U sebevrahů ve smrti schází systém

Už tu nejsem.

Simulakrum sexu

gsasfa

Když prdíš, zakryj si ústa

fsa

Proměna dívky v sukni

fas

Hermeneutika svádění

Počítá se, co se stalo kdysi v daleké minulosti? Pokud ano, mohu sem připsat příběh, který se skutečně stal poté, co moje zdrogovaná přítelkyně skočila z mostu.

Pár dní jsem neexistoval. Přibíhal jsem jak pejsek k policii, ke koronerům, k jednotce rychlé pomoci a přibíhal jsem jak na písknutí, aniž bych o čemkoliv uvažoval a cokoliv chápal. Velkodušně mi nabídli psychiatra, ale odmítl jsem s tím, že už jsem na valení brouků do hlavy příliš starý. Ale jak starý?, bylo mi sotva devatenáct, byl jsem mlčenlivý chlapec, který už půl roku drhl schody v jedné chemičce a domů chodil tak akorát proto, abych sebral nějaké prachy a šel se do výčepu ožrat. Můj pocit bezmoci mírnila akorát ona, nevinná, usměvavá dívka, kterou jsem stáhl do nezřízených kokainových dýchánků a do kolotoče neřesti. Chodila do čtvrťáku a měla celý život před sebou. Se mnou skončil, jakmile mě potkala na pankáčském koncertě. Navěky jsem změnil její směřování...

Jak jsem předeslal, nedalo se mě považovat zrovna za proroka slušného hospodaření s prostředky, nenáviděl jsem prohibici, bavilo mě čichat ředidla a že by mě čistota těla nějak lákala, to se nedalo říci, skoro přesnější by bylo uvést, že jsem píchal cokoliv se hýbalo a mělo otvory. Tak jako já změnil působení stálice té dívky, mě změnila příhoda, která se odehrálo, když mi bylo nějakých třináct. Tehdy do místního výčepu přišel k nálevnímu pultu jakýsi divně oblečený maník, byl od pohledu šílený, snad profesor psychologie nebo aspoň docent náboženství a představte si, požádal o sklenici mléka. Okamžitě jsem zařval, už slušně pod parou: "Vyhoďte ho! Pro něj je chmel rostlina zla." Přidal se ke mně nějaký starší, slušně oblečený výpitek: "Škoda skla, přivezte mu krávu!" Ale do mého mladého srdce se začalo vkrádat podezření, že věci nejsou tak černobílé, jak se jeví. Byl opravdu rum ten správný nápoj pro dospívajícího kluka? Babička mi tehdy kladla na srdce, abych nikdy nezačal pít. Že opilci jsou bez výjimky hovada, v životě nic nedokážou a ještě ničí humanistické smýšlení ostatních, poctivých a střízlivých občanů. Myslel jsem tehdy, že budu řídit organizace, která se pomůže v životě prosadit těm černým Petrům, těm, kteří si sáhli na dno a přesto pili dále, ale už nemohli se zařadit mezi pracující, protože jim odcházely síly. Pozoroval jsem, jak se snahy o zřízení takové organizace míjí s úspěchem, jak mi starosta metá do tváře argumenty, že radnice prostě nemůže přispívat na alkoholiky a že pokud chci, abych dostal dotace, že se budu muset zdržet lihovin a mí chráněnci se mnou.... ještě za mnou poslali fanatického zástupce odborů, který posílal do novin články, které v nich nikdy nevyšly a který viděl zřejmě víc než jen chvilkové vzplanutí v těch nepředstižných konstruktech teoretika Strany za podporované pití, které jsem tehdy pouze čmáral na papír.

Abyste mi špatně nerozuměli. Na všech lidech záleží. Záleželo mně i na střízlivých, ačkoliv jsem se nikdy netajil s tím, že s nimi nesouhlasím. Záleželo na mě, na starostovi i na vás. Záleželo na nás především Bohu. A jen Bůh věděl, proč...

Později jsem sbalil jednu zakyslou vdovu, bylo mi šestnáct, poprvé jsem poznal, jaké to je prznit kus masa a její syn, trafikant, který provozoval služby všeho druhu, mi později s dojetím v očích líčil, jak se to její matce líbilo. Na další etapu, trošku již vyčerpán věčným posedáváním v barech, jsem vyrazil v Přerově. Tam mi osud postavil do cesty dvě ušmudlané sestry. Obě mě milovaly a hřmělo to mnohohlasou ozvěnou, když se naše cesty rozcházely, jak jsem však věřil, pro dobro věci, neboť se na mně rychle stávaly závislé.

Tehdy jsem pochopil, že největší blaho přináší popíjení čaje a kouření dýmky, skládání puzzlí a povídání o Klusovu vánočním vystoupení, že to je maximum, co vztah může mládenci dát. Nicméně ve mně narůstalo přesvědčení, že nejsem jen mrtvé tělo zkroucené v nějakém výčepu, že stále žiju a mohu temně a zlověstně prosazovat svou vášeň. Problémem bylo, že v těch prázdných a tichých místnostech, kde jsem zůstával většinu nocí zcela sám, že se v popelavých stínech měsíce v nich dělalo jaksi ještě tišeji a zdálo se, že tam tratím samu esenci života, aniž bych nějak výrazněji získaval poznání. Spousta děvěk jen chtěla šukat, jak to chtějí mladé dívky i dnes. Marně jsem se pokoušel je nevnímat. Unikal jsem léčkám a v podstatě jsem samoúčelně zabíjel všechny dobré návyky, kterých věru nebylo mnoho, ale na které jsem byl pyšný. Dluh nebyl splacen, ale přinejmenším uznán a bylo na mně, jestli z něj učiním závazek nebo ho budu ignorovat. Slyšel jsem hlas, aniž bych jej zaslechl a aniž bych mu rozuměl. Kromě onoho "musíš pít", kterému jsem byl nucen naslouchat, říkal ještě "a dostat se do kalhotek návštěvnic melodic death metalových koncertů", a tento příkaz bylo obtížně tlumit.

Rozvedl jsem pavouka

První část pro dívky, druhá pro kluky.

Neboť pavouci zaujímají v říši zvířat unikátní prostor. Snovací žlázy schované v prdelce nepatří ani tak do sféry sci-fi jako do libovolného rožku, k jakékoliv břízce nebo ke kamínkům, kde si tito nesmírně ohební a šikovní tvorové loví na horší časy kořisti. Bradavky mají pokryté vývody na tyhlencty žlázy, z nichž pak vyrůstá jak přes cedník neuvěřitelná směs bílkovin, zvaných síť, během hodiny udělají pavučinu desetinásobně či dvacetinásobně větší, než jsou oni sami. I ti, co loví skokem, používají síť jak pojistku, asi jako třeba horolezci, kteří nemají nohy, raději používají ruce, než by spoléhali jen na sílu své páteře.

Stává se, že jim pomáhá větřík, bríza v houští. Křižáci obzlášť, s jejich kolovými sítěmi gigantickým rozměrů, se mohou radovat, když jejich fastastické schopnosti snovat přihrává do karet vynikající hmat, kterým se dorozumívají při námluvách a při dupačkách přímo na závěsných lanech, uprostřed nedozírných lánů řepky. Signální vlákno, když si chcou zadupat, vydá na síť otřesy, ke kterým se přibliží samička. Je větší a hladovější než samci, a ti ji proto musí přesvědčit, že nejsou oběť, ale nápadníci. Bubnují tak na kraji sítě signály, kterým rozumí jen Nadržená samice. Bohužel častokrát se v případě zvlášť gurmánských samic stane, že je samou láskou, krátce po tom, co od nich dostane nálož do tváře, sežere. Mi se zdá, že původní monogamie, se kterou lidstvo přišlo do styku, byla porušena z hospodářských důvodů. Můžeme říci ekonomických. Takže např. se setkáváme s tím, že v raných zemědělských a pastýřských společnostech byly ženy i děti pro muže hospodářskou výhodou. Ženy pro něho pracovaly a dětí po pátém nebo šestém roce se začaly uplatňovati na polích nebo při chovu dobytka nebo si tam dosaďte cokoliv se kdysi provozovalo. Proto se podle mého názoru začalo víc vyhledávat styky s ženskými a nejmocnější můžové jich chtěli mít co nejvíc. Podobně v průběhu evoluce i pavoučí samice ucítily, vzhledem k jejich prostorovému uspořádání, potřebu samce až do konce využít. Jak se nejlíp zbavíš konkurence, přítěže i daru v jednom? Prostě je absorbuješ, strávíš a vyloučíš. Tím, že nebude dárce vajíček existovat, bude alespoň o jedno hladové hrdlo míň.

Připomněl jsem si dávného známého, na sobotu a neděli najatého pingla, který roznášel nápoje v imitaci piké, v nějakých hadrech z příze a kdykoliv jsme přišli do toho "podniku", majitel seděl u okna a zdálo se, že vyhlížel hosty. Ať bylo dvacet pod nulou a chlad vykrajoval ze sněhu plátky ledu, nebo se usměvavé prvosenky v květináči natáčeli k pípě, vždycky seděl u okna a buď že přemýšlel o kšeftu, nebo prostě soustředil zbylou energii k meditaci o nešťastných rozhodnutích, které učinil. Sám číšník nechtěl o svém šéfovi mluvit a se slzou v oku upozorňoval, že se tak zasmušilý teprve stal, jinak že se chová ke svým pracovníkům slušně a že často po zavíračce přijde do kuchyně a umeje dvě tři sklenky nebo nakrájí na kolečka cibuli. Prý čeká, že uvidí, jak mu běží naproti bývalá manželka, která ho opustila před šesti lety.

---

V těle ženy je touha zapsána na lakmusový papírek, očekává, je to jeji privilegium a z historie víme, že feministické hnutí je její ženskost, to hnutí, se kterým uzavřela podivné a kruté spojenectví, se podivně vyjímá v její náruživé tváři. Je dnes jako psychoanalytička bez psycha. Zůstává absolutní panovnicí na území zdánlivosti. Jen ona maří všechny pokusy o vstup do hry svádění, obratem ruky maří smysly a drtivou maskulinní moc obrací v chvějíci, křehké, zranitelné vytí o spásu. Kdo popíru tuto kouzelnickou moc ženy, vůbec nepochopil prostou podstatu hry a strategii zdání, na níž je svádění založeno.

Aktivita klitorisu je zajisté jednou z voleb ženské rozkoše. Zdá se, že ženy volí samce intuitivně na základě preferencí, jež uzrávaly v průběhu bytování a taky podle určitých vaginálních zkušeností. Stimulace naděr zrovna těma rukama, doteky na vulvě, reflexní odraz tlaku v zadní části okolo vagíny zrovna těmi prsty, to vše hraje při rozhodování bezděčnou, ale zcela jednoznačnou roli, kterou žena nedokáže pouhou vůli potlačit. Proto právě ta transfigurace mužské hněvivosti, agresivity, vzepjetí testosteronu, který ač v lásce nepodléhá výkyvům, při svádění se napíná a větví, jako by byl ztělesnění mužovy touhy a přirozeným projevem jeho funkčního těla. Podstata tělesnosti uložená v pohlaví vystupuje s konečnou platností do popředí a stojíc proti svému osudnému soku, snaží se mu vypovědět vojnu, zvítězit a přitom jej nezašlapat do země. Stává se jen zřídka, že se mládenec v osmnácti hluboce a upřímně zamiluje a obvykle jeho vášeň nevydrží ani rok, přesto prý existují případy, že se takový polyvalentní chudák stane obětí bujení a láska ho za pár let či desetiletí stráví, takže si raději dřív či později je nucen sáhnout na život a ukončit ho např. motorovou pilou. Svádění se ovšem jako znaku, který převrací ostatní znaky, nemůže nic vyrovnat. V psychologii se učíme, že všecka konvence je reverziblní. Ve svádění ovšem neexistuje ani psychologie, ani anatomie. I žena je v něm zdání a propadá se do hlubin mužství. Namísto aby se bránily urážlivým projevům, udělaly by tak ženy lépe, kdyby se nechaly svést, neboť v tom spočívá tajemství jejich zvláštní moci.

Pavouk

Kterému stvoření byly výstupní dveře také dveřmi vstupními?

Přece kočce. (V mnoha jazycích i něžné označení pro samičku lidskou). Chodí jedněmi dveřmi dovnitř a těmi samými se plíží do noci. Často chodí sama, ale někdy se v její přítomnosti objeví myšky.

Láska je mnohem více než jen touha po pohlavním obcování. Pravím, že je hlavním východiskem z osamělosti, jakou trapně pociťuje většina mužů a žen po velkou část svého života. Ve většině lidí tkví hluboce zakořeněná bázeň před chladným světem a možnou krutostí stáda, víme, jak stádo umí být kruté k tomu, kdo je růžová ovce. Proto mladíci touží, aby byli milováni, a tuto touhu často zakrývají drsností, neotesaností a pánovitostí, dívky pak svárlivostí a hubováním a vypisováním milostných eskapád na blogy!

Ti, kdo nikdy nezažili hlubokou důvěrnost a vřelou družnost, plynoucí ze šťastné obapolné lásky, přišli o to i nejlepší, co lidský život může poskytnout. Taky přišli o to nejhorší, co může poskytnout, uveďme si pár příkladů: rozchod a souzení o děcka a ponižování a ústrky. Soused píchá mužovu ženu, ta píchá sousedova kamaráda, jediný, kdo nepíchá, je chudák muž, který sní o prsaté sousedce. Do toho svorně v neděli chodí na mši a vyměňují si rozumy.

Láska sama nemá ceny, je-li pouhým projevem pudu po vlastnictví, to je pak na úrovni práce, konané pouze pro peníze. Kdo koná práci jen pro peníze, přijde zaručeně do pekla. Práce, činnost ze všech nejposvátnějších, vyžaduje po nás, abychom se jí oddali s čistou, nezištnou touhou po zušlechťování světa. Je proto tak důležitá, že se obrácí k nám jako k poslednímu zřídlu, které ji může naplňovat. Teď sice v Česku letí trend kyborgů, že si necháš vpoperovat čip pod kůži a otvíráš si jím dveře atp., ale to nic nemění na faktu, že kyborgové pracují stejně jako lidé vědomě, nikoliv bez vědomí, jak by to pro spoustu tvorů v pracovním procesu bylo přijatelnější.

Pohlavní styk odloučený od lásky nemůže přinésti hlubokého uspokojení pudu. Neříkám, že by k němu nemělo nikdy dojíti, neboť kdyby se měl zameziti, museli bychom vytyčiti tak neúprosné přehrady, že by i k lásce těžko docházelo. Pravím jen, že pohlavní styk bez lásky má malou cenu a má se na něj pohlížeti především jako na pokusy, jež mohou vésti k lásce.

