"Nevíte, prosím vás, kde bych našel ulici Ryclavského? "Strážníku, nevíte, kde je ulice Ryclavského? "Paní, prosím."
Ryclavského. I když jsem plány města prozkoumal s největší pečlivostí, tu ulici jsem nenašel. Vím, že se dneska ulice mění jak houby po dešti. Kor ve větší městech. Traktor přejede sem tam a už je v troskách a brzy vyroste další, třeba úplně jiná. Ale vzal jsem si na to osobně i android a s nejvetší přesností, jakou můj přístroj dosahuje, jsem se snažil navigovat do zminěné Ryclavského ulice.
Bezvýsledně. Byl jsem zoufal. Upadl jsem do zvláštní otupělost. Víte, jaké to je, když stuprum zmatkuje? Trvalo dlouho, než jsem se vydal do oblasti, která se aspoň trochu pobobala té ztracené ulici. Víte, abych to uvedl od začátku na pravou míru. Už jsem tam byl. Strávil jsem tam nějaký čas. Kdysi jako student filozofie jsem tam slýchal hudbu někoho strašně zvláštního. Mé tělesné i duševní zdraví bylo v tehdejších časech narušeno a vím jistě, že jsem tam nepřivedl nikoho ze svých známých. Fakt, že teď tu ulici nemůžu najít, je nanejvýš zarážející. Jelikož jsem byl na studiích a neměl jsem kde bydlet, akorát jsem si hledal podnájem. Nacházela se asi deset minut cesty od univerzity a jakmile tam jednou člověk byl, těžko by na ni mohl zapomenout. Ryclavského ulice. Byla vroubena budovami skladů, dole byla řeka, kolem řeky bylo stále šero, jako by kouř z továren navždy odklonil sluneční paprsky. Řeka smrděla podivnými pachy, které jsem nikde jinde necítl. Nikdy předtím jsem ani neviděl ulici tak úzkou a strmou. Byl to spíš útes, na vrcholu ulice končíci vysokým břečtanem. Domy byly staré a bláznivě se nakláněly dozadu, dopředu a do stran. V některých místech se střechy protilehlých domů navrchu dotýkaly jako klenba a dole takřka zastiňovaly chodník. Zvlášt mě zaráželi lidé, kteří tam žili. Možná pro tu svou tichost či zaraženost... ale hlavně proto, že byli velmi staří. Jako fakt starci, a to nejsem žádný pederast a nemám nic proti starcům. Ani nevím, jak se stalo, že jsem se tam někdy po návštěvě baru ocitl, v domě na spadnutí, který spravoval ochrnutý pidimužík. Byl to úplný trpaslík. Metr třicet. Vypadal opravdu směsně, piteroskně s odulými rty a tak trochu k politování zároveň. Nevěděl jem příliš, co si o něm myslet, ale nabídl mi ten byt za dvanáct stovek měsíčně, a tak nebylo nad čím přemýšlet... Byl to podivín, zjistil jsem třeba, že obchoduje s dětským pornem, což je ovšem vedlejší. Důležité je, že ve třetím patře jeho domu bydlel člověk, o kterém píšu tento článek. Podivinský, němý muzikant, který se toho času stýkal s mou tetou. Hrával přes den v neslavném orchestru ****ského rozhlasu a přes noc, když nebyl na návtěvě u ní, rezonovaly tajemné tóny jeho violy a doslova mě děsily, i když jsem byl úplně bdělý. Něco málo jsem o umění věděl a bylo mi jasné, že jeho harmonie nemají vůbec nic společného s hudbou, kterou jsem znal z dřívějška. To mě vedlo k přesvědčení, že je to skladatel velmi originálního nadání. Čím déle jsem naslouchal, tím více jsem byl jí okouzlován. Až asi po týdnu pobytu jsem se rozhodl, že se s ním seznámím, dám mu na srozuměnou, že nedaleko od něj, vlastně jen dvě patra pod ním, dlím já!
Jeho hlava připomínala hlavu satyra.
Žádné komentáře:
Okomentovat