Neštěstí neustálého začátku, nemožnost si zastírat, že všecko je jen začátek, ba ani ne začátek, bláznovství ho přivádělo k šílenství, oslabovalo jeho přepjaté nervy. Tušil, že už brzy zasune, jen nevěděl kdy. Už to vypadalo slibně, ale ona mu už dříve naznačila, že chce, aby měl větší barák, aby se mohla odstěhovat od mamky a nastěhovat k němu. Čím mi může prospět něco, co mě ničí? ptal se sám sebe. Ale pak si uvědomil, že všechno nás ničí a přece to děláme.
Ten hrozný déšt se valil bez ustání. Byl masivní a nekončil. Koukali z okna ložnice a viděli jen osamělý oceán ležící téměř bez hnutí u zsinalého břehu. Chudáci ti dva, byli tu zavřeni už několik týdnů. Už měsíce totiž pršelo a všem obyvatel Daljamy bez výjimky bylo zabráněno vycházet ven. V pavilónu bylo temno a prázdno a umělé žluté slunce, které vyplulo v mlžném oparu uprostřed modré oblohy, pranic nehřálo. Déšt padal všem kytkám na lodyhy. Ti dva byli v jedné mísnost už týdny, téměr bez jídla, měl jen sami sebe.
Táhlo tam jako v hrobce a stovkami děr ve stěnách prýštily dovnitř kapky vody...
Tyto sluneční pavilóny, jak nazývali prostory, které všichni v období dešťů obývali, představovaly vrchol koumáckého stavitelství. Jenže za posledních padesát let neudělali Daljamanicky žádný pokrok. Často se stalo, že je v nocích (v letech, kdy totiž nepršelo) přepadali mrtví nájezdníci a odtahovali těla zabitých do moře. Párají se prý s člověkem osm hodin, než ho docela utopí, musí to být nádhera...
Žádné komentáře:
Okomentovat