Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude. Hlavně že dneska je co do huby, objetí dívky sladké, sklenička se třpytí tím civilizovanějším lihem a co bude zejtra? Vem nešť zejtřek, to si lehnem do rakví a ani pes po nás už neštěkne...
Tak ještě jeden, abyste si nemyslely, že myslím jen na prasečiny a mozek mám v kalhotách.
V pokoji je tma jako v pytli. Naše oči si na ni ale pomalu zvykají. Je tu postel a v posteli spí žena. Krásná mladá žena, taková ta bytost na pomezí dívky a ženy, stále ještě spícím andělem a dosud ne probuzeným ďáblem. Je teď, v tmě, na níž si oči pomalu zvykají, jako zvláštní druh baobabu, nečekaně dojemná, když spí na zádech a její prsa tiše oddechují píseň noci. Černé vlasy se vlní po polštáři jako záplava temné vody. Stane se z nás pohled, pozorující ji z jednoho bodu. Nenápadně jako jehličí borovic, které se zatoulalo do bot během procházky lesem. Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se prostorem pokoje libovolně přemísťovat. Teď právě visí kamera přímo nad postelí a zabírá dívčinu spící tvář. Její obočí má v sobě něco z úředního vzezření starých chšaçapávanů, ochránců země staré ptolemaiovské dynastie, vyrůstá kontrolovaně, že ani na moment nepochybuješ o tom, že aspoň dvakrát denně stojí před zrcadlem a nějakým udělátkem si je zastřihuje a tvaruje do svůdných forem. Jenže teď i její obočí spí, společně s víčky a řasami kouzelné vyřezávané panny. Tak tedy její hlava leží na polštáři a vypadá, že se dívá do stropu, jenže se nedívá nikam, protože spí jak bys ji hodil do vody. Víčka jsou zavřená pevně jako poupata v zimě, a proto je nemůže otevřít ani kdyby chtěla, a bylo by dost divné, aby je chtěla uprostřed noci tmoucí otevírat. Vlastně se jí nejspíš ani nezdá žádný sen. Je tak uvězněná v těle, že kamkoliv v bdělém stavu vyjde, všude ji propůjčuje hodnost. Nemůžeme říct, že chlapy přitahuje, neboť to bychom jí křivdili. Jsou do ní zbláznění a předhánějí se v tom ji dostat do postele, takový je úděl krasavice, nikdy nepozná v houfu loupežníků přítele. Teď ovšem její bělostný štíhlý krk zachovává hutnou mlčenlivost dokonalého díla, její malá brada je perfektně tvarovaný útes, vybíhající v graciézním úhlu do moře. A ona ani nehne brvou, v tváři se jí opravdu nepohne jediný sval. Jediný sval. Jako soška, kterou někdo ve finiši glazoval, je jaksi nehybnější než obyčejná sádra a tím neskutečnější. Do toho jsme si řekli, že je tma jako v pytli. Sami jsme teď malinko na pochybách, jestli - pozorující ji z jednoho bodu zavěšené kamery - právě nad postelí nejsme na tom nejméně vhodném místě. Někdy se možná hodí poodstoupit a jako nějaký šíleně zdeptaně opilý malíř bujarého mladistvého aktu pohlédnout na plátno z odstupu vzdálenosti, aby detail ustoupil celku a nechal ho právě vyniknout v tom nejpřekvapivějším záhybu. Nevěřím příliš, že dívčiny životní funkce při tak hlubokém spánku zůstavají aktivní. Připadá mi, jako by byla na sněhobílém povlečení položenou již zbledlou, mrtvou nevěstou v poněkud lehkovážném filmu nafoukaného režiséra, který se před natáčením posilní jeřabinkou a pak na celý štáb z křesla volá, že to nemá štávu. Na samém pomezí organického a neorganického života splývá mi její dech s něčím maximálně pozorným. Zalitá do vosku, nevnímá. Nemůže vědět, že my to vidíme, tak jako nemůže vědět, kde je teď Franta a proč neleží po jejím boku. Především proto asi, že to je její pan Božský a že s ním navazuje jen nesmělý oční kontakt, kdykoliv ho uvidí procházet nedaleko ní. Chtěla by z něho trhat šat, ale to by se časem z Božkého stal Nadprůměrný a z něj Běžný a pak Otravný a nakonec by se radši tulila do náruče pana Osudového, jak už to zhýčkané slečny dělají.
Žádné komentáře:
Okomentovat