"Jseš už hluchá jak pařez. Kapky ti vlezly do uší."
"Cóo?" upřela na něj zmatený pohled.
"Nic."
"Já tu zůstanu, jdi do deště," přikázala mu."
"To nemůžu udělat."
"Neslyším tě. Jdi," ukázala drobným prstíkem, kterým si tak často vjížděla do kačky, za okno.
"Neujdu už ani krok, ty náno. Ještě jsem při smyslech, ale co nevidět nebudu", běsnil, rudý vzteky. Oblečený krocan, tak ho viděla.
Nepovažovala za důležité odpovídat, beztak ho neslyšela.
Už je to jen otázka času, kdy umřou na společně příliš intimně udržovaný prostor. Jestli se vůbec dostanou k milování na usmířenou, spíš ne, umřou nasraní na sebe, s kletbami na jazyku brzy už netečném, už fialovém...
Vystřelí na něj z pušky. Výstřel ani on nezaslechne. Chvíli mu zůstanou v žaludku bylinky, co snědl naposledy. Nebyly nijak zvlášt výživné, protože ho dva dny předem otrávily. Žaludek už se ani nezvedl, aby hnus vyzvracel.
Ona se chvíli bavila tím, že v dešti vyráběla klobouky. Ale měla už špatné zkušenosti z dřívějška. Listy byly po utržení doslova rozpuštěny na hlavě. Rychle hnily a protékaly jí jako šedá kaše mezi prsty.
Žádný pozemšťan násobný déšt nevydržel a nikdy nevydrží. Světlo v ní zářilo čím dál tím míň.
Mrtvý pavilón bez slunce zel prázdnotou. Jen tu a tam vešel mrtví nájezdník, aby odtáhl nějaké rozpuštěné tělo do moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat