Tajný obřad

Vítat novou učitelku.

Je to neotřelé a zajímavé, jako když ve třinácti pozoruješ z větví stromů nahé ženské tělo oknem v koupelně.

Tak jsem se cítil, když jsme vyfasovali novou učitelku češtiny. Ta poslední odešla na mateřskou, protože ji nějaký student udělal děcko.

Bylo to nad mé chápání, takže myslím, že jsem se tím nakonec přestal zabývat. Zbyla však ona sklíčenost a jakási tupá bolest, protože se mi fakt líbila.

Byla tak ve věku tvé sestry. Víc než dvacet a míň než třicet, dobrá akorát do postýlky! Postupně si kolem sebe vybudovala auru sexuální bohyně, všichni jsme o ní psali básničky. No vlastně o tom, co bychom s ní dělali. Tehdy ještě její krásná tvář zářila mládím.

Ta, co přišla po ní, byla hrozná. Navíc mi dávala samé pětky z diktátů a ze slohových cvičení.

Zneuznané oči

Vzpomínám na dobu dospívání, na takzvanou pubertu. Všichni měli nasráno v hlavě nebo byli tlusťoši a kreténi a jejich matky píchaly se sousedy, když byli jejich otcové na služebních cestách. Nenáviděl jsem každého od prodavaček časopisů až po profesionální kadeřnice. Všichni mě mlátili do hlavy, dostal jsem tolik výprasků, že kdybych mohl z nich vytvořit šňůrku, táhla by se až na Měsíc. Nejhorší je, že jsem jim věřil, že je to pro mé dobro, že se pak srovná má hormonální nerovnováha, ale hovno se srovnalo, propadl jsem ještě hlubším depresím, vyhrožoval mladým fešným holkám znásilněním a často se vydával všanc smrti.

Teď, když na Nanga Parbatu zahynul po dramatické záchraně a záchranné misi ten horolezec a té francouzské slečně zmrzly všecky prsty, jsem si připomněl, že tam je -60 stupňů a že jediné teplé místečko tam je, když trčíš zahrabaný ve sněhu.

Rýsující se na pozadí temna

Tuto postavu, neboť o té je právě řeč, jsme poznávali po hlasu. Rýsovala se na pozadí temna jako krab se rýsuje na pozadí písčité pláže. To není přednost, nýbrž vada, chci dodat. Vůbec se totiž nemaskuje. Když vytváříte masou svého ztělesnění kontrast na pozadí, pak mimikry asi nebudou pro vás to pravé ořechové. Podstatné je, že když konečně vystoupil ze stínu, vypadal v obrysech úplně obyčejně. Mohli byste si ho splést s klukem, se kterým žijete. Prostě tuctový Karlík. Myslím si dokonce, že tu holku už v zásadě nemiloval, jinak by ji totiž neuškrtil u kontejneru, nerozřezal na pět stejných dílů a nenacpal do popelnic. Ačkoliv zvyky se mění jako poryvy počasí a sto chutí je leckdy obsaženo v mnohem skromnější hrstce lidí. Měl poznávací znamení, které, když jsme přistoupili blíž, vyniklo jako světlo na semaforu pro někoho, kdo si před malou chvilkou vstříkl do žil trochu syntetiky. Měl zneuznané oči. Takové se vyskytují nejvíc u osob absolutelně nekompetentních, nervově chorých a se sklony k hraním automatů. Obsedantně-kompulzivní, měl nárok na léčbu, neboť psychiatři se domnívají, že OCD je zcela ojedinělý jev vzniklý teprve v jednadvacetém století a šířící se jak lavina vlivem vzrůstající počítačové gramotnosti a taky dílem díky stykům nepozorných kočiček s cikány / na záchodcích cikánské diskotéky / bez ochrany. Ve skutečnosti nic jako OCD neexistuje, je to pouhý výmysl šarlatánských fabrik produkujících léčiva v kombinaci s vládou, jejich vykřičený kontraband coby důsledek profylaktických opatření ohlašovaných v každém televizním zpravodajství, aby k následujícím volbám přišly s lepším obratem, s méně hrozivým schodkem.

Tato postava ostatně velmi připomínala mladého prezidenta Zemana, dej mu Pane dlouhé žití. Jen s tím rozdílem, že postava rýsující se na pozadí temna vykazovala zaječí pysk v pokročilé formě a vypadávaly jí vlasy způsobem dosti nevkusným. Dále už přiznané zneuznané oči a bambulovitý nos, který vypadal mezi očima trochu mázle, asi jako když se smíchá utrejch s kalafunou v poměru jedna ku třem. Kdo ví, kdo by jej nepodezíral např. z příslušnosti k rodině Zemana. Občas takhle dostává nadáváno každý, to zas na omluvu přiznáme. Každy s trochou fantazie se v něm může najít, v našem Karlovi.

Kdo si dá kolu?

Venku panovalo chladné počasí, občas byla někde zamrzlá voda, sem tam zbytek sněhu. Plevely na zahradách byly uschlé a celé okolí vypadalo, jako by tu už dávno nikdo nežil. Přesto se v pár oknech svítilo a za záclony se pohybovaly stíny lidí. I venku jeden takový stín byl. Přesunoval se tiše, rychle, nepozorovatelně. Nikdo by si ho z domů ani nevšiml. Ale zvenčí mohl být vidět - a taky byl. Všimla si ho jedna holčina, celkem malá, s krátkými vlasy. A s pohledem, který nemohl nezasvěcený rozpoznat. Stejně neslyšně pobíhala za první postavou, až stála těsně za ním. Přiložila mu ruku na rameno a pevným hlasem cosi zašeptala. Pohlédl na ni. Až teď byla v dívčiných očích vidět čirá hrůza, přesto dál hleděla do míst, kde by měly být oči, ale nebyly. Rychlým pohybem ruky ji chytil a ona se nezmohla na nic. Tentokrát ale už ne kdesi venku. Doteď totiž spala. Pořád se stejným děsem v očích sebou trhla, s křikem se probudila a přemýšlela o tom, co viděla, aniž by si všimla prázdných očí za oknem..

Děsivé, že?

Tyhle oči ale nepřestaly svítit v okně, rozběhly se, vlastně vyšly docela kolébavou chůzí vstříc vinárně na rohu Masarykovy ulice, hodí se dodat, že byly prostovlasé a nazuté do vojenských bot. Prázdné oči šly, jako by se nechumelilo, až došly těsně před vchodem, tam se ještě jednou rozhlédly, jako by měly strach, že je někdo může spatřit a pomalu vešly dovnitř.

Majitel kavárny se jich zeptal jako starý známý:

"Kávu, oči?"

"A něco do ní, prosím," odvětily spěšně.

Hned se kolem rozlila charakteristická vůně rumu nalitého do horké kávy. U pultu popíjeli dva nebo tři muži, ale oči se na ně ani nepodívaly.

Později kavárník připustil, že oči vypadaly dost unaveně, když odcházely. Vdechl ještě jednou vůni, kterou po sobě zanechaly, ženskou vůni, skoro by se řeklo vůni postele.

Tělesná vada

Rád bych věděl, jak se Henri Polydore Maubant připravoval na role. Určitě nezhubl dvacet kilo jako Hugh Jackman, aby vypadal víc fit. Takže v tom strojení musí být i něco jiného. Jakási afektovanost ducha, která velí tu přidat, tam ubrat, aby celek působil jako zdaleka jiné ústrojí, aby ten někdo nepůsobil už jako pouhý stín, nýbrž přinejmenším jako stín nadán schopností imitace.

Plastic Man

K VEČERU

na všechno seru

Pak si u Umprumu

koupím flašku rumu

Sedím u ní sám

cejtím se jak pán

Za malou chvíli

jsem už opilý

Pěkně koukám dolu

na trnože stolu

Nikdo o mně neví

že jsem marxist levý

Fojnická harfa

Dosaženo non plus ultra ohyzdnosti: po tygru a panteru pavián a mandril!

První lidé museli být nejstrašnějšími nestvůrami a obludami co do ohyzdnosti těla a zvrhlé podlosti ducha: - Horší už to nemohlo být, - tedy stávalo se to lepší.

Tenhle článek věnuji Jacku Ketchumovi, který dnes zemřel.

Bylo to velmi vhodné místo pro zmizení. Alespoň na první pohled. Dům paní Bairdové vypadal jako další tisícovky podobných na Skotské vysočině v roce 1945. Čistý a klidný, s vybledlými květinovými tapetami, naleštěnými podlahami a ohřívačem vody na toaletách. Sama paní Bairdová byla usedlá a bezstarostná dáma a neměla nic proti tuctům knížek, které Frank vozil neustále s sebou a kterými obložil její malý salonek s výhonky růží. Potkala jsem paní Bairdovou v hale cestou ven. Zastavila mě a dotkla se svou buclatou rukou mé paže a neupravených vlasů.

"Drahoušku, paní Randallová, takhle nemůžete ven! Trochu vás upravím. Tak! Tak je to lepší. Moje sestřenice mi říkala o nové trvalé, kterou vyzkoušela. Vypadá úžasně a drží. Možná byste ji také měla zkusit."

Neměla jsem odvahu jí říci, že moje nepoddajné kudrnaté vlasy jsou pouhým rozmarem přírody a nikoli důsledkem nějaké trvalé ondulace. Ona sama měla také vlnité vlasy a vypadaly přirozeně.

"Ano, udělám to, paní Bairdová," zalhala jsem. "Teď jdu do vesnice, kde se mám setkat s Frankem. Vrátíme se na čaj." Strčila jsem do dveří a vyběhla na pěšinu ještě dřív, než mohla zaznamenat další nedostatečnosti mého poněkud nedisciplinovaného zevnějšku. Po čtyřech letech práce v uniformě armádní zdravotní sestry jsem se těšila z toho, že už ji nemusím nosit a oblíbila jsem si bavlněné oblečení jasných barev, které však bylo pro zdejší vřesovišti pokrytou krajinu naprosto nevhodné.

Původně jsem ale měla jiné plány. Těšila jsem se na dlouhý dopolední spánek a líná odpoledne v posteli po boku Franka. V přítomnosti pracovité paní Bairdové a jejího neúnavného vysavače však žádné lenošení nebylo možné.

"To musí být ten nejvíc zaneřáděný koberec na celé Skotské vysočině," poznamenal Frank, ještě když jsme leželi v posteli a poslouchali zuřivý řev vysavače na chodbě.

"Zeptej se na to naší paní domácí," navrhla jsem. "Možná jsme měli jet raději do Brightonu." Vybrali jsme si vysočinu jako ideální místo pro naši dovolenou ještě předtím, než Frank nastoupí na místo profesora historie na Oxfordu. Domnívali jsme se, že skotské území bylo o něco méně zasaženo válečnými hrůzami na rozdíl od zbytku Británie a nebylo infikováno frenetickým veselím, které propuklo po skončení války.

Den pohasl v noc

Vhoďme vše to na jednu misku váhy a na druhou opičího epigona, zbaveného hadrů, jimiž ze studu zakrývá své lamentabilní, vypelichané, - s jakou péčí pěstuje zbytky své srsti! -, nesouměrné, ohyzdné, zchátralé, mrzácké, pestilenční tělo s malátnými svaly a želvími, neohrabanými pohyby;...

Vzpomínám na věci, které jsem v životě ztratil. Na promarněný čas, na lidi, co umřeli nebo jsem je opustil, na vzpomínky, co už se nikdy nevrátí.

Zbrocená krví

Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude. Hlavně že dneska je co do huby, objetí dívky sladké, sklenička se třpytí tím civilizovanějším lihem a co bude zejtra? Vem nešť zejtřek, to si lehnem do rakví a ani pes po nás už neštěkne...

Tak ještě jeden, abyste si nemyslely, že myslím jen na prasečiny a mozek mám v kalhotách.

