem lichometník a hned jí upřímně oznámím, že je můj typ.
Strhávám z ní nemocniční hadry. Nejspíš brzy moudře pochopí, že to má se mnou, poněkud silnějším a umanutějším, marné - podvolí se. Na světě je taková spousta krásných holek a pořád přicházejí nové a nové...pravda, většina se teď rodí v Indii nebo kde, ale i z toho se dá vyrůst, vyvzdorovat se z bídného losu. Jakmile se zbaví víry v nepravého boha, mohou emigrovat do Čech a tam zapustit kořínky. Plodit snědé děti třeba s poctivými chasníky ze Znojma. Další čisté generace už budou čím dál češtější a hospodyňkovatější. Zatímco ji prohlížím zblízka, uvědomím si, jak moc vlastně miluji život. Nazývejme však věci pravým jménem - za život dosaďte ženské. Nebo aspoň mladé, atraktivní ženské, které jsou připoutané k lůžkům lazarů a dávají všanc své vše!

V nejlepším jsem vytáhl zpoza pláště stříkačku s midazolamem a píchl jí ho do stehna. Počkal jsem.

Její přepadlost ustoupila uvolnění. Začala blekovat: "Omlouvám se, ale nejsem právě naladěna na sex. Jestli vám to nevadí, ocenila bych, kdybyste mi provedl, co jste mi chtěl provést, pokud možno rychle. Vím, že jste mi včera zachránil život, pane doktore. Patřičně vám poděkuji, ale nejspíš až zítra, protože teď bych potřebovala pořádného panáka a ještě si trochu zdřímnout."

Její řeč na mě náležitě zapůsobila. V tu chvíli jsem se probral.

Opět nezklamal

Který bambula tam tomu bordelu na kolečkách šéfuje? Hlavně mi nesmažte blog. Docela se směju, že já nikdy neměl problém s nevhodným obsahem. Četl vůbec někdo z nich, co jsem tady v průběhu let napsal? Za to by mě, kdyby chtěli dodržovat pravidla a zákony, jen někdo trošku soudný poslal do lochu na dost dlouho. Trochu záhul pochopit že přechází na zeleno zrovna stuprum.

Nesmažtě mě! Vůbec bych si bložík nezkopčil na wordpress! Pošlete mravnostní policajty mne umravnit - poletí přes Ticháč do málokdo ví (ani Bůh sám ne) jaké kralíkárny.

Užívám blog kvůli jediné funkci. Možnosti si přednaškrábat článek a předodeslat, aby si veškeří mí čtenáři přišli na své z lenošek své vilky někdy kolem osmé večerní. A tato jediná funkce, z asi celkově tří dostupných, zrovna nefunguje. To není jen smutné, to je vůči mně i ostatním kruté! Copak nechápete, že tím doslova mučíte milovníky slůvek i sprosťáren? Zde je setba i žeň. Tak jak jsem to měl v sedmnácti napsané na dveřích kumbálu. "Zde sídlí Prozřetelnost. Saša z Ostravy!"

Pomalá smrt kapitalistům a entrepreneurům. Nech vaše hroby přikryje plíseň laciných chechtáků!

Jestliže nevyjde ve 20:20 ani zítra, budete si muset přenastavit budíky!

Zalezl si do sprchy a nechal jehličky horké vody bodat do kůže. Unavený a bez iluzí uvažoval o tom, jestli v něm stoupá ta stará síla, o které mluví reklamy na internetu, mužsky pohlavní, hormonální síla, kdesi ukrytá v jeho vypité postavě. Už o tom i pochyboval, ale pochopil, že jako člověk spojený s ženami musí mít jednu pod sebou a cítit tu ženskou vůni širočiny, nebo to moře, co z nich táhne, když si holí nohy, šplouchání vlnek...
Musí být prostě radost ulehat noc co noc po boku nějaké něžné skulinky, pomyslel si.
S tou myšlenkou se patnáct minut sprchovat, osušil se, padl na postel a usnul jak špalek.

