Časem na příhodu v lese, vlastně na kočku, zapomněl a dny plynuly, stejné i odlišné. Přicházel podzim a zářijový příliv olizoval listí stromů na červeno. Dělal vše, co činíval dřív. Hodně jedl, pil a chodil do práce. Jen na tu servírku nemohl zapomenout... kdykoliv na ni pomyslel, pomalu i rychle mu krev vstupovala do přirození. Kuba chodil dřív spát, přesto se necítil ve své kůži a do toho na sklonku nocí, prošpikovaných tíživými sny, míval vyschlo v hubě a rozlámané údy. Ubývalo dokonce i jeho vášně pro pěstování kaktusů a poledne jej občas zastihlo, jak bezvládně svírá hadr. Myslel ty dny a noci výhradně na onu bezejmennou slečnu s kočkou. Posléze jedné pozdně zářijové noci se probudil v zimnici, trpěl intenzivním pocitem horka. Nevycházel z údivu nad tímto jevem, pro jiné tak běžným. Netrvalo dlouho a dobelhal se ze svého lůžka až do kuchyně, kde rozsvítil všech osm hranolů mosazných reflektorů, pomalu už napadnutých měděnkou. V malém kulatém rámečku nad dřezem spatřil něco šíleného. Hleděla na něj podivně rozpitá, bělavá tvář bez vousů a jen pár krásných ořechových očí připomínal někdejší vzhled. Vyraziv neartikulovaný výkřik pohlédl na své tělo a pochopil původ svíravého chladu. Přibral přes noc dobrých čtyřicet kilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat