Tato první je pro stupidní chlapce:
Nemožné děvče, nedostupné, přesněji. Snil o ní, ale jeho sny zůstaly pouze v rovině ideální. Zvláštní, jak si nasazovala klobouček, jak byla napasovaná jak dojné zvíře do těsných šatů a všechny její výstupky se zřetelně v nich rýsovaly. Nemožná, nemožně přitažlivá dívka, pouze neuměla mluvit. Kdykoliv otevřela ústa, vyšlo z nich něco prudérně šíleného, nějaký ten nesmysly na entou, nějaká filologická kvadratura kruhu...
Jmenovala se Zdenka a pracovala jako zahradnice. Její otec byl Pavel a nebyl to zrovna Šavel, nedospěl v duchovnosti ani tak daleko, aby si zanadával při lahváči u televize na vládu. Měl panděro jak starej švec a krásy též příliš nepobral. Jenže měl se Zdenkou úžasný vztah, všechno dělali spolu, poté, co její matka umřela na embólii.
Jednou, takhle v listopadu před bouřkou, nenápadně vstoupil do jejího panenského pokoje pod nějakou směšnou záminkou, třeba že jí uvařil večeři a teď stydne dole na stole, že si ji může dole sníst. Ona ovšem ležela pod tenkou přikrývkou a všechny její půvaby byly téměř odhalené. Hrála na telefonu hada, rozkošná jak televizní hvězda. Zeptal se jí, jestli ho má ráda a když přisvědčila, vkradl se k ní do lůžka a začal z ní stahovat oblečení. Nejprve se divila a hrála dotčenou, později se ráda nechala svést. Když neměla nic jako biblická Eva, začala si dráždit kačku a občas mu olizovat žalud. Vycákal se jí do oka po dvou minutách a jí se to i tak líbilo. Chtěla ho mít zas znovu, následující večer, proč vlastně ne? Dřívko se musí ohýbat, dokud je mladé a pružné, pomyslela si.
Tato je pro rozhazovačné dívky, čtěte.
Den jako hovno. Každej nemůže bejt na lepším, někdo musí zůstat na horším, že jo.. říkal jsem si, když jsem šel vedle ní do drogerie. Prý se v městě prodává koule, ve které sněží a koule, ve které prší a koule, ve které svítí slunce. Chce tuhle kouli koupit a pak prý už dá pokoj, můžu si jí po svým. Jen chce moji tisícovku, aby si koupila tuto magickou kouli. Tak jo, řekl jsem si, co bych neudělal pro záchranu vztahu... a šel jsem. Kdybych ji radši slíbil, že do konce svých dnů budu jíst už jenom rakvičky.
Snažil jsem se jí zacpat hubu novým kalhotkami za pár šupů, ale to se nepodařilo. Jen jí svítily voči jako v pátky, když jde na Stodolní.
Pátky jsou pokaždé stejné, přijde ze školy a už silně voní voňavkou, kreslí už očima nekonečno, jak bude v hospodě pařit... a přijde ti pak ve tři ráno, pogrcaná a ještě se děsně diví, že má v mobilu sedm nových čísel od chlapců, co to jen tak zkoušejí nanečisto... ne, díky, koupím to a táhnu od ní, ať si tu kouli strčí třeba do pipky.
Inu, tak jsme tam přišli a ona tam, představte si, stála na dveřích text jak piksle: Pro karanténu zavřeno. Takže jsme se otočili a šli zas domů, akorát jsem zas celou cestu poslouchal její nářky, doprdelekurva...
Žádné komentáře:
Okomentovat