V pokoji je tma jako v pytli. Naše oči si na ni ale pomalu zvykají. Je tu postel a v posteli spí žena. Krásná mladá žena, taková ta bytost na pomezí dívky a ženy, stále ještě spícím andělem a dosud ne probuzeným ďáblem. Je teď, v tmě, na níž si oči pomalu zvykají, jako zvláštní druh baobabu, nečekaně dojemná, když spí na zádech a její prsa tiše oddechují píseň noci. Černé vlasy se vlní po polštáři jako záplava temné vody. Stane se z nás pohled, pozorující ji z jednoho bodu. Nenápadně jako jehličí borovic, které se zatoulalo do bot během procházky lesem. Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se prostorem pokoje libovolně přemísťovat. Teď právě visí kamera přímo nad postelí a zabírá dívčinu spící tvář. Její obočí má v sobě něco z úředního vzezření starých chšaçapávanů, ochránců země staré ptolemaiovské dynastie, vyrůstá kontrolovaně, že ani na moment nepochybuješ o tom, že aspoň dvakrát denně stojí před zrcadlem a nějakým udělátkem si je zastřihuje a tvaruje do svůdných forem. Jenže teď i její obočí spí, společně s víčky a řasami kouzelné vyřezávané panny. Tak tedy její hlava leží na polštáři a vypadá, že se dívá do stropu, jenže se nedívá nikam, protože spí jak bys ji hodil do vody. Víčka jsou zavřená pevně jako poupata v zimě, a proto je nemůže otevřít ani kdyby chtěla, a bylo by dost divné, aby je chtěla uprostřed noci tmoucí otevírat. Vlastně se jí nejspíš ani nezdá žádný sen. Je tak uvězněná v těle, že kamkoliv v bdělém stavu vyjde, všude ji propůjčuje hodnost. Nemůžeme říct, že chlapy přitahuje, neboť to bychom jí křivdili. Jsou do ní zbláznění a předhánějí se v tom ji dostat do postele, takový je úděl krasavice, nikdy nepozná v houfu loupežníků přítele. Teď ovšem její bělostný štíhlý krk zachovává hutnou mlčenlivost dokonalého díla, její malá brada je perfektně tvarovaný útes, vybíhající v graciézním úhlu do moře. A ona ani nehne brvou, v tváři se jí opravdu nepohne jediný sval. Jediný sval. Jako soška, kterou někdo ve finiši glazoval, je jaksi nehybnější než obyčejná sádra a tím neskutečnější. Do toho jsme si řekli, že je tma jako v pytli. Sami jsme teď malinko na pochybách, jestli - pozorující ji z jednoho bodu zavěšené kamery - právě nad postelí nejsme na tom nejméně vhodném místě. Někdy se možná hodí poodstoupit a jako nějaký šíleně zdeptaně opilý malíř bujarého mladistvého aktu pohlédnout na plátno z odstupu vzdálenosti, aby detail ustoupil celku a nechal ho právě vyniknout v tom nejpřekvapivějším záhybu. Nevěřím příliš, že dívčiny životní funkce při tak hlubokém spánku zůstavají aktivní. Připadá mi, jako by byla na sněhobílém povlečení položenou již zbledlou, mrtvou nevěstou v poněkud lehkovážném filmu nafoukaného režiséra, který se před natáčením posilní jeřabinkou a pak na celý štáb z křesla volá, že to nemá štávu. Na samém pomezí organického a neorganického života splývá mi její dech s něčím maximálně pozorným. Zalitá do vosku, nevnímá. Nemůže vědět, že my to vidíme, tak jako nemůže vědět, kde je teď Franta a proč neleží po jejím boku. Především proto asi, že to je její pan Božský a že s ním navazuje jen nesmělý oční kontakt, kdykoliv ho uvidí procházet nedaleko ní. Chtěla by z něho trhat šat, ale to by se časem z Božkého stal Nadprůměrný a z něj Běžný a pak Otravný a nakonec by se radši tulila do náruče pana Osudového, jak už to zhýčkané slečny dělají.

Pomsta bývá sladká

Mám pro vás obří překvapení! Vžil jsem se do emocí mé kámošky. Čas plyne tak rychle. Proplouvá mezi prsty jako voda v potoce. Dny se pojí v týdny a týdny v měsíce a já pluji. Jako ta loďka na moři. Bez velkých starostí. Oceán je klidný, obloha slunečná, jen občas se na ní ukáží mračna a vzduch protne krátký déšť. Nic není tak uklidňující jako něžné vlnky na hladině.V přítmí města, ve staré uličce pod kostelem se tiše vytrácí dvě postavy, v upřímném objetí plného lásky, ve svém vlastním světě, bez existence kohokoliv a čeholiv jiného, míří vstříc konci dnešního večera. Láska je krásná. Sledovat dva milence, všechny ty emoce, city a láska z nich úplně sálá (a bodají do mého, občas trochu bezcitného srdce).

Vyšel jsem z hospody do zmrzlé ulice osvětlené starými pouličními lampami, které na ni vrhaly oranžové světlo, připomnělo mi mé dětství. Ulice byla prázdná, rodiče i děti pokojně spali a já se vydal na dlouhou cestu k mému bytu. Nefoukal vítr, jen hustě sněžilo. Za mnou se ozval jemný hlas, otočil jsem se, to ona ke mně nesměla hovořila. Zeptal jsem se ji, kam teď půjde, řekla, že neví, nemá kam jít. Pozval jsem ji tedy k sobě domů, dali jsme si kávu a povídali jsme si o životě. O tom, jak je vše nespravedlivé a jak jsou lidé zlí. Našel jsem v ní sebe samotného, přál jsem si, aby tento večer nikdy neskončil. Ale všechno pěkné jednou skončí, bohužel, ani dnešní kouzelná noc nebyla výjimkou. Ona odešla a v mém bytě zanechala jen její jemnou vůni a smutek, se kterým přišla, všechny ty problémy. Odešla hledat štěstí do míst, kde by je jiní nehledali, do temných ulic starých měst, do starých bytů starých mužů. Přišla jim do srdcí vnést smutek a žal.

Vždyť nebýt konců, není ni začátků.

Čím víc zabolí, tím líp nám zítra bude!

Nech mě, odejdi! Zapomeň na noci vysokých podpatků!

Zapomeň na hudbu zapomenutých zpěváků.

A chce se mi křičet.

Vážně.

Chce se mi dělat krátký, zbytečný věty. Chce se mi za nima dělat konce. Chce se mi končit. Chce se mi začínat. Chci!

dokud dejchám, je všechno v prdeli.

Odbočíme k čárům

hdsh

Lakomec peněz ať hledá

gsd

Poněkud zastaralá sukně

gdsds

Mudrc mi poradil, abych si nalil čistého vína

"Jsi moje?" ten studený dědek řekl své ještě ne nevěrné utrápené ženě: "Jsi moje?" Byl jsem právě u toho, a jen Prozřetelnosti můžete děkovat, že jsem při tom byl, abyste se dověděli, co a proč a jak a nakonec byli chytřejší než plesnivej stařec.

Prý jsi moje... to ženy nerady slyší, na to nerady odpovídají. Svět je semeniště hříchu a pařenistě pohlaví, to věděli už naši předci.

Poněvadž když si holku chceš připoutat jako můj kolega, který měl šedesát let a osmadvacítku zavíral doma na klíč... co myslíš, že se stane? To je přece pointa milostného bloudění. Jeho nejmilejší, jeho vyvolené Holce se zápalí lýtka a rozletí se setrvačností znechucení do náruče těch, kterým je všecko šumafuk. Tak to chodí, drazí přátelé. Starý muž zrazovaný mladou nevěrnicí. Může být něco víc směšného a zároveň smutného? Vystrašený parohač, chlap uražená, který jí nikdy neposkytl úlevu, nikdy se nestal přítelem v těžké nouzi, měl jistotu jen tehdy, když byla v domu zavřená.

Takže ji zavíral na klíč a říkal všem známým i neznámým na potkání: "Tak to je moja žena, prosím. Tadyhle ji máte."

A všem takhle klouzala čelist. Bodejť by ne, vždyt měla ženské kulatosti, ten pevný zadek a svůdná prsa a rozkošné, pěstěné prstíky a plavé vlasy a živé oči její hleděly do okolí jako zájem. Všichni si v duchu říkali, vím to, neboť jsem byl při tom: "Řekl žena, ale myslel dcera, nebo snad ne? Žena?! O tolik let mladší?" Podivovali se.
Pak už nic nechtěl, opravit ani nakoupit, jak mu odpelášila. V zuřivé zlobě mu zůstala jen jeho chátrající chata. Nechyběla mu vlastně ona, nýbrž špína sexuality linoucí se z toho vnadného těla. A ten klíč, který tolik zbožňoval, ten mrštil prý za ní do kanálu. Kudy pajdal, tudy se mu připomínala. Blyštila mu vstříc z každé výkladní skříně, v každém zrcátku se nahá odrážela nazpět, žádoucnější než kdy dřív. Až už jenom seděl na kanapi a pálil druhou za třetí a vzdychal, takhle z hloubi plic vzdychal svou osamělost. Notně vrásčitou tvář zdeformovanou do pitomého, zamračeného šklebu nechával šlehat cigaretovým dýmem. Pít ovšem nezačal, domnívám se však, že jen proto, že se pořádně pít nikdy nenaučil. Každopádně v servaném gauči působil jak maňásek a skutečně se tam odehrávalo divadlo téměř pro nikoho, neboť prakticky nikdo jej nemohl spatřit, divadlo oproštěné od fyzična i od citu, marně naříkající a marně ujišťované, proč on, koho či co, zač tak trestán. A tak ten škaredý muž, nevysoký, v těle důkladném, s zcuchanými vousy, které ho nedělaly ani zajímavějším ani hezčím, nevstával za ničím, stárl úplně bezduše, slunce mu už nesvítilo na cestu a když pak zničehonic prodal dům, zůstala na pozemku jen bouda pro psa, pro bígla, kterého tam nechal. Slyšel jsem ho štěkávat, zněl zpovzdálí nenápadně jako bílý šum a čím blíž jste byli, tím víc se zarýval do uší, jako by štěkal ten dědula, štěkával tak asi od půlnoci, jako by mu do řiti něco kulatého vjelo a štěkal znovu i o třetí ráno, když jsem se vracel nasračky z knajpy, držel si v štěku vysoký standard, dokud jej noví majitelé nemohouce ho snést nevyhodili na ulici.

Prokaryota padají z nebes

Noc snesla se k zemi. Soumrak hustší a hustší rozestíral se krajinou. Křídlo temnoty chránilo příšernou postavu, která se zahalena v dlouhý černý plášť, pokoušela zlodějsky dostat od dědiny k poustevně. Jakmile se prodral až k vchodu do jeskyně, uslyšel z hloubi kobky táhlé vzdechy nějaké švarné, mladé, hezké ženušky. Překvapilo jej to. Očekával, že se zde setká se svým kolegou ze studií, ryšavým Patrikem, který hrával fotbal za pardubické Medvíďata. Dotáhl to až na ředitele společnosti prodávající auta značky Kia. Zdá se, že v nitru poustevny probíhalo značně rozvolněné setkání jeho kamaráda a vlastní jeho ženy, jak poznal z vykříků. Nevěděl, či jít dovnitř a prozradit se nebo raději se odebrat na kutě a ráno předstírat, že vůbec o jejich poměru nic neví.

Je to svízel, ale dej své dívce po čísle odpočinout

Nesmíš mi dovolit, abych od tebe odešla, Rafaeli! Stojím před tebou jako žák přivolaný k tabuli, který ztratil nit k početnímu úkonu!

"O nikoliv, anděli. Nedovolím, aby ode mne odešla tak znamenitá písařka, nic se neboj!" odvětil horlivě profesor. "Ale ty citáty," zabloudil zrakem dolů k obrudě jejích šatů, "ty citáty mě dokonale pomátly. Ostatně stačí už jen závěrek, který mohu dokončit vlastní rukou."

"Né! Ne! Musíš mi dovolit, abych dílo sama korunovala."
"Nuže tedy dobrá, ještě naposledy použiju tvojí laskavosti, snad dnes, snad zítra. Se ti dovolám na mobil. A něco spolu upečeme, viď?"

"Ano.. musíme se oba osvěžit po namáhavé práci," usmála se.

Langobardský bratříček v Kristu

"Protože jsem byl kokot, přišel jsem o práci i o rodinu," řekl při léčení jiný kokot. "Snažil jsem se sekýrovat celý svět a přitom jsem neuměl poručit ani sobě. Byl jsem fanatik zfetovaný mocí. Bylo to šílené."

Někteří psychoterapeuti dokonce tvrdí, že každý člověk je kokot, jakmile ho jen trochu poznáte. V jejich případě to pravděpodobně platí. Jinak se však tato teorie vztahuje jen na kazatele a právníky.

Kuplíř - přítel padlých

CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN -

jsem přec pánem svýho domu!

přesto skrytě šilhám okem

copak dole říkaj tomu

Nic neříkaj, nic nevidí

jenom sedí v podřepu

klopí oči, snad se stydí

že mi serou do sklepů

Och, běda, sapristi, femme fatalična

Oslavy pokračují. Už se propracovávám ke stavu, kdy bych mohl někomu či sobě vážně ublížit. Tlumí mě ovšem narkotika.

2:12 po půlnoci v neděli.

Ležím v krvavé omáčce ze střepů. Někdo pořádně nasraný se pokusil mě ubít kríglem. Teče mi krev z nosu, úst i uší. Částečná paralýza. Pořádně neslyším, co se kolem děje. Zvuky přicházejí ze značné dálky. Asi umírám...

5:58 - zvoní mi budík.

Probouzím se celý otupělý. Tak jsem se dožil dalšího bílého dne.

Rozbíjím plachetnice

Narozeniny proběhly bez větších šlamastyk! Nikoho jsem nezabil a nikdo nezabil mě.

Poměr člověka k ženě je v 21. století upřímnější

Milostné dopisy hrály zvláštní roli v životě pompadůrek a baronek zašlých časů. Voskové pečetítko, rudé jak samo srdce, se rozplývalo na přeložení hran a svítilo do očí milencům jasem příslibu. Už tehdy nosily dámy chokery. Jen spíš vypadaly jako náhrdelníky z černých perel.

Vyexploatoval ji (monackou vodku) do posledního srku

Věnováno lehce vzrušivé Nymfě s ohnivými vlásky

Hinata seděla na verandě a opalovala se na letním slunci. Čekala na příchod své přítelkyně Sakury. Byl parní letní den. A ony měly v plánu se podívat do nedaleké staré krypty. Sakura přišla s úsměvem a políbila Hinatu s láskou v srdci. Byly spolu už dlouho. Moc se milovaly. Žily kousek od sebe. Nu a tak vyrazily směr stará opuštěná krypta. Zbožnovaly temné a tajemné věci. Přitahovaly je. Došly na své místo. Do své oblíbené krypty. Jen co tam došly, tak se začaly klasicky líbat a svlékat vzrušením. Často se sem chodily pomilovat. Ano spaly spolu jak na hřbitovech, tak i v této kryptě. Milovaly tu magickou tajemnost těchto prostorů. Vzrušovalo je milovat se nahé na takovýchto místech.

Vášnivě se líbaly a mačkaly si prsa a bradavky. Hinata prstila Sakuru. Obě vzdychaly vzrušením. Milovaly sex v této kryptě a v opuštěných budovách. Milovaly to tajemství těch míst. Avšak Hinatě se povedlo lehce přetočit ručičku dopředu na starých hodinkách mezi Sakuřinými prsy, které se krčily na její hrudi. Najednou se objevily v něčem, snad ve víru, který je točil dokola a vyhodil je uprostřed kovové přírody. Vypadalo to jako příroda, jen to vše bylo z kovu či co to bylo za materiál. Tráva pod nohami byla tvrdá a bodala je do chodidel. Pokračovaly v milování. Jen Sakura byla trochu zmatená.

Zas ty kurvy články nevycházej. Tak na to vám jebu.

Hodlám vyrazit za světlem

Kvůli vánku propukne epidemie prasečí chřipky nejdřív u děvčat, které mají rády jízdy a pocházejí z vesnice, ježto tam se zápasy s živly berou na lehkou váhu!

Nejjistější způsob sebevraždy, když jste na vozíku, je vyjet si malebně vlakem do přírody a tam na osamělé zastávce narazit na teenagera, který tě kopanci zabije a okrade o doklady a mobil.

Mlč a šukej mě

Host přeslechl větší část těchto výkladů, anať jeho pozornost byla obrácena jinam. Do světnice vrátila se totiž Kunka, nesouc jídelní nádobí a veliký sněhobílý, na obrubě vyšíváním a třásněmi ozdobený ubrus, i začala prostírati na stůl v rohu. Pan domácí prohlédl si teprve nyní dívku pozorněji a shledal, že je roztomilá.

Řekneme si něco o dívkách. Jak poznáme, že jsou sexuálně aktivní? Pokud si přejíždějí během konverzace ručkama po klíně a hladí se po vlasech. Asi takhle. Stačí se podívat do zrcadla a uvědomíte si, že pohazujete vlásky jako nymfomanky... všechny! Chytil svou nastávající kolem pasu a shodil ji do peřin. "Dáme ještě jedno kolo, Tamčo!" Rozehřáté tváře leskly se mu krůpějemi potu a libým uspokojením. Postrádal jen ubrousek. Neměl si totiž čím otřít ústa, tak mu z nich tekly sliny. No a pak by se hodil kapesník, aby do něj zachytil po souloži výtok atd. Při nynější převrácené módě nevím, které dívky se přidržet a kterou zapomenout. Líbí se mi kulaté bradičky brunetek a jejich rozjasněné oči. Pak ale se mi též líbí namalované blondýny a někdy překvapí i zmatené zrzky. Co nesnáším opak, jsou vyzáblé ruce a paže těch, které si říkají emařky. Mám pocit, že jsou žluté jako po žloutence a brzy se mi vypaří před očima. Úděsná představa.

Taky mi může hnout řečí, když se nějaké své kurtizány zeptám na to, kolik je třeba venku stupňů německy a ona nezná odpovědět. Přímo pohrdám dívkami, které nemají hlavu na řeči. Místo, aby valily svou jeskyňku zátarasem balvanů a místo toho si něco sypaly do ciferníku, neboli do hlavy, učí se na hodinu marketingu nebo postávají jako stařeny u výloh obchodů s punčoškami!

Dychtivě přijímat nevinný výprask po kulatých zadečcích od svých pánů a kolegů z práce, kteří je pozvali na šálek kávy a nějak se to zvrhlo, by měly...

Jmenuji se Ida

Ignorujete tu intenzivní, svíravou bolest v žaludku. Nějak se otupíte, takže se nic nezdá tak hrozné, ale taky se nic nezdá dobré. Její emoce by určitě dosáhly horských výšin; žal, zuřivost i nenávist. Kdyby nepřišel on a neobrátil jí svět vzhůru nohama. Její překvapující fyzická krása po té proměně z tlusté, uvězněné ženy, propůjčovala půvab i jejímu hlasu, sklonu její hlavy, všem gestům, které vykonala. Její smích nikdy nezurčel čistěji, zrovna jako pramínek tryskajícího štěstí. Tehdy přišel a nasadil jí broučka do hlavy.

Ta neviditelná trhlina v srdci

Všechno si musí člověk zasloužit.

Temná baronka

Voltaire říkal, že k tomu, aby měl někdo úspěch v umění, musí mít ďábla v těle. My už dneska víme, že k úspěchu je zapotřeba dvojího: kurevské drzosti a drzé kuráže!

Zabíjení máme v povaze; musíme zabíjet! Zvíře zabíjí neustále, každý den, v každém okamžiku svého života. - Člověk zabíjí neustále, aby měl co jíst, ale poněvadž také zabíjí pro rozkoš, vymyslil si lov! Dítě zabíjí broučky, které chytí, ptáčky, každé malé zvíře, které mu padne do rukou. Ale to nestačilo neodolatelné touze po zabíjení, která v nás je. Kdysi se ta potřeba ukájela lidskými oběťmi. Dnes nutnost společenského života z vraždy udělala zločin. Vraha odsuzujeme a trestáme! Poněvadž však nemůžeme žít bez ukájení přirozeného mocného pudu zabíjet, ulevujeme si čas od času válkami, při nichž jeden národ vraždí některý druhý národ. To je pak plýtvání krví, plýtvání, při němž se vzrušují celé armády a které opájí i měšťany, ženy i děti; čtou večer pod lampou přepjaté líčení toho hromadného vraždění.

Mohli byste předpokládat, že lidmi určenými k vykonávání té řezničiny se opovrhuje! Ne. Zahrnují se poctami! Oblékají se do látek zářivých barev a zdobí se zlatem; na hlavě nosí chocholy z peří, na prsou ozdoby; a udělují jim vyznamenání, odměny a tituly všeho druhu. Jsou hrdí, vážení, ženy je milují, dav je oslavuje jen proto, že jejich posláním je prolévat lidskou krev!

Dívejte se, jak se hemží lidské rasy; vzdalte se na moře od pobřeží, plného lidí, a brzy uvidíte jen pobřeží. Bytosti budou nepostřehnutelné, zmizí, tak jsou malé a bezvýznamné. Projeďte rychlíkem Evropu a dívejte se oknem. Lidé, samí lidé, nesčetní a neznámí lidé, kteří se hemží na polích a po ulicích; hloupí venkované, kteří dovedou jen orat; ošklivé ženy, které dovedou nanejvýš vařit pro svého samce a rodit. Jeďte do Indie, jeďte do Číny, a uvidíte znovu miliardu lidí, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž po sobě zanechají větší stopu než mravenec zašlápnutý na silnici. Jeďte do černošských zemí, kde lidé žijí v chatrčích uplácaných z hlíny.

Jestli jsi šlechetný, zasvětím tě

Japonské javory před školou byly ohnivě zbarvené, květy kamélií hrály bohatým, sytým nachem. Na hřišti před školou postával hlouček dvanáctiletých školaček, za chvíli jim odpískají začátek hodiny tělocviku. Nebyla to zrovna Magdalána, Apoléna s Veronikou, žádné rajcovní holky z naší školky to nebyly, naše tříleté lásky. Drobná blondýnka se odpojila od hloučku spolužaček a svižně zamířila k panu učiteli. Už měla tvary, delší nožičky, zadeček k zulíbání, byla pro pana učitela jako sněhová pusinka, tak byla nadýchaná a jemná, že kdyby ji jedl, jako by jedl obláček.

Mezitím v prostorách školy řádil Hastrman. Tak přezdívali klukovi, který už pětkrát opakoval pátou třídu. Tedy byl dost starý na to, aby mohl narušit řád školy, chodit na dámské toalety nebo ji rovnou vyhodit do povětří. V šestnácti a neustále ubrán jako motorkář vyhlížel spíš jak dítě v těle zvráceného muže, byl už ramenaný a celý takový zaoblený jak starší kluci od lopaty. Jelikož tatík byl alkoholik, který se ztratil jak výherní mince v automatu herny v cizím státě a matka Sára, která byla vždy ostříhaná na krátko a už porodila pět dětí, z nichž všechny kromě Hastrmana měly zdeformované tváře zřejmě vlivem fetálního syndromu s nikým nemluvila a vše odbývala přes přídavky na děti, musel si Hastrman najít lepší zábavu - a tou zábavou byla děvčata s dvanáctiletými koleny.

Škola měla pět pater, a tak tam měli zabudovaný výtah. Čekal u něj. Někdo stiskl tlačítko dřív. Tak čekal ještě chvíli. Konečně se dveře s rachotem otevřely. A tam bum, stojí holka v tygrovaných šatech, vypadá jako mladistvá modelka pro Vogue. Zamiloval se okamžitě do té panny jarních let, co kvete jak růže květ, jen ji políbit na čílko, na líčko a ukradnutí polibku na ústa, nejerotičtější věc na světě... Pak by už asi jen následovalo vzájemné zuřivé strhávání hadrů a náražení o stěny, jak to znáte z filmů nebo z příliš bouřlivých několikatýdenních vztahů.

Jde to, ale dře to

A tak je všechny pohřbila, mlčky a s láskou, čiré oči plné smutku, beze slz - silná dívka, která nikdy nekrvácí, která nikdy nevzlyká; silná dívka, která plakat nezačala ani poté, co jí došlo, že nezbyl nikdo, kdo by mohl pohřbít ji, ale která od té doby tak úplně nedokáže spát, protože jí vlastní tělo náhle přijde cizí: má strach ze svých odřených dlaní, z měkké křivky svého břicha, z úzkých stehen, které raší z jejích absurdně vystouplých kyčlí, ze svého propadlého hrudníku - děsí se, velmi se děsí dne, kdy ji naposledy zradí srdce, kdy jí vypoví plíce, kdy jí ztuhne krev; ví, že její opravdový domov je v hlíně, mezi rozkladem a červy, mezi jejími dávnými láskami a ztracenými přáteli, ale nemá žádného člověka, který by ji tam mohl uložit, a tak její duše trpí a křičí a naříká, protože si přeci jenom tajně přeje důstojnou a něžnou smrt.

krvaceni.blog.cz

Tato vyhlášená emařka jen toužila po kapce lásky od svých bližních. Nikdo ji neodpustil, že mrdala s Pavlem, který přibližně v té době s ženou trávil čas v porodnici, kde se jim narodil Vlasta. Pavel byl povoláním astrolog a jedině její absurdně vystouplé kyčli a propadlý hrudník způsobily, že načas dal před hvězdami přednost obyčejné rusovlásce z masa a hlenů!
Místo aby sledoval neviditelné vesmírné objekty s obrovskou gravitací, aby klepal do počítače data o vzdálenosti supernov, stačil jediný večer v útulné zlínské kavárničce a sledování velkoplošné obrazovky, kde se hrál hokej, mistrovství světa do dvaceti let, jeden zalítnutý pohled ke stolku, kde seděla ta drobná rusovláska a přešly ho rázem myšlenky na plnění manželských povinností, narozeného synka i na černé díry. Jediná díra, která ho zajímala, se odteďka zjevovala v polovině těla té štíhlé profesionální nekrvacející dívky, jež nikdy nezavzlykla, i když měla asi milión příležitostí. Byla silnější než sám život, i když měla útlé zápěstí a dýchavičný dech, když ji poprvé zezadu mrdal oddaný pán temnot Pavel. Když odhodil astrologii stranou, z nudného patrona se stával docela zapálený milovník. Debužíroval na ní jak pomocný kuchař z tříhvězdičkového hotelu. Konečně poznala, jaké to je, když mokrý vodotryskový orgáč následuje orgasmus a když může vypnout ten rachotící strojek v její hlavě, který ji jen přikazuje:

skrč se do kouta, podřež se ve vaně a přilep si ty pořezaniny sterilní obvazem

tak nikdo nic nepozná

vesele pojedeš dál, tra lá, la la lá

Hlásek v její hlavě byl škodolibý jako alternativní léčitelka v důchodu. Pavel byl zvyklý na ženu, nyní úspěšnou matku, která byla oblepena sádlem, měla buclaté i pahrbky, ty dva beránky, kteří slastně dráždí většinu chlapů, proto zpočátku nechápal, proč se mu ta křehká dívka téměř rozpadá v objetí, a i její rachitický hrudník odporoval jen velmi zpovzdálí jeho hrubým, nenasytným dotekům. Poddávala se mu snadno, překládala haxny z místa na místo a určitě se jí poměrně libilo, že někdo, tento velmi konkrétní astrolog, konečně zabydlil její krápníkovou jeskyňku, jež nikdy se nezalila horoucím teplem krvácení, teplým obyvatelem z bambusového pralesa. Někdy, když ležel vedle ní a slyšel jí přerývaně oddechovat, vzpomněl si na manželku a synka a říkal si: ach ne, někde tam je a budu se muset dotýkat jejího těla, protože nejen její ústa jsou žravá... jenže ten moment rychle přetekl, když se dotkl takřka plochého tílka jeho družky, emařky z podsvětního hájku. Leželi tak ještě věčnost a on zatím střešním oknem hleděl na tu nevyčerpatelně širou, šedou zímní oblohu.. jak se tam cosi odrazilo, cosi bělostně zalesklo.. hvězda krvácela nočním svitem.

Olga Scheps má dneska nározky, tak si je užij u Chopinka!

Potěcha oka, úst i přirození

Kdysi jsem potkal zvláštního kluka, který chodil v botách, které si sám šil, takže se rozumí, že byly špatně šité. Přesto mě na něm něco přitahovalo. Zastavoval se u každé slečinky jak mužik na mezi, to bylo tak uměle primitivní a nepěkné. Je s podivem, že i ony se u něj zastavovaly. Když jsem se vytasil s filozofií, nerozuměl hlavně Schopenhauerovi. Pil ze sklenice umírajího feťáka, aby mu nedal najevo ošklivost. Ale aby se sám očistil od vší a jiných breberek, co jich na sobě pěstoval, to ne.

Později ten kluk umřel a zapomněl jsem na něho... na dlouhá léta...

Než mi událost velkolepostí srovnatelná s Trojskou válkou znovu otevřela oči. Sám jsem se tehdy těžce protloukal světem. Neměl jsem co do huby, nezaměstnávali mě, protože jsem byl neustále opilý a chyběl mi kontakt s něžným pohlavím. Stále jsem si opakoval, že každé neštěstí jednou přejde a že musím vytrvat, jenže tyto malé nehody se posléze stávaly katastrofami a zavalovaly mě svou neodbytností do té míry, že jsem ztrácet chuť žít. Byl jsem velice roztržitý, protože pod vlivem LSD se lehko podléhá stresům, ale zároveň jsem byl ochoten se podívat věcem do tváře a čelit jim - proto si mě asi oblíbili bezdomovci u častokrát, když jsem s nimi spal zabalen v jejich spacáku, tvrdili mi, že jsem nejlepší řízek ze všech!

Toto je podivný, podivný a starý, prastarý příběh, ze kterého jsou vzata slova.

Naštěstí se udál. Bez něj bych tady nebyl a nemohl se s vámi slečinkami válet...

Svět by byl chudší o mou maličkost.

Když se ředitel společnosti, ve které se vyráběla mýdla a šampóny a můj kamarád ze střední dozvěděl, že jsem v pěkné šlamastyce a nemám kde bydlet, nabídl mi práci. Že budu chodit po klientech a nabízet jim nová, netradiční mýdla. Nic víc to ode mne nevyžaduje, než že budu chodit v slušném obleku, budu navoněný a vždy ochotný představit nové kolekce mýdel a sprchových gelů atd. Okamžitě jsme na to kývl. Dobrá tedy, usmál se. Nejdřív půjdeš Mezi ploty, je to tam trošku divočejší, dodal a omluvně pokrčil rameny, ale ty to zvládneš.

Mezi ploty byla nejhnusnější hospoda, jakou jsem kdy viděl.

Soudě podle pravidelných přírůstků zvratků před hlavním vchodem to byl největší pajzl ve městě. Byl jsem si stoprocentně jist, že právě zde fungují barmanky nonstop, jak se často pověstně vychvalují.

Jen co jsem tam vlezl, přeletěl vedle mojí hlavy půllitr a rozbil se o zeď.

Takhle ne, kurva, takhle jsem si nový život nepředstavoval, a proklínal jsem toho dementního podnikatele, a sebe, že jsem si kdy s ním plácal...

Sotva jsem ušel tři kroky, začala tam nějaká rajda v koutě brečet, držela mobil v ruce a měla pěticentimetrové modrofialové nehty, natahovala moldánky takovým stylem, až jsem myslel, že někdo umírá... plakala neutišitelně, neovladatelně, s upěním... jako z beznaděje nebo z vědomí konečnosti nebo co já vím, z pocitu nenávratna... Ten rykot se mi zarýval do zvrásnění mozků, až jsem se sám málem rozbulel. Docela vážně jsem přemýšlel nad odchodem... ale to by znamenalo porážku a porážka znamenala návrat k poraženým a já už fakt znovu nechtěl smrdět po chcankách a klepat se zimou v objetí nějaké přílis brzy zestárlé babizny s šišatýma prsama...

Nakonec holka slízne smetanu

Takže tolik o Cyrilovi a jeho minulosti. Jelikož byl maličko unavený po vyčerpávájícím stání na poště, kde si vyřizoval příspěvky na bydlení, zachtělo se mu trochu složit údy na pohodlné polstrování Českých drah a pokud možno si zdřímnout. Teď, když procházel po vlaku jako homo erectus, si pořád opakoval starou známou písničku. "To ona mě opustila, ta zmije, ne já ji."

