Kdysi jsem potkal zvláštního kluka, který chodil v botách, které si sám šil, takže se rozumí, že byly špatně šité. Přesto mě na něm něco přitahovalo. Zastavoval se u každé slečinky jak mužik na mezi, to bylo tak uměle primitivní a nepěkné. Je s podivem, že i ony se u něj zastavovaly. Když jsem se vytasil s filozofií, nerozuměl hlavně Schopenhauerovi. Pil ze sklenice umírajího feťáka, aby mu nedal najevo ošklivost. Ale aby se sám očistil od vší a jiných breberek, co jich na sobě pěstoval, to ne.
Později ten kluk umřel a zapomněl jsem na něho... na dlouhá léta...
Než mi událost velkolepostí srovnatelná s Trojskou válkou znovu otevřela oči. Sám jsem se tehdy těžce protloukal světem. Neměl jsem co do huby, nezaměstnávali mě, protože jsem byl neustále opilý a chyběl mi kontakt s něžným pohlavím. Stále jsem si opakoval, že každé neštěstí jednou přejde a že musím vytrvat, jenže tyto malé nehody se posléze stávaly katastrofami a zavalovaly mě svou neodbytností do té míry, že jsem ztrácet chuť žít. Byl jsem velice roztržitý, protože pod vlivem LSD se lehko podléhá stresům, ale zároveň jsem byl ochoten se podívat věcem do tváře a čelit jim - proto si mě asi oblíbili bezdomovci u častokrát, když jsem s nimi spal zabalen v jejich spacáku, tvrdili mi, že jsem nejlepší řízek ze všech!
Toto je podivný, podivný a starý, prastarý příběh, ze kterého jsou vzata slova.
Naštěstí se udál. Bez něj bych tady nebyl a nemohl se s vámi slečinkami válet...
Svět by byl chudší o mou maličkost.
Když se ředitel společnosti, ve které se vyráběla mýdla a šampóny a můj kamarád ze střední dozvěděl, že jsem v pěkné šlamastyce a nemám kde bydlet, nabídl mi práci. Že budu chodit po klientech a nabízet jim nová, netradiční mýdla. Nic víc to ode mne nevyžaduje, než že budu chodit v slušném obleku, budu navoněný a vždy ochotný představit nové kolekce mýdel a sprchových gelů atd. Okamžitě jsme na to kývl. Dobrá tedy, usmál se. Nejdřív půjdeš Mezi ploty, je to tam trošku divočejší, dodal a omluvně pokrčil rameny, ale ty to zvládneš.
Mezi ploty byla nejhnusnější hospoda, jakou jsem kdy viděl.
Soudě podle pravidelných přírůstků zvratků před hlavním vchodem to byl největší pajzl ve městě. Byl jsem si stoprocentně jist, že právě zde fungují barmanky nonstop, jak se často pověstně vychvalují.
Jen co jsem tam vlezl, přeletěl vedle mojí hlavy půllitr a rozbil se o zeď.
Takhle ne, kurva, takhle jsem si nový život nepředstavoval, a proklínal jsem toho dementního podnikatele, a sebe, že jsem si kdy s ním plácal...
Sotva jsem ušel tři kroky, začala tam nějaká rajda v koutě brečet, držela mobil v ruce a měla pěticentimetrové modrofialové nehty, natahovala moldánky takovým stylem, až jsem myslel, že někdo umírá... plakala neutišitelně, neovladatelně, s upěním... jako z beznaděje nebo z vědomí konečnosti nebo co já vím, z pocitu nenávratna... Ten rykot se mi zarýval do zvrásnění mozků, až jsem se sám málem rozbulel. Docela vážně jsem přemýšlel nad odchodem... ale to by znamenalo porážku a porážka znamenala návrat k poraženým a já už fakt znovu nechtěl smrdět po chcankách a klepat se zimou v objetí nějaké přílis brzy zestárlé babizny s šišatýma prsama...
Žádné komentáře:
Okomentovat