Kolikrát se nám stalo, že jsme potkali bezvadnou škvírku a tam nám baštila z ruky, takže došlo až k uskutečnění pohlavního aktu v zavšiveném motýlku u řeky a pak jsme si uvědomili, že ji nemilujeme nezemskou láskou cherubínů, ale pouhou pudovou lačností chtíče? Měli jsme v tu ránu chuť si napráskat a ublíženě odejít do noci, kdybychom znovu nepohleděli na alabastr její kůže, skryté pod krajkovou peřinkou a ergo znovu nedostali erekci. Pokud lidé necítí již žádné mravní závazky k píchačce na jednu noc, nemůžeme se divit, že se rodí děti se zaječím pyskem, koňskou nohou nebo obrostlé prašivinou. Jako jejich nezodpovědní rodiče pouze naprcávali chvilkový chtíč, tak budou tyto prokleté děti navěky bídně trpět v realitě, kde je jediným příkazem člověka za každou cenu ubližovat, aby se dostal před ostatní a neskončil na dlažbě.

Něco jiného je, když přijdou děti. Ale láska je anarchickou silou, která, je-li jí ponechána svoboda, nedá se poutati žádným zákonem ani zvykem. Zvlášť patrná je síla lásky u těch, kterým byla odjakživa odpírána. Kteří byli trestáni, biti a pro které nevysvitla na obzoru naděje, dokud si poznenáhla do jejích srdcí nenašla vchod láska.

Jak jste si možná všimli, pokud jste někdy byli zavřeni v nemocnici, všeobecně se pacientům věnuje jen velice málo péče, ať už dobré nebo špatné, výjimkou jsou ti, kteří onemocněli nějakou zajímavou a poučnou chorobou. Třeba láskou. Kdo byl v blázinci, ten ví, že psychiatři jsou zpravidla nemocnější než jejich pacienti a že zdravotní sestry trpí nejrůznějšími formami sociální deziluze, ať jde o formu velice přesvědčivých bludů nebo obyčejné povýšenectví. V osm je podávána snídaně, které se říká polévka. Je to doopravdy polévka, řídká, zeleninová, a plavají v ní rozmáčené kousky chleba. Později se prochází na vizitě chodbami jakýsi vážný vysoký doktor s černým plnovousem. Vlídně se usmívá na ty, kteří projevují závaznější symptomy choroby nebo jsou úplně v delíriu. Na ty však, co se třesou vzrušením a třeští radostí, jako se třese chlapec, když se prvně dotýká blanky děvčátka, pohlíží kramobyčejně zasmušile.

Chybí mi klitoris, ke kterému bych se přitulil

Je Štědrý den. Jestli jste ještě nerozdali dárky svým blízkým, učintě tak, než na vás podají trestní oznámení! Nejvíc letí kosmetika, lego, kroniky Dalimilovy, růžová dílda s přísavkou XXL a mušelínové šaty s rozparkem. Domnívám se, že živoucí bytost má nárok na štěstí, už jen proto, že žije. Nemusí plnit normy ani dokazovat, že vyniká v oblastech působení. Jen proto, že žije, má nárok, aby ji blízcí i dalecí obletovali. Vím, že se říká, že lidi musí pracovat a podobné nesmysly.

Nevěřte tomu, buďte jako Romové a nepracujte, nechoďte do škol, jen si užívejte působení paprsků, jež na vás sesílá Prozřetelnost!

Včera jsem vám pil s Evou,

téhož dne šukal ji s něhou,

neřekla ani bé ani á,

určitě si to užila.

Zanechal vliv Evy

na mojí duši stehy,

nechci jíst ani číst,

vyrostl ve mně hlíst.

Svérázná

Hgv

Tumblr kid tráví čas s mobilem, přestože venku pán odnaproti skočil z čtvrtého patra

První část je pro muže, druhá pro dámy, nepřevracet pořadí

Dnes je čtvrtek a za tři tu mám americké Křižování. Včera mě požadal o ruku dlouholetý přítel Eduard, pracuje v šoubyznysu, takže jsme se blízcí a vždy budeme. Tak jsem okamžitě, jak jsem řekl ano, vám tu novinu chtěl zde vyzpívat.

Proto mě napadlo, že příspěvěk věnuji manželství a jak se na něj coby zástupce menšiny dívám. Kluci mě brali už od školky, poprvé jsem měl anál ale až jako dospělý, ve dvaadvaceti, když jsem z nedostatku vhodnějších kandidátů podlehl svému učiteli, bývalému samozřejmě, matematiky ze střední zámečnické. Byl na mě něžný, ale páchlo mu z držky a celkově mě vůbec nepřitahoval, byl rostlý tak nějak aritmeticky. Neponechal nic náhodě a udělal se do mě, což se mi vůbec nelíbilo. Pak jsme to ještě, já tedy z donucení, udělali ještě několikrát, stereotypně se do mě vystříkal poté, co mě projel jak děvku a pak jsem sbalil kufry a utekl do Německa. On se choval jako stín, dokud mě nenašel na facebooku a to už jsem nevydržel a podal na něj trestní oznámení.

V té době někdy se začíná moje chození s Eďou, mým druhým a posledním. Doufám, že už do konce života. Objevovali jsme možnosti sexuality, sebeúcty, dosahovali jsme poznání a pochopení sebe sama, honil jsem mu a on mě přitom píchal špendlíkem do bradavek, hráli jsme sex na role, kdy on byl vždy ten méně dominantní, nebo jsme zkoušeli tvrdší matroš, on se třeba díval na péčko s horsesexem a já mu zatím bičíkem dělal znamení na půlky, což mu vynášelo různé jizvičky či spálenou kůži atd.

Ale abych nechodil kolem horké kaše a přednesl vám něco o manželství. Měli byste, pánové, vědět, že bělochům se vždycky příčilo půjčovat ženu někomu z pohostinství, vždycky měli za to, že je to jejich majetek po svatbě a že mají právo na první noc, jenže se spletli. Kdysi panny deflorovali zpravidla kněží a první noc nikdy nenáležela ženichům.

V sexuální oblasti je máloco instinktivního. Tady se dovíte, kolik ************************************************************** hvězdiček stálo při mém zrodu, klikni na celý článek!

---

Dovolte, abych zdě přerušil tok úvah a zamyslel se vážněji. Nehodlám tu postulovat teze o sání a o reflexech při poloze č. 69. Myslel jsem, že se podělím o radost ze zasnoubení. Z homosexuální veselky. Nicméně to teď končí, zas si budu hrát na toho, co tu píše pořád.

Jedna malá slečna se mě ptala, jak to dělám, že jsem pořád tak klidný. Přiznal jsem jí barvu. Totiž že nerandím a vyhýbám se ženám jak čert kříži. Žena je totiž matkou všech běd, to jsem jí řekl. Zapýřila se jak klaun z krabičky a vyrazila do útoku, začala mě plácat a hubovat, že prý ne. Ona že je jiná.

Její afektivní porucha mi brzy vyjevila, že celé mládí strávila v řetězci vztahů jako obláček. Vznášela se nad hádkami, protože je nechtěla slyšet, neviděla, že jí kluk zahýbá, necítila, že přišel z knajpy nalitý. Přiznal jsem, že podobnou metodu jsem užíval i já, jenže jsem mentálně zdravý.

"Jak je to možné," tázala se zvědavě.

"Jednoduše. Využíváš tzv. legitimní kontrolu."

"Co to je," vydechla s otázníkem v kočičích očích.

"Nabouráváš se milému do schránky s mejly, kontroluješ telefony a chodíš na jeho meetingy."

"Co to, ty vole, kecáš, vždyť to je zcela jasně neomluvitelné chování chronického žárlivce," vzteky do mě začala bušit pěstičkami.

"Jen pokud jsi opravdu žárlivec," opáčil jsem suše. "Když víš, že tě jí šumafuk, co tam zjistíš, můžeš se chovat jako doma, jen nesmíš zanechat stopy, rozumíš?"

"Dobrá, zkusím to."

Jsem prznitel i przněný, chuť i nechuť mě provázejí. Klem mě kanec porazil v místech, odkud vychází chám. Ale otcovství je složité, nechtějte ho po mně vysvětlovat. Vím např., že židi měli zakázano jíst vepřové, a proto je tak dráždilo. Podobně to bude s těmi otci, kteří kdysi zakazovali svým dětem se ženit a vdávat bez jejich svolení.

Sv. Eufraxie kupř. byla z otce tak vyjukaná, že se rozhodla vydat do kláštera sto třiceti jeptišek, v němž si žádná nikdy nemyla nohy. Rozhodla se vytrvat a příkoří unést a stát se světicí a byla vážně jediná, kdo si tam nohy navzdory smradu myl. Později se zamilovala do zahradníka (on, uznejte, neměl náročnou volbu) a utekla s ním. To už však nepatří k legendě, pro mě zůstala svatá.

Víme už, že každá duše může být spasena. Jen ta moje ne. Skutečné plození pochází z dobroty, to si pamatujte. Plodnost jakbysmet. Když vidím kundičku, okamžitě si pomyslím, ta musí mít strašně dobré srdce, jinak by nebyla tak krásná! Ale kolik kundiček může vidět, když jsem na kluky (vsuvka nemístná)?

Mám ještě co říct, čestné slovo, jen mi jede na NBC pořad o cheerleaderkách, které měly poměr se slavnými baseballisty, takže jistě uznáte, že si ten program nesmím nechat ujít, takže se odmlčím do zítra, no ne? Čágo bélo, šílenky!

Utop ji v semenu

Nezadržitelně se blíží Štědry večer, je první den zimy oficiálně a já popíjím lahodný zelený čaj značky Ťaman a spol. Na tváři mám nanesenou pleťovou masku značky Clay, vlasy mám nagelované jako kterýkoliv fotbalista na střední do mastných kudrlinek, které tvoří nad čelem napohled jakousi pyramidu vláčné klovatiny. S přispěním hudby irské zpěvačky a filantropky Enyi se hroužím do tajemných zákoutí vzpomínek, kde mé nevolnosti a zlé předtuchy z života ještě sílí, proto je filtruji zde v mělkých vodách anonymity. Ano, vidím vnitřním zrakem krajiny plné kopců, jejichž žulové svahy se hrozivě tyčí jeden vedle druhého a též vidím pradávné obyvatele, kteří můžou nebo nemusí být nebezpeční. Vidím širokou, dost divokou řeku, která přítéká ze severu a nevím, zda je to náhoda nebo osud, vím, že zrovna na té řece jsme kdysi s buchtou, která se později zabila, chytali odporné, krabům podobné bytosti. Ale abych vás nenudil, zapněte si podrpsenky, nasaďte kalhotky a vydejte se se mnou do husté masy lesů, kde dosud lidská noha, kromě mojí, nevkročila a v jehož větvích se docela dobře mohou poschovávat celé legie duchů.

Natálii bylo právě rovných devetenáct a mně dvacet a čvrt a tři týdny a dva dny a osm hodin a dvaačtyřicet minut. Po oslavě narozenin, kterou absolvovala se svým tehdejším boyfriendem, čtyřiatřicetiletým černošským amatérským boxerem v těžké váze, který v interview v Jihoafrické republice před osmi lety prohlásil, že měl víc ženských než Sinatra, a ve společnosti ještě čtyř jejích kamarádek, přišli ke mně do kumbálu a zkoumavě si ho prohlíželi. Místní jim řekli, že je to svatostánek cestovatele a dobrodruha, který přišel až z nižších kruhů pekel. Sotva vešli, všichni odskočili, takže jsem měl dost času přejet je rychle pohledem: ty holky a jeho a bohužel nic příznivého neproblesklo, zato když se mé žabí oko v milisekundách poznání, které příchází vždy buď příliš náhle nebo nikdy, zahledělo na její ztepilou postavu, černé vlasy sahající ji rozpletené až po lýtka a svůdnou fialovou rtěnku, srdce mi těžce, jako sumista skákající placáka, poskočilo v hrudi. Viděli jsme se poprvé v životě, přesto však nepřeháním, když zde přiznám, že já se do ní okamžitě zamiloval. Tvářila se, že ten odporný prťavý skřek s křivýma nohama a ropuší tváří, s tmavým knírkem, který vypadal mladší než byl, módně oblečený asi jako ze Salónu v devatenáctém věku, s tenkým, jako píšťala modulovaným hlasem, tedy moje maličkost, v ní vyvolával zvláštní, téměř zemdlívající ospalost a vzpomínku, která může budit pouze určité pohoršení nebo snad dokonce odpor. Nedala však své znechucení příliš najevo a jen odvrátila zrak.

Začali mi vysvětlovat, aniž jsem se jich tázal, že jsou přítelem mého přítele a že přijeli z Karviné místo něho.

Napřáhli postupně ruku, všecky jsem je odtažitě zmáčkl, a všiml jsem si, že ten nigerský boxer mě chytil tak, že se mi snažil rozdrtit všecky články. Huhlal cosi rovněž nesrozumitelného a dělal ramena, aby působil širší, než byl. Leč marně mačkal, protože já už je rozmačkané měl, jak mi na tu křivou ruku spadla kovadlina...

Říkali, že jejich průvodce onemocněl a že by si přáli, abych je divočejší a neupravenější cestou provedl já, jakožto odborník na tajuplnou krajinu a ukázalo se, že jim místní taky napovídali, že jsem sepsal jakousi studii o folklórních zvycích v kraji, což se sice nestalo, ale abych na Natálii učinil dojem, ubezpečil jsem je, že vím vše o nočních můrách a že vskutku se široko daleko nenachází osoba vhodnější, která by jim chladnokrevně a vědecky vysvětlila, proč zde při úplňku někteří obyvatelé věší na prádelní šnůru vycpanou jelení hlavu... Jsou prý zde na správném místě, pokud chtějí vidět samotné obrysy kopců, nemajících nic společného s všedním a neosobním životem, jak ho známe a jejich podivné, zapomenuté smysly sotva rozklíčují beze mne, skoro jako by to byly hieroglyfy stvořené bájnou rasou obrů, jejichž moc napříště patří snům a jen já k nim znám heslo.

Ačkoliv jsem jim napovídal ještě spoustu nesmyslů, zdálo se, že mi nevěřili ani slovo, ale že klidně se mnou půjdou a přesvědčí se rádi na vlastní kůži, jestli něco z těch zkazek má hlavu a patu.

Jména ostatních děvčat (kromě Natálie) už jsem samozřejmě zapomněl, boxer se však jmenoval Penny. Kdyby vás to zajímalo, přišel o život v těch lesech jako první, i když byl z nás zdaleka nejvysportovanější, nejvytrvalejší, nejsilnější, měl největší péro a dovedl zasadit nejbrutálnější úder na solar plexus. Možná měl také nejpronikavější inteligenci, o tom jsem se však nemohl přesvědčit, protože už po dvou stech metrech zapracoval genius loci a mě se v hlavě uzrál nápad, jak ze sebe udělat přirozeného lídra, na kterého poletí ty holky, chtěl jsem primárně Natálii, ale kdyby o mě projevilo zájem všech pět, pokojně a srdečně bych je přijal a ojel je všechny.

Slunce se ztrácelo v kvetoucích vlnách nádhery hájů, které se točily v těch nedotknutých pastvinách lemovaných podzimními květy, topilo se, horoucí, v luční trávě a když o hodinu později celou krajinu pokrývala zvláštní atmosféra či opar zatmívání, rozhodl jsem, že teď je ta správná vyhlídka, kterou by si neodepřeli ani italští mistři a takový Leonardo určitě často podobně rozdrážděn stával u průhledů s červánky a maloval je pak popaměti na klenby renesančních arkád. Teď nastal čas vyrazit do džungle.

Botičky od tetičky

Když se v létě roku 1723 milenka a obdivovatelka anglického spisovatele Esther Vanhomrighová dozví, že jí byl po celých deset či dvanáct let Swift nevěrný s Esther Johnsonovou, zanedlouho poté s umírá. A paní Johnsonová ji doprovodí do hrobu o pouhých pět let později, ve věku sedmatřiceti let. Dostane na památku zmínku v oslavném textu. Na stará kolena přepracovaného, nemocného romanopisce postihne v plné síle Ménièrova choroba, a pak prostě jenom zešílí.

Byl svět stvořen za šest dní? Přednáška uznávaného biblisty a kreacionisty a poradce pro mezinárodní křesťanskou bezpečnost, jíž jsem se účastnil před mnoha a mnoha lety, se mi teprve teď vynořila ze sutin paměti. Byla asi stejně uvěřitelná jako Reichenbavhův ód.

Dověděl jsem se, že celosvětová potopa proběhla asi před 4,5 tisíci léty, přičemž vyhynuly mnohé druhy, kupř. dinosauři nebo trilobiti. Proč? Ne že by se Stvořiteli nepovedly, ale později je pokazil Satan. Kde se vzala voda potřebná k potopě a kam se pak poděla? Nejspíš na vyšší pokyn zakolísala hloubka oceánského dna. Může se potopa opakovat? Nemůže, vzpomeňme na biblický duhový závazek. Zkameněliny a uhlí vznikly po potopě, času bylo dost. Nevěříte? Vložte plyšového medvídka do silikátového roztoku a za rok zkamení. Jak se mohly za pár tisíciletí utvořit stametrové vrstvy usazenin? Podobně jako se tvoří v současnosti při katastrofické erupci sopek, což bylo demonstrováno filmem.

Nepoddajné vrkoče vlasů se plazily po její šíji s rozhodným přesvědčením nějakého umělce ve svádění, nedbale se kroutily ve spleti příslibu cizoložství. Nikdy nebyla tak pomilováníhodná jako v době, kdy její vzdorný ret přetékal rozmarem slasti.

Pipinka

Dnes budu mravokárce a dám vám lekci, děvčátka.

Vyvarujte se pýchy!

Nebo to přijde. Nejprve koros, pak hybris a pak até! Cha, chi, ché...HOLY MOLY !

Připadala mu tak ctnostná a nedosažitelná, že ho opustila i ta nejslabší naděje. Ale tím, že se jí v duchu vzdal, jí dal zcela zvláštní postavení. Opravdu se jí vzdát znamená vyloučit ji z kontextu destruktivního citu, kolektivně zvaného láska, který je na překážku životu. Kdo dokáže tohle, má skutečně silné srdce. Říká se, že manželství je svého druhu pohřeb lásky. Lidi jsou spolu každý den a plamen vášně brzy zchladne. Tak tomu chce konvence. Řeší prkotiny, šatí děcka a platí účty. Divím se, že není na světě víc lidí, kterým by manželství lezlo krkem, jako případ instituce, jež příliš normalizuje veškeré prudké vzněty, jež jsou zdrojem všech krásných a hrdinských věcí.

Bohužel na světě se vyskytuje čím dál víc vzdělaných i úplně tupých robotů, kteří přes papouškování nesmyslných poznatků a biflování bezcenných pouček jeví hlubokou emoční plošnost. Je tedy čím dál nesnadnější odpouštět, protože např. monstru prostě odpustit nesmíte. To byste si asi sebe nemohly vážit. Monster tolik není, řekl bych, tak jeden z deseti tisíc, ale která z vás na něj trefí, radím vám, vemte nohy na ramena.

Dále se mohou přesvědčit holčičky, které zahrnuje kluk lichotkami a za jejími zády se tahá s dalšími, že i tady, pokud milují, může být zakopaný pes a nedokážou tomu bezcharakternímu zmrdu odpustit.

A to odpuštění v zhrzené lásce jěště zdaleka není nejtěžší druh odpuštění.

Vracel se ke vzpomínce, choulil se k ní, jemně prohrabával uhasínající oharky, hledal kolem sebe všechno, co by mohlo plamen oživit. Nic však nenacházel, a proto se domníval, že jako zklamaná naděje vyprchala.