Nevím, nechce se odesílat

Fakt už jsem na sračky. Nemůžu z blogu dál. Nějaké kolco se tu polámalo a nejspíš ho žádný mechanik nespraví. Hotovej a na prášky. Na prášky z věčného nahrávání článků, které později vyhlížejí docela pustě! Prý je chyba v redakčním systému, četl jsem před léty na diskusi o Linuxu. Nebo wordpressu, teď nevím, co z toho je které. Žertuju. Ale Linus je stejně machírek. Úplný asociální, nebo spíš misantropní exot, který navenek dává najevo pouze svou indolenci, stvořil telekomunikační systém, který daleko překonal vliv Microsofťáckých oken. Dnešní podoba internetu je v podstatě jeho výtvor. Jenže to lidem, kteří používají okna, nevysvětlíte a dokonce ani git, dimenze v dimenzi, jim nic neříká.

Ani článeček

Byla to bytost z jiného světa, jeho bývalá žena. Už na ni dávno zapomněl. Teď se ozvala, což věděl předem, protože potřebovala peníze. Vztekle mrštil se s nokií o zeď, čímž se spojení přerušilo. Dřív si mysleli, že utečou do Kalifornie, koupí si nějaký nový byt a na celý svět nakašlou. Vydrželo jim to přesně dva roky. Zato jsem ho cítil - pronikavý pach kouře, laciného vína a života bez mýdla.

Ušák

Zdálo se mi v noci, že jsem na planině a v ní vězí díra, kudy padaly uťaté hlavy do podzemí - co mne se týče, považuji za možno, že ten otvor a podzemní komora, velmi podobná žumpě, sloužily účelům nekrvavým a přirozeným. Sen měl ovšem zvláštní pokračování. Z té díry začala vylézat dívka, nahatá. S hlavou na svém místě, s prsy, které lákaly k polaskání. A jak vylezla, hned se mi začala dobývat do kalhot. V tu ránu jsem se probudil, zbrocen potem.

Nevím, co to mělo znamenat, ale sen byl velmi lucidní, dalo by se říct. Velmi jsem jen prožíval. Dokonce i na dece jsem objevil stopy něčeho, co je spojováno s... pohlavními výmešky!

Místopředseda sněmovny mozku

Chtěl jsem se jen podělit o postřehy ohledně dění! Profesionální ajťáci vedou tento úžasný prostor tam, kam zasluhuje. Do hluboké, černé díry, odkud se vrací jen nebojácní! Články se vracejí nerozpečetěné, raději rovnou nepublikované, asi abychom se nedopouštěli hrubosti vůči státnímu tajemství! Ne nadarmo se říká, uč se, uč se, jinak budeš v blogu dělat zprostředkovatele PR. Nebo sedět u kompu a nastavovat firewall. Takhle to vypadá, že nikdo na světě nemá nic lepšího na práci, než se snažit zdemolovat blog.cz, nebo je ten váš firewall děravý jak babiččina síť na ryby. Už to vidím, heleme se. Vystudoval informační technologie a teď se pokouší odvrátit blog od zkázy.

Zatahej mě za uši

Odposlechnuto ve vlaku:

Je o čtyři palce menší než já, táti. Copak se mohu objevit na veřejnosti s trpaslíkem?"

Přístup k životu by měl být zábavný. Je to jediný možný způsob.

Svůj sobě

Že píšeš, není žádná tvá přednost. Ale jen nedostatek důležitosti. Důležitý lověk by žil - na síti, ve škole nebo v posteli blondýny.

A dostatkem nedůležitosti se to protne jako nit jehlou a jehla vesmírným sametem.

A pak vyšíváš nebe; jeden záhyb za druhým a křičíš ať zebe ještě víc, v mrazivě chladný noční rose?

A kolikrát máme za život šanci vidět za záhyb vlastních snů? Asi jen tehdy, když si to umožníme? Ale kolik ti zbývá takových momentů? Nejsou to jen záplaty na tvoji prázdnotu? A bez tvýho strýce na tvý straně, nebo nějaký opory od tvý oblíbený dívky, kam se dostaneš?

Možná spadneš čenichem do sněhu...

Smolíček

Max pocházel z rodiny, jež se přestěhovala v pěti stoletích několikráte ze země do země a z národu do národu, tak že nyní byla mimo všechna území a všechny rasy. Bavil se tím, že po večerech hrál se svou snoubenkou šachy. On byl GM a ona je neuměla hrát vůbec. Když si to rozdali na šachovnici, šli do ložnice.

Vymrdaná

Nepřipadá vám někdy, co tajemnosti je ve jménech? Co nám zazní někdy z pouhých několika slabik! Jméno příštího milence, jméno osudu, jméno příští naděje nebo nenadálé smrt. Jen si to vezměte. Kolikrát jste spaly s Richardem nebo Alfredem? Taková jména vzbuzují svým zněním úctyhodnost. Proto jste s nimi dosud nebyly.

Nepřístupná

V životě je mi trýzní mluvit s obyčejnými lidmi. Miluji jen lidi, kteří chovají pro mne nějaké nebezpečenství. Jako malý jsem si řekl, že budu nenáviděti boha, ale milovat božské. Dívky a jejich klíny.

Kradmo a divoce

Když mi bylo patncáct a byl jsem v klackovském růstu, nejromanesknější myšlenky se mi rojily hlavou. Někdy jsem i vcházel do domů, jež na mne působily záhadným dojmem, abych tam zahlédl svlečené dívky nebo dívky, které vystupovaly ze svých školních šatů a měly na sobě pouze puntíkaté kalhotky.. Vystupoval jsem po rozviklaných dřevěných schodech do poschodí, vcházel do tmavých chodeb a koridorů bizarních budov., abych tam zahlédl ji. Tu pravou kundu, která by mi to udělala. Rukou nebo čímkoliv, chtěl jsem prostě zasouvat, ale nebylo do koho. Bylo m patnáct a přestože jsem nebyl nejškaredejší, dívky na mě ukazovaly prstem a vysmívaly se mým křivým zubům a černým očím. Někomu je v patnácti nejsladčeji v průběhu žití, mě bylo nejhůře...Nadarmo jsem chodil k psychoanalytikům a pravidelně navštěvoval psychiatry, nadarmo mi máma dávala peníze, abych je šel utratit se staršími kamarády alespoň do stripbaru. Moje úzkost z panictví se prohlubovala. Nemohl jsem potkat dívku, která by se nechala mnou ojet. Nic nepomoohly slzy, výčitky ani hrozby. Všechny vyděsily mé oči, ty bezedné jícny a zuby, které začínaly se po bocích lámat, aby později na starší kolena vypadaly ouplně.

Vrásčitý obličej

Přirozeně v životě občas narazíte na lidi, kteří vás nejdřív zklamou, pak znechutí a pak máte chuť je zabít. Je to princip čiré mechaniky. Nárazy duší, v procesu života známé jako sexuální vztahy, jsou pouhým rozptýlením od všednosti. Jestliže však tíha vašich myšlenek zpomaluje váš elán, či jinak brání pohybu vašeho tělu, dávejte si pozor na mozek a cévy. Ty pod silnějším tlakem kladou větší odpor reakcím. Čili víc ztuhnou a vypudí ztěžklou krev vašich myšlenek hůře... Brzy vás zachvátí vír charakteristický pro prokrastinaci. Ucpou se ve vás zcela přirozeně ty instinkty, které volají k činnosti a tvrdost, k představě práce, a vaše zkreslené imaginace vás zaručeně dovedou k útěku v podobě drog, alkoholu nebo workoholismu. Časem se připojí další neřesti, ty už však nebudou hrát konstitutivní roli, budou fungovat jen jako výkladové variace na vaše téma jednou otevřené, dobyté. Střídání nálad, tak typické u feťáků a lidí bez smyslu, se nejprve projevuje nenápadně. Čím déle však sledujete osobu takto stženou, tím víc vámi pohled do jejího nitra otřese, dokud nedojde k totálnímu znechucení.

Vypadala jako žralok

Teď nedávno jsem vzpomínal, jak jsem jako osmiletý hltal v kině horory. Chodíval jsem občas i na komedie, ale přestože na mě působily únavným až dotěrným dojmem, vždy jsem se zasmál s publikem, abych nebyl za nějakého exota. Jedna taková byla s Kirkem Douglasem, kde ztvárňoval legendárního trumpetistu Bixe Beiderbeckeho, který se snaží vymanit ze svodů bohaté ženštiny... už nevím, jak se jmenovala, ale tehdy na mě zapůsobila ohromným dojmem.

Přestože se tedy svět mé krásy nacházel kdesi jinde, někde ve vzdáleném vesmíru imaginace, dojímal jsem se velice snadno a rád. Ty podivné Beiderbeckeho melodie mi uvízly v paměti a přetrvaly tam čtvrt století... bylo to akorát v době, kd se v mých útrobách, zanesených černou žlčí, stala melancholie ještě ostřejší a zhoubnější a vytvářely se v ní proudy ještě kyselejší a jemnější, které pak, přenesené krví do mozku, vyvolávaly ve mně divokou, manickou vzrušenost... byl to tedy jen stupeň síly mé odloučenosti od okolí, přirozené pokračování, které ze mne učinilo blázna!

Hudba přítele mojí tety

"Nevíte, prosím vás, kde bych našel ulici Ryclavského? "Strážníku, nevíte, kde je ulice Ryclavského? "Paní, prosím."

Ryclavského. I když jsem plány města prozkoumal s největší pečlivostí, tu ulici jsem nenašel. Vím, že se dneska ulice mění jak houby po dešti. Kor ve větší městech. Traktor přejede sem tam a už je v troskách a brzy vyroste další, třeba úplně jiná. Ale vzal jsem si na to osobně i android a s nejvetší přesností, jakou můj přístroj dosahuje, jsem se snažil navigovat do zminěné Ryclavského ulice.

Bezvýsledně. Byl jsem zoufal. Upadl jsem do zvláštní otupělost. Víte, jaké to je, když stuprum zmatkuje? Trvalo dlouho, než jsem se vydal do oblasti, která se aspoň trochu pobobala té ztracené ulici. Víte, abych to uvedl od začátku na pravou míru. Už jsem tam byl. Strávil jsem tam nějaký čas. Kdysi jako student filozofie jsem tam slýchal hudbu někoho strašně zvláštního. Mé tělesné i duševní zdraví bylo v tehdejších časech narušeno a vím jistě, že jsem tam nepřivedl nikoho ze svých známých. Fakt, že teď tu ulici nemůžu najít, je nanejvýš zarážející. Jelikož jsem byl na studiích a neměl jsem kde bydlet, akorát jsem si hledal podnájem. Nacházela se asi deset minut cesty od univerzity a jakmile tam jednou člověk byl, těžko by na ni mohl zapomenout. Ryclavského ulice. Byla vroubena budovami skladů, dole byla řeka, kolem řeky bylo stále šero, jako by kouř z továren navždy odklonil sluneční paprsky. Řeka smrděla podivnými pachy, které jsem nikde jinde necítl. Nikdy předtím jsem ani neviděl ulici tak úzkou a strmou. Byl to spíš útes, na vrcholu ulice končíci vysokým břečtanem. Domy byly staré a bláznivě se nakláněly dozadu, dopředu a do stran. V některých místech se střechy protilehlých domů navrchu dotýkaly jako klenba a dole takřka zastiňovaly chodník. Zvlášt mě zaráželi lidé, kteří tam žili. Možná pro tu svou tichost či zaraženost... ale hlavně proto, že byli velmi staří. Jako fakt starci, a to nejsem žádný pederast a nemám nic proti starcům. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se tam někdy po návštěvě baru ocitl, v domě na spadnutí, který spravoval ochrnutý pidimužík. Byl to úplný trpaslík. Metr třicet. Vypadal opravdu směsně, piteroskně s odulými rty a tak trochu k politování zároveň. Nevěděl jem příliš, co si o něm myslet, ale nabídl mi ten byt za dvanáct stovek měsíčně, a tak nebylo nad čím přemýšlet... Byl to podivín, zjistil jsem třeba, že obchoduje s dětským pornem, což je ovšem vedlejší. Důležité je, že ve třetím patře jeho domu bydlel člověk, o kterém píšu tento článek. Podivinský, němý muzikant, který se toho času stýkal s mou tetou. Hrával přes den v neslavném orchestru ****ského rozhlasu a přes noc, když nebyl na návtěvě u ní, rezonovaly tajemné tóny jeho violy a doslova mě děsily, i když jsem byl úplně bdělý. Něco málo jsem o umění věděl a bylo mi jasné, že jeho harmonie nemají vůbec nic společného s hudbou, kterou jsem znal z dřívějška. To mě vedlo k přesvědčení, že je to skladatel velmi originálního nadání. Čím déle jsem naslouchal, tím více jsem byl jí okouzlován. Až asi po týdnu pobytu jsem se rozhodl, že se s ním seznámím, dám mu na srozuměnou, že nedaleko od něj, vlastně jen dvě patra pod ním, dlím já!

