Něco z březnové sady
Zničehonic jsem se ocitl obklopen davem, který mě začal kopat, nejdřív do kolen, pak výše a když jsem klopýtl a spadl, bili mě hlava nehlava už všude. Byli by mě snad utloukli a každá ta rána bolela jak pravý hák od boxera. Až přestali. Tekla mi krev z úst, nosu, snad i z očí, jedině tuhému kořínku jsem vděčil za to, že ještě můžu přes zlámaná žebra nadechovat. Viděl jsem, že skupina neustala pro nic za nic, ale protože se k nám přibližovala skupinka dvou chlápků, nějakých badboyů. Jeden byl malý, tenký, s knírkem, druhý byl velký, ramenatý rváč s obličejem mohutným jak dvorek, kde mohla hrabat kuřata při svém lovu na ponravy a červy, kolem zápěstí měl obtočený provaz. Ten malý promluvil hlasem, na který by mohl být hrdý majitel pohřebního ústavu:
"Pánové, tento grázl (nebo něco takového) zasluhuje potrestat. Nemáme nic proti němu osobně, ale spíš proti systému, který představuje."
"Dobřes to řekl," zařval hlas z kraje hloučku.
"Je to smutná záležitost, ale musíme ji vykonat," pokračoval ten s hlasem majitele pohřebního ústavu.
"Skončeme to s ním," burácel dav.
"Jo, jasně," přidávali se další.
Velký muž, nebo spíš Hulk, ke mně přistoupil a obvaz (už jako oprátku) mi téměř ohleduplně nasadil na krk. Zůstala mi ležet na ramenou. Potom ji pevně utáhl. Ten provaz pálil jako do ruda rozžhavené železo, málem mě vzbudil, ale byl jsem zvědav, co bude dál, takže jsem chrněl. Rozhostila se ve mně zvláštní otupělost, která vyplavila ostatní city z těla. Zůstal jsem jakoby prázdný, chladný a nahý před tváří popravy. Po celou tu dobu jsem byl podvědomě přesvědčen, že k tomu může dojít - bylo to příliš přítomné, myslel jsem, že zemřu doopravdy - přesto jsem se stále snažil účastnit se pokračování, za žádnou cenu se nevzbudit. A tak to čím dál víc vypadalo, že smrt je vzdálena jen několika okamžiků. Pokusil jsem se zvednout ruce, abych si sundal oprátku, ale paže mi ochable visely a nemohly se pohnout. Uvědomil jsem si, jak polykám, když jsem cítil pomalé, bolestivé škrcení.
A to mě ještě ani nezačali věšet!
V mém mozku se kupilo víc a víc ledu, až jsem myslel, že se mi leb musí rozskočit. Chlad mého prázdna rostl s vlnou drtivého strachu, který mě pevně svíral a krutě držel, zatímco tělo kamenělo. Už jsem se určitě ve snu bál víc, ale nikdy ne konkrétněji. Zvažoval jsem své šance a výsledky byly bledé. Napadlo mě utíkat, ale údy vypověděly činnost. Každopádně, i kdybych se rozběhl, přes toho rváče bych neprošel. Přestože nejsem úplné párátko, on byl skoro dvakrát mého objemu. Zmocnila se mě kompletní sklíčenost, což se mi nikdy nestává. Ani křičet jsem nemohl, ne že by to byl můj styl... Cítil jsem, že pokud mě v další vteřině nenapadne nějaké řešení, zařvu tam i ve své posteli.
A náhle v tom samém zlomku vteřiny jsem stál sám - a již ne strnulý. Stál jsem na rozdrolených cihlách nějaké starodávné cesty, která vedla ke vchodu na benzinku, smyčku pořád kolem krku. Úplně sám v liduprázdné čtvrti.
Zničehonic jsem se ocitl obklopen davem, který mě začal kopat, nejdřív do kolen, pak výše a když jsem klopýtl a spadl, bili mě hlava nehlava už všude. Byli by mě snad utloukli a každá ta rána bolela jak pravý hák od boxera. Až přestali. Tekla mi krev z úst, nosu, snad i z očí, jedině tuhému kořínku jsem vděčil za to, že ještě můžu přes zlámaná žebra nadechovat. Viděl jsem, že skupina neustala pro nic za nic, ale protože se k nám přibližovala skupinka dvou chlápků, nějakých badboyů. Jeden byl malý, tenký, s knírkem, druhý byl velký, ramenatý rváč s obličejem mohutným jak dvorek, kde mohla hrabat kuřata při svém lovu na ponravy a červy, kolem zápěstí měl obtočený provaz. Ten malý promluvil hlasem, na který by mohl být hrdý majitel pohřebního ústavu:
"Pánové, tento grázl (nebo něco takového) zasluhuje potrestat. Nemáme nic proti němu osobně, ale spíš proti systému, který představuje."
"Dobřes to řekl," zařval hlas z kraje hloučku.
"Je to smutná záležitost, ale musíme ji vykonat," pokračoval ten s hlasem majitele pohřebního ústavu.
"Skončeme to s ním," burácel dav.
"Jo, jasně," přidávali se další.
Velký muž, nebo spíš Hulk, ke mně přistoupil a obvaz (už jako oprátku) mi téměř ohleduplně nasadil na krk. Zůstala mi ležet na ramenou. Potom ji pevně utáhl. Ten provaz pálil jako do ruda rozžhavené železo, málem mě vzbudil, ale byl jsem zvědav, co bude dál, takže jsem chrněl. Rozhostila se ve mně zvláštní otupělost, která vyplavila ostatní city z těla. Zůstal jsem jakoby prázdný, chladný a nahý před tváří popravy. Po celou tu dobu jsem byl podvědomě přesvědčen, že k tomu může dojít - bylo to příliš přítomné, myslel jsem, že zemřu doopravdy - přesto jsem se stále snažil účastnit se pokračování, za žádnou cenu se nevzbudit. A tak to čím dál víc vypadalo, že smrt je vzdálena jen několika okamžiků. Pokusil jsem se zvednout ruce, abych si sundal oprátku, ale paže mi ochable visely a nemohly se pohnout. Uvědomil jsem si, jak polykám, když jsem cítil pomalé, bolestivé škrcení.
A to mě ještě ani nezačali věšet!
V mém mozku se kupilo víc a víc ledu, až jsem myslel, že se mi leb musí rozskočit. Chlad mého prázdna rostl s vlnou drtivého strachu, který mě pevně svíral a krutě držel, zatímco tělo kamenělo. Už jsem se určitě ve snu bál víc, ale nikdy ne konkrétněji. Zvažoval jsem své šance a výsledky byly bledé. Napadlo mě utíkat, ale údy vypověděly činnost. Každopádně, i kdybych se rozběhl, přes toho rváče bych neprošel. Přestože nejsem úplné párátko, on byl skoro dvakrát mého objemu. Zmocnila se mě kompletní sklíčenost, což se mi nikdy nestává. Ani křičet jsem nemohl, ne že by to byl můj styl... Cítil jsem, že pokud mě v další vteřině nenapadne nějaké řešení, zařvu tam i ve své posteli.
A náhle v tom samém zlomku vteřiny jsem stál sám - a již ne strnulý. Stál jsem na rozdrolených cihlách nějaké starodávné cesty, která vedla ke vchodu na benzinku, smyčku pořád kolem krku. Úplně sám v liduprázdné čtvrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat