Tak ještě jeden... Moje největší přiznaná slabost? Snadno podléhám přemyšlení... dokážu se snadno nadchnout třeba pro krajinu a prodlívat u ní v myšlenkách po celé hodiny, co hodiny, po celé dny a týdny... jeden pohled z vlaku mi jako školákovi o prázdninách na trati Bohumín - Brno stačil k tomu, abych si ho maloval ve vlastních barvách až do konce prázdnin... i když během těch samých prázdnin jsem prstil dvě sestry a měl jsem tedy lepší zážitky než statickou krajinu... Ostatně z toho či onoho důvodu se mi zas v březnu zdál krajinný sen. O sněhu se mi zdá často, někdy jsou tam lyže, někdy lanovky, ale vždycky je tam bílo jak nasráno; tento je poněkud zvláštní, tak jej uvedu mezi mnoha jinými...
Nezačínal, jako se začínala Šlépěj. Vůbec kolem není poprašek, naopak sněhu až po rozkrok. Jak se produpává poutník na zaváté cestě, na nedotknuté sněhové pláni? Jde, pravděpodobně se potí a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého, hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, kde zahlédá jen nezřetelnou tečku a značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Nějak si asi musí určovat orientační body, nějak mě ale nenapadá jak. Nemá jen jednu nohu, není ptákem, který by zobákem zachytil gumák ani nevlastní sedmimílové boty, docela obyčejně se unaví, lehne si na sníh, zapálí si ukrajinské mačka a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z té parodie na cigára. Je to prostě někdo, koho sleduji z určité vzdálenosti. Tvář není přímo viditelná, jen je jisté, že to nejsem já, protože tak prostě nechodím. Stuprum náhodou chodí značně netypicky podle měřítek všech, takže bych to poznal. Zakouří si, vstane, jde a jde, dokud nenarazí na domek, který je téměř po okna ve sněhu. Jinak je vevnitř ale rušno a živo, oheň plápolá v kamnech, ale v úvalu suchopár není, jak to je v té básni, zato komín čadí ozlomkrk, pobíhají tam nějaké slečinky a výrostci. Přijde blíž a zaťuká na okno. Zjeví se rozjívené obličeje dětí, holčiček a kluka, rozcuchané a celé vymňoukané po honěné. Usmějí se na něj a on zas na ně, přestože je mu zima a má hlad. Jde dál a po asi třiceti metrech se začne propadat do sněžné břečky. Je někde za plotem toho domku a propadá se stále níž, máchá rukama, ale čím víc máchá a třepotá, tím rychleji se propadá, až po něm zbude jen sobolí čepka a brzy ani ta ne. Sníh, ta sněžná masa, ho celého pozřel asi jako byste vložili sousto do úst. Děti se zatím přesunou k jiným oknům, odkud by něj viděli a náramně se diví, kam šel.
Žádné komentáře:
Okomentovat