Jeho hlava připomínala hlavu satyra.

Téma týdne Anděly

Divili jste se někdy, proč někteří lidé vypadají jak přerostlé příšery? Tuk se jim rozlévá nejenom tam, kde to není vidět, ale i všude tam, kde na ně dosáhne ostříží zrak bližních. Své nedokonalosti marně skrývají za načančané bundy a sloní kalhoty. Podíváme se nyní na zoubek příčině, která vysvětlí tento jev. Klasik kdsi řekl: Za vším hledej jídlo. A měl pravdu. Kdo je tlustý, nemírně žere a kdo je tenký jak hůlka, nejí správně. V dnešním dílu vám poradím, jak byste si mohli udělat chuť a zároveň do sebe dostat co nejmíň škodlivin. Budem péct borůvkový špaldový koláč s extraktem z mamutího penisu. Zní to dost netradičně, ale je recept, který v Číně znají již tisíce let. Takže co nejstručněji. V míse ušleháme ručním šlehačem vejce s cukrem, přidáme bílý jogurt, olej, špaldovou mouku, mléko, polohrubou mouku, ve které jsme rozmíchali prášek do pečiva a umícháme hladké těsto. V jiné misce smícháme tvaroh s pěti lžícemi mléka a lžící moučkového cukru - konzistence by měla být řidší, aby se nám dobře nanášela na těsto. Z ebaye si objednáme, pokud jsme tak už neučinili, drcený mamutí penis, cena je asi 400 kč za 100 g toho léčivého prášku. A na koláč potřebujeme asi 40 g. Připravíme si rovněž drobenku - s misce rukou smícháme dvě lžíce studeného másla, dvě lžíce špaldové mouky, lžíci hladké mouky s lžící moučkového cukru. Těsto nalijeme na vymazaný a vysypaný plech s vyššími okraji, na těsto naneseme tvarohovou směs, posypeme borůvkami a navrch nasypeme drobenku. Pečeme při 170°, pokud máte starší troubu, klidně můžete jít až k 230° asi půl až třičtvrtě hodiny. Poté, co vyjmeme, necháme pět minut odstát při pokojové teplotě a teprve pak posypeme výtvor extraktem z mamutího penisu. Kdo zdárně dokončí tento recept, dostane od lásky svého života nezapomenutelný dárek. Noc sexu bez přestávek a zádrhelů.

Příklady oplzlosti

gdsgsd