Vnitřní ucho

gsgs

Otvor se rozšířil o pár čísel

Jak jistě víte, svět se nechází v troskách. Není málo lidí, kteří si to uvědomují. Někteří blogeři, kteří tady píšou své působivé šplechty, dokonce navádějí nás, obyčejné vagabundy, aby o svobodný svět bojovali. Tento blog však primárně není určen těm, kteří chtějí zachránit svobodný svět... Je to blog hlavně pro dívky, které si rády prstíky přejíždějí své vždy neklidné kačky, které myslí na Honzu, jak je v pátek ojede nebo na Mirka, aby jim vyměnil motor v novém Karoqu. Pokud chcete něco zachraňovat či zlepšovat, vypadněte odsud.

Zde sídlí Prozřetelnost a ta má vždy mizernou pověst!

Mám rád teoretiky temnoty, protože nc nemlží, nezastírají bídu a těžkosti žití a nevydávají je za něco, co se dá překonat naladěním na sluníčkovskou vlnu... Dívky pro mě mají vrhat mláďata a chlapi poroučet nebi a zemi, aby vyrostly brambory a tak! Nic jiného, vše nad to je SUBOPTIMÁLNÍ, tedy nepotřebné!

Strop se nezřítil, stěny nesesypaly

Zrovna po sobě ječeli jako poslední měsíce pořád.

Nahrnula se jí krev do tváře:

"Vrátíš se ožralý jako vždycky!" Tondovy či ztvrdly. Ale pak řekl malátně, téměř bez hněvu:

"Kdežto tebe tady načapám, jak šukáš s Lojzou."

Mně se zdá, že nejlíp uděláme, když je necháme v tomto okamžiku časoprostoru, aby si to hezky vyříkali a vydali se někam, kde je klidněji. Za babičkami a dědečky do LDMky.

Je ticho. Krajina nabyla ostrých rysů. Zařízla se do prostoru. Její chichotání. Dvě postavy se oddělily od smrkového porostu. Zavěšené v sobě, líbající se. S žuchnutím sebou plácly přes zčásti již rozvalený plot, který obrůstaly trnky a divoké růže. Začínal jí nenasytnými prsty rozepínat růžovou blůzku.

"Heleďte se, jestli se chcete muchlovat na mým pozemku, skončíte s dírou v kebuli," pronesl klidně sebevědomým až pyšným hlasem chlápek, asi tak čtyřicetiletý s fousisky, vypadal jako myslivec a skutečně držel v ruce kulovnici.

Julie si prohlížela cizí nepříjemnou tvář. Tondovy oči nebezpečně žhnuly.

Už už mu to chtěl Tonda jít vysvětlit pěstmi, protože jako bývalý amaterský mistr republiky v boxu měl určitou zkušenost s rozbíjením držek, ale Julča ho uchopila za paži.

"Počkej, můžeme mu navrhnout, aby s námi absolvoval trojku," čtveráčivé ohníčky v jejích očích zahořely.

Jak jistě víte, svět se nechází v troskách. Není málo lidí, kteří si to uvědomují. Někteří blogeři, kteří tady píšou své působivé šplechty, dokonce navádějí nás, obyčejné vagabundy, aby o svobodný svět bojovali. Tento blog však primárně není určen těm, kteří chtějí zachránit svobodný svět...

Na podnose stojí její vagína

Pravda je, že i já kdyby býval něžným, rozjímavým a melancholickým chlapcem, který snil o dívce, jíž potká v nějaké romantické vesnici a se kterou po boku stráví život. Maloval jsem si ji v nejrůznějších odstínech. Aby byla jemná jako mech, voňavá jako pižmo a její dotek, aby mě rozpálil jako dotek rejnoka. Když jsem pak o mnoho let později takovou osudovou dívku potkal, byla pravý opak mých vysněných ideálů. Nacházela se na pokraji propasti, fetovala perník a vypadala jako čarodějnice, kterou dlouho vystavovali mučení hladem. Ale něco na ni bylo přesně takové, jak jsem si to vysnil... měla překrásné pramínky světlých vlasů, poletující jí kolem uší a šterbiny nádherných tmavých očí stále jakoby užaslé tím, co vidí, zněžnělé svitem dětského úsměvu. Nemiloval jsem ani tak ji, její osobu a charakter, její vyzařování ani její punkerské hadry jako její vlasy a oči, když o tom dnes rozmítám. Bohužel ani já, stuprum, nejlepší z nejlepších a nejmocnější influencer nedokázal v ní roznítit žár naděje, zápal se vrátit z oné druhé strany a přistát v mírné otupělosti, avšak naživu, v zóně relativního souladu s realitou. Vyráželi jsme vždy do skal či do plenéru plni otázek a údivu. Jenže pouze já se vracel střízliv, ona vždy v neděli večer připomínala vyždímanou mrtvolu na dovolené. Pak proběhlo několik měsíců, nádherných, protože bez drog, a už se pomalu, abych to nezakřikl, zdálo, že bude pro život spasena. Plánoval jsem nám budoucnost plnou květin a večerů strávených hraním dračáku.

Netrvalo dlouho a zase do toho spadla. Naposledy jsem ji viděl špinavou, pohozenou u popelnic, smutkem probodený cár. Když jsem později úplně náhodou měl možnost vidět její fotku ze základky, usmívalo se z ní na mě ohnivé děvčátko nevídané krásy. A tato krása, která přešla do stínu, mě fascinovala podobně, až uhrančivě i v jejím hrobě.

Kardinál Duka křtí dívku

Opět jeno drobnost a opět si nemyslím, že to nemusíte číst. Můžeme opustit tuto stranu a nic se nestane, žádná tragédie ve vašem životě. Který je ostatně už dost tragický i bez mé intervence!

Fuckeři s.r.o

Tato první je pro stupidní chlapce:

Nemožné děvče, nedostupné, přesněji. Snil o ní, ale jeho sny zůstaly pouze v rovině ideální. Zvláštní, jak si nasazovala klobouček, jak byla napasovaná jak dojné zvíře do těsných šatů a všechny její výstupky se zřetelně v nich rýsovaly. Nemožná, nemožně přitažlivá dívka, pouze neuměla mluvit. Kdykoliv otevřela ústa, vyšlo z nich něco prudérně šíleného, nějaký ten nesmysly na entou, nějaká filologická kvadratura kruhu...

Jmenovala se Zdenka a pracovala jako zahradnice. Její otec byl Pavel a nebyl to zrovna Šavel, nedospěl v duchovnosti ani tak daleko, aby si zanadával při lahváči u televize na vládu. Měl panděro jak starej švec a krásy též příliš nepobral. Jenže měl se Zdenkou úžasný vztah, všechno dělali spolu, poté, co její matka umřela na embólii.

Jednou, takhle v listopadu před bouřkou, nenápadně vstoupil do jejího panenského pokoje pod nějakou směšnou záminkou, třeba že jí uvařil večeři a teď stydne dole na stole, že si ji může dole sníst. Ona ovšem ležela pod tenkou přikrývkou a všechny její půvaby byly téměř odhalené. Hrála na telefonu hada, rozkošná jak televizní hvězda. Zeptal se jí, jestli ho má ráda a když přisvědčila, vkradl se k ní do lůžka a začal z ní stahovat oblečení. Nejprve se divila a hrála dotčenou, později se ráda nechala svést. Když neměla nic jako biblická Eva, začala si dráždit kačku a občas mu olizovat žalud. Vycákal se jí do oka po dvou minutách a jí se to i tak líbilo. Chtěla ho mít zas znovu, následující večer, proč vlastně ne? Dřívko se musí ohýbat, dokud je mladé a pružné, pomyslela si.

Tato je pro rozhazovačné dívky, čtěte.

Den jako hovno. Každej nemůže bejt na lepším, někdo musí zůstat na horším, že jo.. říkal jsem si, když jsem šel vedle ní do drogerie. Prý se v městě prodává koule, ve které sněží a koule, ve které prší a koule, ve které svítí slunce. Chce tuhle kouli koupit a pak prý už dá pokoj, můžu si jí po svým. Jen chce moji tisícovku, aby si koupila tuto magickou kouli. Tak jo, řekl jsem si, co bych neudělal pro záchranu vztahu... a šel jsem. Kdybych ji radši slíbil, že do konce svých dnů budu jíst už jenom rakvičky.

Snažil jsem se jí zacpat hubu novým kalhotkami za pár šupů, ale to se nepodařilo. Jen jí svítily voči jako v pátky, když jde na Stodolní.

Pátky jsou pokaždé stejné, přijde ze školy a už silně voní voňavkou, kreslí už očima nekonečno, jak bude v hospodě pařit... a přijde ti pak ve tři ráno, pogrcaná a ještě se děsně diví, že má v mobilu sedm nových čísel od chlapců, co to jen tak zkoušejí nanečisto... ne, díky, koupím to a táhnu od ní, ať si tu kouli strčí třeba do pipky.

Inu, tak jsme tam přišli a ona tam, představte si, stála na dveřích text jak piksle: Pro karanténu zavřeno. Takže jsme se otočili a šli zas domů, akorát jsem zas celou cestu poslouchal její nářky, doprdelekurva...

Knihy v lidské kůži

Klacek vytáhl a zas ho schoval. Nechtěl ji vyděsit, zatím ne. Seděli spolu u večera a diskutovali o nesmrtelnosti chrousta...

Tiše hrající gramofón

Životy jsou listy na stromě příběhů, no ne? Vaše lístky jsou pořádně zaneřáděné psím lejnem, zato ty mé jsou čisťounké jako zadeček batolete!

Zbloudilec

"Malou Plzeň, prosím..."

"Neřvi, donesou ti ji."
"Přece jsme se domluvili, že spolu mluvit nebudeme.. jen ve středu a v neděli, není středa..."

"Ty seš vážně pičus, víš to?" otázala se poměrně hlučně, takže je slyšeli ostatní v hospodě.
"Podívej se na mě."

"Co? Proč?" nechápavě se tázala.

Sotva to dořekla, už ji na tváři přistála facka. A další z druhé strany. Ta druhá zaštípala. Spadla z židličky.

"Ochranka," křičel nějaký pán v modrém fráčku.

"Pomozte jí", ozývalo se pobouřenými hlasy. Situace se brzy vysvětlila a odešli zavěšeni do sebe.

S nohama vraženýma do zadku plakala, smrštěna, sama, svinutá, zastrkoval do ní ptáka... prostě jí dával najevo, že si cení jejich vztahu, i když v každém trvanlivém vztahu se občas vyskytnou menší hádky.

Jejich láska tím vůbec nedohasínala. Přestože vykašlávala celé přehršle krve a dusila se jí, zítra zas bude v pohodě, bylo totiž zatím dost při vědomí. Neměla jiného učitele než jeho, a proto si ho vážila. Vyspí se z toho a zítra bude připravená rozvíjet vztah.

Teplé paprsky touhy

Milovali se jako vždy při divokém bubnování deště na eternitové vložky střechy. Tentokrát byla nalíčená a on si pomyslel, že líčení je vždycky nějaká forma anulování tváře. Zahlazení očí očima krásnějšíma, překrytí rtů rty zářivějšími. Povznáší se v líčení nad obyčejnost života zásahem nějakého umělého prostředku a výsledkem je obvykle božskost. Tentokrát na ní však barvy bledly, pudry se drolily a tvořily nánosy obláčků, které volně klesaly na jeho tvář a dráždily jeho chřípí, celkově si sex vůbec neužil. Pomyslel si, že je falešná, jak se dneska nalíčila, zbavená vlastního smyslu, zatímco venku kolem nich vládne damaljanský chaos... Vycákal se do ní, otřel se do polštáře a šel si do koupelny vyčistit zuby. Ona zatím v mírně nahřáté místnosti usínala spokojená jak utopené kotě. Než dorazil do postele, vypil ještě rychle jedno pivko na lepší usínání.

