Kdo si dá kolu?

Venku panovalo chladné počasí, občas byla někde zamrzlá voda, sem tam zbytek sněhu. Plevely na zahradách byly uschlé a celé okolí vypadalo, jako by tu už dávno nikdo nežil. Přesto se v pár oknech svítilo a za záclony se pohybovaly stíny lidí. I venku jeden takový stín byl. Přesunoval se tiše, rychle, nepozorovatelně. Nikdo by si ho z domů ani nevšiml. Ale zvenčí mohl být vidět - a taky byl. Všimla si ho jedna holčina, celkem malá, s krátkými vlasy. A s pohledem, který nemohl nezasvěcený rozpoznat. Stejně neslyšně pobíhala za první postavou, až stála těsně za ním. Přiložila mu ruku na rameno a pevným hlasem cosi zašeptala. Pohlédl na ni. Až teď byla v dívčiných očích vidět čirá hrůza, přesto dál hleděla do míst, kde by měly být oči, ale nebyly. Rychlým pohybem ruky ji chytil a ona se nezmohla na nic. Tentokrát ale už ne kdesi venku. Doteď totiž spala. Pořád se stejným děsem v očích sebou trhla, s křikem se probudila a přemýšlela o tom, co viděla, aniž by si všimla prázdných očí za oknem..

Děsivé, že?

Tyhle oči ale nepřestaly svítit v okně, rozběhly se, vlastně vyšly docela kolébavou chůzí vstříc vinárně na rohu Masarykovy ulice, hodí se dodat, že byly prostovlasé a nazuté do vojenských bot. Prázdné oči šly, jako by se nechumelilo, až došly těsně před vchodem, tam se ještě jednou rozhlédly, jako by měly strach, že je někdo může spatřit a pomalu vešly dovnitř.

Majitel kavárny se jich zeptal jako starý známý:

"Kávu, oči?"

"A něco do ní, prosím," odvětily spěšně.

Hned se kolem rozlila charakteristická vůně rumu nalitého do horké kávy. U pultu popíjeli dva nebo tři muži, ale oči se na ně ani nepodívaly.

Později kavárník připustil, že oči vypadaly dost unaveně, když odcházely. Vdechl ještě jednou vůni, kterou po sobě zanechaly, ženskou vůni, skoro by se řeklo vůni postele.