Píšu tedy něco o korunách a virulentních zlech, kdybyste se chtěly poučit, slečny! Pro ty z vás, které nemohou klidně spát, je tato povídačka jako stvořená!
Po jedné straně přiléhala k pokoji menší kuchyňka, ve které si vytvořili postel z rozmáčených stébel. Tato postel byla vystlána i další vrstvou - bochníkem slizu z hlemýždů, což byla daljamanská vyhlášená pochoutka a bylo jí dost na to, aby uživila celou planetu, i kdyby se konzumovala denně. Hlemýždi tady totiž rostli í na stromech, přebývali v systému půdních děr a tvořili podklad pro maltu. Jejich maso obrůstalo zeleným kožíškem, ze kterého se tyčila obvykle tři nebo čtyři tykadla.
Díry v jejich skořápkách představovaly ventilaci. Dokonalá práce, dalo by se říct, stvořená samou přírodou. Dalo se pomyslet i na to, že by se díry ucpaly a milenci si udělali pohodlí, slizáci dýchat stejně nedýchali. Jenže v takovém množství, v jakém byly loveni a drceni na sliz, by se stejně nevyplatilo se s nimi pitlat pro jiné využití, než k jakému sloužili už stovky let. Když ještě ti dva chodili na školu, seděli spolu v lavici a za nimi seděl zlomyslný kluk, který je co pět minut štípal do ramen, do rukou, do paží. Vydržel to dělat i celý den. Mysleli, že se z toho štípání zblázní. Ze všech těch modřin se snad i trochu pomátli, a proto se jednoho dne otočili a vzali kovové trojuhelníky, které měli na rýsování a málem toho lotra zabili, málem tomu všivákovi uřízli hlavu... než ho odvlekli ze třídy, málem mu ještě vypíchla oko. A bez ustání ječela: proč mi nedá pokoj, proč mi nedá pokoj...
Teď, když na to po letech vlivem Sdílení pomysleli, zatřásal s ní, přiložil ruce na její spánky a prsty ji zavřel oči.
"Dej s tím pokoj, nechci na něj myslet teď, když nás pronásleduje ten zatracený déšť. Proč ještě to zatracené štípání?"
"Do čtyř odpoledne máme tu samotku, můžeme si trochu vyhodit z kopýtka. Jen si lehni," řekl ji a ukázal na podlahu, trochu mokrou z těch děr.
"Později, teď chci být sama," prohlásila rezolutně.
"No jak myslíš." Trochu uraženě se otočil a šel se položit na pohovku do hlavní místnosti. Každý pohyb tady s sebou nesl nebezpečí, že se propadnou do bahna, na kterém pavilóny stály. Nemohl spát a nespal. Něco se mu vrstvilo na kůži a kupilo se na něm. Kapky, které se na něm usazovaly a prosakovaly mu až na kůži. Zapouštěly do něj kořínky. Zakřičel a ohned otevřela spojovací dveře, připravená mu pomoci, trochu vyděšená tím jekem.
Žádné komentáře:
Okomentovat