Ráno se vzbudil jako na jehlách, celý rozlámaný.

Rajské jablíčko její bradavky

Jak dát nějaké souloži trvání a způsobit, aby existovala sama sebou? Napadlo mě, když jsem sledoval videa pedofilů a ihned se ozvala tichá odpověď, která platí jak pro literaturu, tak pro malířství a hudbu: Nasytit každý atom, vyloučit vše zbytečné, mrtvé a povrchní, vše, co lpí na našich obyčejných a žitých vjemech, všechnu tu potravu průměrného romanopisce a uchovávat jen to nasycení, jež nám ta chvilka dá, zahrnout do okamžiku absurditu, fakta, špinavost, ale v průhledném stavu.

Ptáčkové cvrlikají vysokými hlasy

"Jseš už hluchá jak pařez. Kapky ti vlezly do uší."

"Cóo?" upřela na něj zmatený pohled.

"Nic."

"Já tu zůstanu, jdi do deště," přikázala mu."

"To nemůžu udělat."

"Neslyším tě. Jdi," ukázala drobným prstíkem, kterým si tak často vjížděla do kačky, za okno.

"Neujdu už ani krok, ty náno. Ještě jsem při smyslech, ale co nevidět nebudu", běsnil, rudý vzteky. Oblečený krocan, tak ho viděla.

Nepovažovala za důležité odpovídat, beztak ho neslyšela.

Už je to jen otázka času, kdy umřou na společně příliš intimně udržovaný prostor. Jestli se vůbec dostanou k milování na usmířenou, spíš ne, umřou nasraní na sebe, s kletbami na jazyku brzy už netečném, už fialovém...

Vystřelí na něj z pušky. Výstřel ani on nezaslechne. Chvíli mu zůstanou v žaludku bylinky, co snědl naposledy. Nebyly nijak zvlášt výživné, protože ho dva dny předem otrávily. Žaludek už se ani nezvedl, aby hnus vyzvracel.

Ona se chvíli bavila tím, že v dešti vyráběla klobouky. Ale měla už špatné zkušenosti z dřívějška. Listy byly po utržení doslova rozpuštěny na hlavě. Rychle hnily a protékaly jí jako šedá kaše mezi prsty.

Žádný pozemšťan násobný déšt nevydržel a nikdy nevydrží. Světlo v ní zářilo čím dál tím míň.

Mrtvý pavilón bez slunce zel prázdnotou. Jen tu a tam vešel mrtví nájezdník, aby odtáhl nějaké rozpuštěné tělo do moře.

Královna úst

Píšu tedy něco o korunách a virulentních zlech, kdybyste se chtěly poučit, slečny! Pro ty z vás, které nemohou klidně spát, je tato povídačka jako stvořená!

Po jedné straně přiléhala k pokoji menší kuchyňka, ve které si vytvořili postel z rozmáčených stébel. Tato postel byla vystlána i další vrstvou - bochníkem slizu z hlemýždů, což byla daljamanská vyhlášená pochoutka a bylo jí dost na to, aby uživila celou planetu, i kdyby se konzumovala denně. Hlemýždi tady totiž rostli í na stromech, přebývali v systému půdních děr a tvořili podklad pro maltu. Jejich maso obrůstalo zeleným kožíškem, ze kterého se tyčila obvykle tři nebo čtyři tykadla.

Díry v jejich skořápkách představovaly ventilaci. Dokonalá práce, dalo by se říct, stvořená samou přírodou. Dalo se pomyslet i na to, že by se díry ucpaly a milenci si udělali pohodlí, slizáci dýchat stejně nedýchali. Jenže v takovém množství, v jakém byly loveni a drceni na sliz, by se stejně nevyplatilo se s nimi pitlat pro jiné využití, než k jakému sloužili už stovky let. Když ještě ti dva chodili na školu, seděli spolu v lavici a za nimi seděl zlomyslný kluk, který je co pět minut štípal do ramen, do rukou, do paží. Vydržel to dělat i celý den. Mysleli, že se z toho štípání zblázní. Ze všech těch modřin se snad i trochu pomátli, a proto se jednoho dne otočili a vzali kovové trojuhelníky, které měli na rýsování a málem toho lotra zabili, málem tomu všivákovi uřízli hlavu... než ho odvlekli ze třídy, málem mu ještě vypíchla oko. A bez ustání ječela: proč mi nedá pokoj, proč mi nedá pokoj...

Teď, když na to po letech vlivem Sdílení pomysleli, zatřásal s ní, přiložil ruce na její spánky a prsty ji zavřel oči.

"Dej s tím pokoj, nechci na něj myslet teď, když nás pronásleduje ten zatracený déšť. Proč ještě to zatracené štípání?"

"Do čtyř odpoledne máme tu samotku, můžeme si trochu vyhodit z kopýtka. Jen si lehni," řekl ji a ukázal na podlahu, trochu mokrou z těch děr.

"Později, teď chci být sama," prohlásila rezolutně.

"No jak myslíš." Trochu uraženě se otočil a šel se položit na pohovku do hlavní místnosti. Každý pohyb tady s sebou nesl nebezpečí, že se propadnou do bahna, na kterém pavilóny stály. Nemohl spát a nespal. Něco se mu vrstvilo na kůži a kupilo se na něm. Kapky, které se na něm usazovaly a prosakovaly mu až na kůži. Zapouštěly do něj kořínky. Zakřičel a ohned otevřela spojovací dveře, připravená mu pomoci, trochu vyděšená tím jekem.

Nemravný návrh přijat

Neštěstí neustálého začátku, nemožnost si zastírat, že všecko je jen začátek, ba ani ne začátek, bláznovství ho přivádělo k šílenství, oslabovalo jeho přepjaté nervy. Tušil, že už brzy zasune, jen nevěděl kdy. Už to vypadalo slibně, ale ona mu už dříve naznačila, že chce, aby měl větší barák, aby se mohla odstěhovat od mamky a nastěhovat k němu. Čím mi může prospět něco, co mě ničí? ptal se sám sebe. Ale pak si uvědomil, že všechno nás ničí a přece to děláme.

Ten hrozný déšt se valil bez ustání. Byl masivní a nekončil. Koukali z okna ložnice a viděli jen osamělý oceán ležící téměř bez hnutí u zsinalého břehu. Chudáci ti dva, byli tu zavřeni už několik týdnů. Už měsíce totiž pršelo a všem obyvatel Daljamy bez výjimky bylo zabráněno vycházet ven. V pavilónu bylo temno a prázdno a umělé žluté slunce, které vyplulo v mlžném oparu uprostřed modré oblohy, pranic nehřálo. Déšt padal všem kytkám na lodyhy. Ti dva byli v jedné mísnost už týdny, téměr bez jídla, měl jen sami sebe.

Táhlo tam jako v hrobce a stovkami děr ve stěnách prýštily dovnitř kapky vody...

Tyto sluneční pavilóny, jak nazývali prostory, které všichni v období dešťů obývali, představovaly vrchol koumáckého stavitelství. Jenže za posledních padesát let neudělali Daljamanicky žádný pokrok. Často se stalo, že je v nocích (v letech, kdy totiž nepršelo) přepadali mrtví nájezdníci a odtahovali těla zabitých do moře. Párají se prý s člověkem osm hodin, než ho docela utopí, musí to být nádhera...

Důlek na bříšku

Nastala vteřina, kdy všechno znehybnělo.
Ruka na vypínači byla bílá a tvrdá jako kov zrcadla.
Později si šli lehnout, milovali se a usli.
Ráno vstal dřív než ona, lehce ji na vzbuzenou přejel po micce.

Snesl zelené z trávy

Nečekaně to byl právě Alfred, který se ujal role dohazovače.

