"Jsi moje?" ten studený dědek řekl své ještě ne nevěrné utrápené ženě: "Jsi moje?" Byl jsem právě u toho, a jen Prozřetelnosti můžete děkovat, že jsem při tom byl, abyste se dověděli, co a proč a jak a nakonec byli chytřejší než plesnivej stařec.
Prý jsi moje... to ženy nerady slyší, na to nerady odpovídají. Svět je semeniště hříchu a pařenistě pohlaví, to věděli už naši předci.
Poněvadž když si holku chceš připoutat jako můj kolega, který měl šedesát let a osmadvacítku zavíral doma na klíč... co myslíš, že se stane? To je přece pointa milostného bloudění. Jeho nejmilejší, jeho vyvolené Holce se zápalí lýtka a rozletí se setrvačností znechucení do náruče těch, kterým je všecko šumafuk. Tak to chodí, drazí přátelé. Starý muž zrazovaný mladou nevěrnicí. Může být něco víc směšného a zároveň smutného? Vystrašený parohač, chlap uražená, který jí nikdy neposkytl úlevu, nikdy se nestal přítelem v těžké nouzi, měl jistotu jen tehdy, když byla v domu zavřená.
Takže ji zavíral na klíč a říkal všem známým i neznámým na potkání: "Tak to je moja žena, prosím. Tadyhle ji máte."
A všem takhle klouzala čelist. Bodejť by ne, vždyt měla ženské kulatosti, ten pevný zadek a svůdná prsa a rozkošné, pěstěné prstíky a plavé vlasy a živé oči její hleděly do okolí jako zájem. Všichni si v duchu říkali, vím to, neboť jsem byl při tom: "Řekl žena, ale myslel dcera, nebo snad ne? Žena?! O tolik let mladší?" Podivovali se.
Pak už nic nechtěl, opravit ani nakoupit, jak mu odpelášila. V zuřivé zlobě mu zůstala jen jeho chátrající chata. Nechyběla mu vlastně ona, nýbrž špína sexuality linoucí se z toho vnadného těla. A ten klíč, který tolik zbožňoval, ten mrštil prý za ní do kanálu. Kudy pajdal, tudy se mu připomínala. Blyštila mu vstříc z každé výkladní skříně, v každém zrcátku se nahá odrážela nazpět, žádoucnější než kdy dřív. Až už jenom seděl na kanapi a pálil druhou za třetí a vzdychal, takhle z hloubi plic vzdychal svou osamělost. Notně vrásčitou tvář zdeformovanou do pitomého, zamračeného šklebu nechával šlehat cigaretovým dýmem. Pít ovšem nezačal, domnívám se však, že jen proto, že se pořádně pít nikdy nenaučil. Každopádně v servaném gauči působil jak maňásek a skutečně se tam odehrávalo divadlo téměř pro nikoho, neboť prakticky nikdo jej nemohl spatřit, divadlo oproštěné od fyzična i od citu, marně naříkající a marně ujišťované, proč on, koho či co, zač tak trestán. A tak ten škaredý muž, nevysoký, v těle důkladném, s zcuchanými vousy, které ho nedělaly ani zajímavějším ani hezčím, nevstával za ničím, stárl úplně bezduše, slunce mu už nesvítilo na cestu a když pak zničehonic prodal dům, zůstala na pozemku jen bouda pro psa, pro bígla, kterého tam nechal. Slyšel jsem ho štěkávat, zněl zpovzdálí nenápadně jako bílý šum a čím blíž jste byli, tím víc se zarýval do uší, jako by štěkal ten dědula, štěkával tak asi od půlnoci, jako by mu do řiti něco kulatého vjelo a štěkal znovu i o třetí ráno, když jsem se vracel nasračky z knajpy, držel si v štěku vysoký standard, dokud jej noví majitelé nemohouce ho snést nevyhodili na ulici.
Pak už nic nechtěl, opravit ani nakoupit, jak mu odpelášila. V zuřivé zlobě mu zůstala jen jeho chátrající chata. Nechyběla mu vlastně ona, nýbrž špína sexuality linoucí se z toho vnadného těla. A ten klíč, který tolik zbožňoval, ten mrštil prý za ní do kanálu. Kudy pajdal, tudy se mu připomínala. Blyštila mu vstříc z každé výkladní skříně, v každém zrcátku se nahá odrážela nazpět, žádoucnější než kdy dřív. Až už jenom seděl na kanapi a pálil druhou za třetí a vzdychal, takhle z hloubi plic vzdychal svou osamělost. Notně vrásčitou tvář zdeformovanou do pitomého, zamračeného šklebu nechával šlehat cigaretovým dýmem. Pít ovšem nezačal, domnívám se však, že jen proto, že se pořádně pít nikdy nenaučil. Každopádně v servaném gauči působil jak maňásek a skutečně se tam odehrávalo divadlo téměř pro nikoho, neboť prakticky nikdo jej nemohl spatřit, divadlo oproštěné od fyzična i od citu, marně naříkající a marně ujišťované, proč on, koho či co, zač tak trestán. A tak ten škaredý muž, nevysoký, v těle důkladném, s zcuchanými vousy, které ho nedělaly ani zajímavějším ani hezčím, nevstával za ničím, stárl úplně bezduše, slunce mu už nesvítilo na cestu a když pak zničehonic prodal dům, zůstala na pozemku jen bouda pro psa, pro bígla, kterého tam nechal. Slyšel jsem ho štěkávat, zněl zpovzdálí nenápadně jako bílý šum a čím blíž jste byli, tím víc se zarýval do uší, jako by štěkal ten dědula, štěkával tak asi od půlnoci, jako by mu do řiti něco kulatého vjelo a štěkal znovu i o třetí ráno, když jsem se vracel nasračky z knajpy, držel si v štěku vysoký standard, dokud jej noví majitelé nemohouce ho snést nevyhodili na ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat