Teď nedávno jsem vzpomínal, jak jsem jako osmiletý hltal v kině horory. Chodíval jsem občas i na komedie, ale přestože na mě působily únavným až dotěrným dojmem, vždy jsem se zasmál s publikem, abych nebyl za nějakého exota. Jedna taková byla s Kirkem Douglasem, kde ztvárňoval legendárního trumpetistu Bixe Beiderbeckeho, který se snaží vymanit ze svodů bohaté ženštiny... už nevím, jak se jmenovala, ale tehdy na mě zapůsobila ohromným dojmem.
Přestože se tedy svět mé krásy nacházel kdesi jinde, někde ve vzdáleném vesmíru imaginace, dojímal jsem se velice snadno a rád. Ty podivné Beiderbeckeho melodie mi uvízly v paměti a přetrvaly tam čtvrt století... bylo to akorát v době, kd se v mých útrobách, zanesených černou žlčí, stala melancholie ještě ostřejší a zhoubnější a vytvářely se v ní proudy ještě kyselejší a jemnější, které pak, přenesené krví do mozku, vyvolávaly ve mně divokou, manickou vzrušenost... byl to tedy jen stupeň síly mé odloučenosti od okolí, přirozené pokračování, které ze mne učinilo blázna!
Žádné komentáře:
Okomentovat