Neuškodí, když občas v návalu nostalgie zabředneme do bahna minulosti, jen pokud si přitom nepotřístíme hlavu nějakými splašky. Jenže Cyril patřil k lidem zarytým v lásce i nenávisti, takže těsně po tom, co se z jejich vztahu s půvabnou drzou studentkou vytratila veškerá romantičnost a potom, co ji zardousil, říkal si Cyril, že by se mohl sejít s kamarádkou Magdou. Takže se domluvili a chlastali malinová piva, když tu ji pod barovým stolem chytl v rozkroku a hrábl ji do kundy. Magda se dost podivila té reakci, ale jelikož věděla, že po alkoholu člověk má těkavé sklony, nenechala se rozhodit a čekala, co z Cyrila vypadne.
"Chci tě, nádhero, toužím po tobě jako po doušku armagnacu. Tuším, že jsi ta pravá, abychom naplnili svá těla běsem vášně a obtěžkali své pudy dravostí obapolné přitažlivosti." Tolik řekl bez ostychu ke kamarádce a ona, čím déle s ním byla, tím zmatenější se stávala, dřív pro ni byl jako brácha, chodili spolu na nákupy, učili se na zkoušky, společně s Irenou (tou půvabnou studentkou) navštěvovali hudební festivaly - ano, byli si blízcí jako sourozenci a cítila se s ním často, že se procházela po jarní duze unášena nejasnou vzpomínkou na sladké příští, ano, přesně tak - a tak byla až vyděšená nyní, když musela mlčky poslouchat, čím krmí její nevinnou krev to zvláštní prase. Začínala se Cyrila bát primárním strachem, uvědomila si s rostoucím zděšením v očích.

Jenže jen vykoktala:
"Tak to ne, co by na to řekla Irča?"

"Kal na ni, je to káča, od teďka jsme jen my dva."

"Víš,.. něco je s tebou špatně. Mám pocit, že jsi moc uzavřený, poslední dobou se chováš jako bys spokl tři zlaté vlasy Děda vševěda." Trošku se zavrtěla v židli, zkřižila ruce na prsou. "Jsi hnusák od pohledu, ale nikdy jsem si nemyslela, že bys zradil děvče!"

Cyril se jí díval upřeně na prsa. Pak prohlásil:
"No to je jedno, Irena už stejně nepřijde."

"Jak to? Nepřijde? Co se stalo," začala vřískat Magda, "cos s ní udělal, ty chcípáku, ty špindíro, snad jsi ji neublížil!"

"Neublížil, jen je mrtvá."

V Magdě jako by se cosi zpřetrhalo, obličel dostal barvu shnilé švestky, odtáhla se rychlostí světla a chystala se utéct z dosahu té prašivé příšery, jenže Cyril ji ostře chytl za ruku a překotil zpět na židli.

"A pokud mi teď nebudeš po vůli, čeká tě stejný osud," zachechtal se Cyril. "Neboj se, moc netrpěla, měla to za sebou rychleji než tvůj děda v eldéemce."

Magda plakala a třásla se jak osika, zatímco ji Cyril ohmátaval stehna a sápal se jí pod blůzku.

Na lůžku spí pán v čisťounkých hadrech

Následující příběh se odehrál přesně tak, jak je zapsán. Mrzlo tehdy, až chřestily kosti. Právě v této chumelenici se Cyril Konipásek ocitl ve vlaku Českých drah. Říkáte si možná, co je ten Cyril zač a proč jezdí vlakem? Když máme takové možnosti a můžeme využít třeba tramvaje nebo kabriolety. Tak já vám povím, proč vlakem. Cyril byl totiž tak trochu mimoň. Dělal věci, které ostatní pokládali když ne za přihlouplé, tak rovnou za příčící se zdraví, za veskrze zvrácené měli lidi věci, které student Cyril dělal ve volném čase, ale i mimo volný čas, při studiu.

Sotva se vyhloupl do vnitřních prostor vlaku, jeho zvláštní tvář posetá pupínky a se zaječím pyskem výrazně kontrastovala s tvářemi vážných lidí, kteří přecházeli uličkami vlaku a hledali si vlastní místo k sezení. Nezapřel své dětství strávené víceméně s řezníky v masně, kteří z něj chtěli udělat vraha koní, krav a dalších zvířat, třeba psů, které si lidi ve své nenažranosti kupovali ke spotřebě po kilech.

Býval taky trochu v područí krutého otce, tlustého již, letitého pána, který rád odřezával slepicím hlavičky, jenž sice vypadal jako sňatkový podvodník nebo školní inspektor, ale celou duší byl sprostý starosta v Hodoníně nad Moravicí. Ne že by ho mlátil, ale občas ho podroboval takovým zkouškám, že z nich Cyril ztumpachověl. Dočista ztratil přehled o tom, co je v životě dobré nebo zlé, čeho se přidržet a co pustit z hlavy. Tak například v šestnácti musel jít do hampejzu a začít si honit před zvlášť pěknou lehkou holkou. Ne ji tam ojet nebo co, pouze dostal příkaz od otce tam jít, sundat si kalhoty a masturbovat. Představte si to zděšení nebo nejistotu mladého klacka, který si má vyhonit před vyhlášenou princeznou šuku? Nebude si mi smát? Není to divné? Když jsem sám ještě nezasunul, takhle si před ní šahat na mého cvaldu? A podobných otázek měl habaděj, takřka žil v pochybách, jestli to celé není jen hloupé spiknutí proti němu s úmyslem mu pošramotit sebědomí a tak dál. Tak samozřejmě vždy dělal, co mu otec kázal, až už pak jen chodil od ničeho k ničemu, zklamán, zesměšněn, potřísněn nechutí k sobě i ke všem okolo. Že absolvoval techniku a vydal se studovat do Prahy srovnávácí dějiny filmu, to byl sice ušlechtilý, leč poněkud nedomyšlený plán. Netušil ještě, že hluboko pod povrchem jeho ega už doutnalo potlačované puzení k nějaké protiakci, rebelanství, k zhýralostem všeho druhu. To se dověděl až na studiu, když potkal pěknou slečnu, které mohlo být tak dvacet. Seděla tam na židli jako ztělesněná bohyně klidu. Podíval se jí zpříma do očí a ona ten pohled asi na dvě vteřiny velmi drze, jako kdyby jí patřila třída, opětovala. To rozhodlo o krátkém románku. Dostávali se sobě pořád blíž a blíž, ať z toho byly hádky na ostří nože, tehdy se v něm probudilo to agresivní, vražedné zvíře raněné v dětství a tehdy ji začal považovat za pouhou věc, panenku na hraní, u které stále méně rozlišoval, jestli ji přidusí nebo rovnou udusí.