Pravda je, že i já kdyby býval něžným, rozjímavým a melancholickým chlapcem, který snil o dívce, jíž potká v nějaké romantické vesnici a se kterou po boku stráví život. Maloval jsem si ji v nejrůznějších odstínech. Aby byla jemná jako mech, voňavá jako pižmo a její dotek, aby mě rozpálil jako dotek rejnoka. Když jsem pak o mnoho let později takovou osudovou dívku potkal, byla pravý opak mých vysněných ideálů. Nacházela se na pokraji propasti, fetovala perník a vypadala jako čarodějnice, kterou dlouho vystavovali mučení hladem. Ale něco na ni bylo přesně takové, jak jsem si to vysnil... měla překrásné pramínky světlých vlasů, poletující jí kolem uší a šterbiny nádherných tmavých očí stále jakoby užaslé tím, co vidí, zněžnělé svitem dětského úsměvu. Nemiloval jsem ani tak ji, její osobu a charakter, její vyzařování ani její punkerské hadry jako její vlasy a oči, když o tom dnes rozmítám. Bohužel ani já, stuprum, nejlepší z nejlepších a nejmocnější influencer nedokázal v ní roznítit žár naděje, zápal se vrátit z oné druhé strany a přistát v mírné otupělosti, avšak naživu, v zóně relativního souladu s realitou. Vyráželi jsme vždy do skal či do plenéru plni otázek a údivu. Jenže pouze já se vracel střízliv, ona vždy v neděli večer připomínala vyždímanou mrtvolu na dovolené. Pak proběhlo několik měsíců, nádherných, protože bez drog, a už se pomalu, abych to nezakřikl, zdálo, že bude pro život spasena. Plánoval jsem nám budoucnost plnou květin a večerů strávených hraním dračáku.
Netrvalo dlouho a zase do toho spadla. Naposledy jsem ji viděl špinavou, pohozenou u popelnic, smutkem probodený cár. Když jsem později úplně náhodou měl možnost vidět její fotku ze základky, usmívalo se z ní na mě ohnivé děvčátko nevídané krásy. A tato krása, která přešla do stínu, mě fascinovala podobně, až uhrančivě i v jejím hrobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat