Otec Fura

Byl jsem ještě mladinký skejťák, psal se tak srpen 1997, nepolíbený jsem přeskakoval květináče a tu jsem v parku viděl dva milence, kteří se rozešli velmi dramaticky. Dívka a kluk seděli na lavičce a ona vzlykala a posléze mu vlepila facku, až to mlasklo. Scéna, která byla jakousi prorockou předpovědí milostných epizod mého vlastního života.
Škublo mi to srdcem s takovou rychlostí, s jakou by ho nedokázal zasáhnout ani elektrický proud, neboť silou, která je schopna obletět planetku v nejmenším zlomku vteřiny, není elektřina, je jí vědomí, že právě tahle scéna vás bude pronásledovat po zbytek dospívání! Jsem toho názoru, že člověk existuje jen tím, co má a má jen to, co je pro něho reálně přítomno. Vždyť si vemte, kolik našich vzpomínek, našich nálad, našich představ se vydává na cesty daleko od nás, kde nám schází z očí a kde je nenávratně ztrácíme... protože s nimi prostě rozvážeme kontakt. Nemohu říct, že bych jako špunt neměl dost hrozného před očima, měl jsem veškeré právo stát se hrozným - a taky jsem se jím stal! Svět ale není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení, změny, otvírají se nové stezky. A díky tomu i ti nejhorší lidé se mohou obrátit k zlu zády a být trochu lepšími.

Slunce bylo ještě vysoko na obloze, když jsem se vracel z tahu, abych vyhledal kundičky na náměstí. Seděl jsem jako vždy na lavičce, zlitý jak trestanec, v hrsti jsem třímal tužku, papír jsem měl na kolenou a mou pečlivě vyholenou tvář zdobily škaredé jizvičky.
Naproti mě byl modře malovaný kiosek s nápisem pivo/límonady. Když se suchem spáleným náměstím valilo horko, každý seděl hezky v chládku a nikdo neprocházel, takže stánek byl dočista pustý.
Přišoural jsem se blíž.
"Dejte mi trochu Kozlíka."
"Pivo přivezou na večír", odpověděla prodavačka.
"Tak Krušovice."
"Ty došly o víkendu."
"A co tedy máte?"
"Broskvovou limonádu, trochu teplou."
Jen sebevrah by pil tu odpornou břečku, ale já se napil a začal škytat, zády k tomu hnusnému stánku, když v tom se přihodila zvláštní podivnost. Srdce zabušilo, někam se propadlo a když se zas navrátilo, tak mi bylo probodnuto tupou jehlou. Co se to se mnou děje, pomyslel jsem si, něco takového jsem ještě nezažil, aby mě zlobilo srdce. Na mou věru, asi by bylo nejlepší hodit vše z hlavu a hurá do lázní... Do školy nechodím, práci nemám, o nikoho se nestarám a dluhů mám stejně víc, než mohu splatit. Proč tedy nezměnit prostředí, napadlo mě prozřetelně.