Na zastávce stála dívka s něčím velmi podivným na hlavě. Čuměla jak sova do mobilu. Měla na sobě něco vzdušného, zdánlivě vzrušujícího, přičemž všem okolostojícím ukazovala vystříh. Moc jí to slušelo. Později jsme se seznámili v hostinci a dali si na znamení přátelství kachnu. Pak se to celé ještě několikrát opakovalo, dokud to nepřestalo. Vzpomínám na ni s něhou, byť poněkud nezaslouženou! Podvedla mě s kamarádem, který se mnou leze bouldery...

Už pouhá její přítomnost po mém boku vzbuzovala žárlivost samečků bez holek. S arogancím jím vlastní dělali vše možné i nemožné, aby mi zabránili se jí dotýkat. Skládali na mě vtipy, častovali mě urážkami pro nedomrlost mého vzrůstu, ji chytaly u pasu, dotýkali se jejích tuhých bradavek.

Márnice dikobrazů

Nosil ho skrytého za vlněnou látkou trenek. Říkal mu pracovně bimbas, ale mohli jste ho při jisté představivosti okřídleně nazvat i dikobrazem. A fantazie je přesně to, oč se opírá dnešní článek. Materiál z říše snů. Jeho značně rozšířené mnoství holek, jeho lidově řečeno kuběny toužily po jeho nabodávači a eroticky si spřádaly touhy, že ho pojmou celého do hubičky, což se žádné ostatně nepodařilo, ani v těch blbých fantasmagoriích. Museli jste být úplně mimo, abyste ho minuli, dokonce i když odpočíval ve stavu dřímoty. Nosil ho tak okatě, že by ho každá odhadla i bez očí.

Nicméně se pořád jednalo o starého dobrého Kubu, vyžírku a procházkáře z předchozích kapitol. Od té doby, co randil s Ester, zase zhubl o slušné dva sudy. Pořízkem však zůstal. Ona si ho pochvalovala, co jí také zbývalo. Neměla jiného, byla mu věrná. Někdy ji nutil do radovánek proti její vůli, avšak často se poddala sama. Měli čas líbánek, tedy se líbali - už asi dva měsíce. Jenže jednoho dne, na sklonku roku, někdy v prosinci, se stalo, co byste nečekali, že totiž zjistila, že je v tom. Okamžitě mu tu štastnou zprávu sdělila, on však ani nehnul brvou, jen zachmuřeně vzdychl.

"Co se děje? Myslela jsem, že budeš šílet štěstím," vyzvídala. "Teď, když jseš či vlastně budeš tátou, můžem do toho prásknout, stát se manželi, to je přece úžasné," rozplývala se, byť poněkud zaraženě.

"Víš, že to nejde."

"Jak nejde? Co by nešlo, kurva?" vztekala se. Zlobila se, planula velkým rudým hněvem. Vždy vypadala, že to chce pořádně do zadních vrátek, když se čertila jako teď, to byl pro ni plusový bod. Kromě její kačky a koz.

Místo odpovědi k ní rozvážně přišel, stále ještě hleděl do země, a zezadu ji chytil kolem ramen. Čekala, že ji začne propracovaně masírovat, uvolňovat její ztuhlé svaly. Úsmala se tichounce do dlaní. Místo toho ji chytil do kravaty a škubl její něžnou, černovlasou hlavou. Až mysl tnula tmu, prs i zbytek její postavy pominul tiše.

"Nechci děti, tak je to..."

Uklidil, co natropil tak, že tělo ruční pilou rozřezal a nechal ve vaně roztopit v kyselině, aby nezůstaly nijaké stopy, že existovala.

S Ester tedy romanci ukončil. Vyhlédl si však následující svěží dívku. Tentokrát pisklavě hovořící blondýnku s přelivem, která dýchala jen pro své obrazy. Studovala cosi na VUŠce, ateliér hurá maleb ve stylu Pollocka. Potkal ji bezdůvodně veselou, zhulenou a trošku ovíněnou na vernisáži jedné z jeho kamarádek. Neváhal ani vteřinu, veděl okamžitě, že v ní potká kvalitní spřízněnou duši, dobrý pich.

Svůj své

Konečně na ni znovu narazil, zase v lese. Vedla opět svou micku. Byla nazutá v kožených botkách, nehledě k tomu, že ty boty byly pěkně drahé. Určitě má nějakého bohatého milence, který si ji, majolenku, vydržuje, pomyslel si. Tyhle coury by se za korunu roztáhly až do nebe. Ale pak se zastyděl. Nesmí mít milence, protože bude mít jeho. Nebyl an první ani poslední, kdo kdy spadne v lásce do kanálu. Jenže on kašlal na ostatní. Šel rovnou k ní, chytil ji za rameno a smýkl s ní do mechu. Voněla po mandarince a kočičích chcankách. Šaty z ní padaly se zřejmým potěšením. Prcali dobré dvě hodiny, než se jí vystříkal do pusy. Po koitu vytáhla z kabelky své nástroje. Štěteček sem, štěteček tam, elixír na tvářičku, pouzdříčko na nehtíky a hotovo! Ani ne za hodinu byla připravena vyrazit domů!

Od té doby spolu začali chodit. Poskakoval po Ester jako míček na tenisové raketě.

Jestli žiju, hoď šutrem

Časem na příhodu v lese, vlastně na kočku, zapomněl a dny plynuly, stejné i odlišné. Přicházel podzim a zářijový příliv olizoval listí stromů na červeno. Dělal vše, co činíval dřív. Hodně jedl, pil a chodil do práce. Jen na tu servírku nemohl zapomenout... kdykoliv na ni pomyslel, pomalu i rychle mu krev vstupovala do přirození. Kuba chodil dřív spát, přesto se necítil ve své kůži a do toho na sklonku nocí, prošpikovaných tíživými sny, míval vyschlo v hubě a rozlámané údy. Ubývalo dokonce i jeho vášně pro pěstování kaktusů a poledne jej občas zastihlo, jak bezvládně svírá hadr. Myslel ty dny a noci výhradně na onu bezejmennou slečnu s kočkou. Posléze jedné pozdně zářijové noci se probudil v zimnici, trpěl intenzivním pocitem horka. Nevycházel z údivu nad tímto jevem, pro jiné tak běžným. Netrvalo dlouho a dobelhal se ze svého lůžka až do kuchyně, kde rozsvítil všech osm hranolů mosazných reflektorů, pomalu už napadnutých měděnkou. V malém kulatém rámečku nad dřezem spatřil něco šíleného. Hleděla na něj podivně rozpitá, bělavá tvář bez vousů a jen pár krásných ořechových očí připomínal někdejší vzhled. Vyraziv neartikulovaný výkřik pohlédl na své tělo a pochopil původ svíravého chladu. Přibral přes noc dobrých čtyřicet kilo.

Uzenáč

Z opačného pohlaví byl celý paf. Bez ženské přítomnosti churavěl, v jejich společnosti byl blažený, láska je bláznivá věc, pes z pekel... Jednoho teplého srpnového večera se Kuba jako obyčejně vydal na pokojnou zažívací procházku lesem. Třpytný úplněk halil listí do krajkoví stínů a Jakubovy oči plály líbezným rubínovým leskem modroportugalského vína. Jak se zvolna blížil k velkému dubu, svému obvyklému cíli, tu mu osud přivedl do cesty půvabnou siamskou kočku na vodítku.. a ještě půvabnější děvče, které ji vedlo.

Drobnou slečnu, jejíž jméno znělo Ester, tmavovlasou servírku z restaurace U páva, přilákanou sem podobným úmyslem se projít. Byla oděna dost vkusně, jako chodí děvčata do lesa... tzn. žádný podvazkový pás, nýbrž kalhoty a bunda, avšak vypadala dosti světě a mladě, což ostatně byla. Bohužel než si všiml veselé bílé kočky, šlápl jí na packy. Ta poplašeně zamňoukala a už chtěla pláchnout, čímž upozornila drobnou servírku a on, byť vzápětí zahalekal omluvu ohleduplně se vzdaluje od místa činu a mumlaje upřímná slova lítosti, jasně na slečnině tváři viděl, že způsobil pořádný malér.

Ještě chlup

Nahoře bouřil klavír, srdcelomně, zoufale, jako by nemínil přestati. Jak jsem se procházel, tančil vedle můj stín jako ďábel na námluvách. Dovedl jsem mlčet, když mě urážela, nedokázal jsem však vykouzlit na tváři lživý úsměv. Vrhal jsem kolem sebe vražedné pohledy... a posléze ji zcuchal vlasy. Odešla za kámoškou do baru, netrvalo však dlouho a napsala mi smsku. V ní stálo prosté: Chceš mě?

Odpověděl jsem stejně prostě: Ano, ale jen jestli s sebou vezmeš kámošku.

Dobrá trojka totiž stojí za mnoho - včetně potlačení hrdosti!

Jedlíci

Lze si docela dobře pomyslit, že nádhera života se prostírá kolem každého člověk a vždy v celé šíři, ale zahaleně, v hlubinách, neviditelně, nedostižně. Problém je si představt, že tatáž krása se prostírá kolem vaší sousedky.

Uzly

Znalec, odborník, člověk, který ví své, ví ovšem věci, které nelze sdělit, ale které naštěstí zřejmě také nikdo nepotřebuje. Ví bezpečně, že je na cestě, po které se k němu nikdo nikdy nevydá.

Šílená čtrnáctka

Sisyfos byl mládenec. Jak si jinak vysvětlit, že měl věčně dost síly, aby se pižlal s něčím, co nemělo žádný cíl ani východisko.

Není to tak zlé, asi si řekl. Jenže bylo.

Kdyby nahoře byl aspoň jiný svět.

Jediné slůvko

Viděno primitivním zrakem, nejvlastnější, nejnevývratnější pravdou, jež není narušena ničím cizorodým (mučednictvím, zástupnou obětí), je pouze tělesná bolest. Touto bolest je naplněna celá naše planeta a není nikdo, kdo by se jí mohl vzpepít.

Až na alkáče, který necítí nic.

Žloutenka řádí v Miláně

Tři zásady pekla:

1. "Nejhorší je za oknem."

2. "Každou dívku musíš mít!"

3. "Tuhle dívku nesmíš mít!"

Zasnoubení zla

Skončit jako vězeň - to by byl životní cíl. Snil jsem kdysi o tom, že jsem chobotnice a mohu se vydat mořem až za hranice známého. Ale byla to zamřížovaná klec. Co je vlastně náš vesmír? Obří vězení. Ryk světa lhostejně, pánovitě, zdomácněle proudí mřížemi dovnitř i ven, vězeň je tu zdánlivě volný, může se všeho účastnit, nic mu neujde, ale vyjít z klece nemůže.

Vězení, z něhož ani nevede cesta.

Slaďárna

Víte, jak některé patnáctky mžourají na samečky? Jako by je chtěly pohltit. Stanou se snadno přítěží, která může mládence zabít.

Kdyby aspoň dívky přicházely o rozum, ale k tomu nejsou dost hluboké.

Vrhají kužel pozornost, který prorazí krunýř udržované bezpečnosti jen o pár palců. Ale osten zůstane, s hladovými žaludky čekají na svítání, zatímco jejich oběť zatím hyne.

Snědla kuře a teď šahá chlapci do kalhot

Místo oslav narození Ježíška máme už třetí měsíc v roce. Máme po postu, nebo se konec blíží a před námi jsou už jen svěry kytiček - kočiček a velkolepé Velikonoce. Chci naznačit, že čas běží rychle, dáme-li mu prostor. Lepší by ho bylo zadržet v běhu. Chytit pod krkem, kopnout od koulí a čekat, než se vydejchá pěkně u stromu nebo pod lavičkou. Miluju zkopané, mají vždy co říct - když ne nic převratného, tak aspoň se tváří podstatně hlubokými nádechy. Kolikrát kdo z vás dostal do držky? Komu byla zlámaná žebra? Kdo to dneska zná... všichni mladí sedí jen u androidů a paří Tales of Maj'Eyal.