Odraz letní noci v uslzené duhovce

Bylo nám devetenáct a byli jsme hrdí na to, že jsme milenci. Strkal jsem jí ho do všech otvorů tak hltavě a s takovou přemírou elánu, že chodila často pokecat za kamarádkami rozlámaná jak hospodský stůl po stripteasové akci. Jednoho zmoklého večera jsme odběhli do večerky koupit pro mě tatranský čaj a tabák, pro ni nachlazenou paralen a pastilky proti kašli. Když jsme se vrátili do našeho stanu, kde jsme měli jen takovou provizorní postýlku ze spacáku, okamžitě jsem ji zas vjel do kalhotek. Po pěti minutách jsem celý zrůžovělý vylézal ze stanu a přihýbal si z tatranáku cestou do místní nálevny pro adolescenty.

Po cestě zablácenou pěšinou jsem potkal dva kluky a holku, která vypadala viditelně otřeseně, snad z drog, snad ze znásilnění. Nevěnoval jsem jí pozornost, neboť mě s ulszenýma očima prosila, ale neměl jsem zájem o sex, a tak jsem na ni ani pořádně podruhé nepohlédl. Sténala a ve vzlycích vyrážela výkřiky: Pomožte mi..., zavolejte policii.. a takové ty neobvyklé věty, které spořádané dívky nevyslovují.

"Pokračuj, dále je budka," říkám jí, nevyveden z konceptu.

"Prosím! Potřebuju telefon," plakala.

"Vypadám snad jako charita? Huš, mazej, říkám: pochodem vchod," křikl jsem na ni a ona se zhroutila do bláta v dalším návalu vzlyků.

Už jsem chtěl ukončit to divadlo a pořádně se jí podívat na zoubek, rozuměj, za trest do kalhot, když něco změnilo ráz události. Rozezněl se děsivý štěkot. Jako by se zkřížil baskerville s godzillou, tak zněl ten pekelný štěkot. Náhle se přiřítil ten tvor mezi nás a já si málem cvrkl do kalhotek, takže ta dívka na zemi se musela doslova posrat.

Skokem se přihnal mezi nás a ryčně se rozštěkal, skákal kolem nás a vrtěl celým tělem v přemíře radosti nad tím, že našel tolik obětí pohromadě. Byl to masivní, huňatý čokl, kříženec erdela a párie, chvíli tančil kolem mě a pak, než jsem mu v tom mohl zabránit, vrhl se k holce a snažil se jí olíznout něco mezi nohama, šel jen po vůni té kopretiny, poznal jsem z něj, jak je nadržený. A ona řvala: "To je ón, ten mě olízal," křičela v nelidském vypětí hlasivek... "proti mé vůli," lomcovala jí hrůza... "tím trnitým jazykem hrubým jak rýžák," otřásala se hnusem a oči jí lezly z důlku... "a ten jeho č-," to už omdlela.

Stál jsem tam naprosto odevzdaně, bez odporu, jako bych nevěděl, co se děje. A snad jsem ani následující minuty nevnímal, co se tam vlastně dělo. Packama ji držel za paže a díval se jí do zavřených, bezvědomých očí tak nějak zkoumavě, jako nějaký jedovatý had, než vás uštkne, do toho jí samozřejmě zvířecky, ale poměrně tiše píchal a neustále slintal. Tekl ze mě horký pot, když jsem jeho nepochopitelné počínání sledoval nesledoval. Nevím, dopadala-li v té pochmurné noci těžká mlha, nebo jsme měl mlhu jen já, jisté je, že tu deset let starou událost mám obklopenou nejasnostmi. Dívčino tělo se třáslo pod náporem přirážení zdivočelého démona, snad býka, chlupatého jak černý erdel z podsvětí.

Okurka v prdelce

Ale v jaké, ptáte se? No přece v nádherné prdelce jedenáctilété Aničky. Začínají se jí nadouvat půlky hormonem estrogenem. Je ve věku, kdy nemá síly, aby mluvila, leč o poselství shůry, který jí sesílá sám anděl šuku. Její duše pozvolna zarůstá listovím lásky, když ji tak strkám tu okurku dovnitř a ven.

Už je tak mokrá, že se zdá, jako by se počůrala nebo aspoň chytla mokrý orgáč.

A ty její hlášky. "Učinil jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním

svědkem své moci." Nevěřili byste, že může něco takového vypustit z úst pouhé štěně, byť jistě docela inteligentní.

Když se podívám do jejích žabích očí, vidím v nich, jak mě obdivují. Jak se radují z toho, že je zotročená! Jak je bystrá.

Když jsem ztratil svou drahou otrokyni, trošku jsem přehnal přidušení, chodil jsem do polí, abych byl sám, zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, povídal mu hlouposti, přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. Vzpomínám na tu dobu jako na nejhorší chvíle svého tragického života. Byla pro mě vším.

Jedenáct let, můžete namítnout, že byla trošku mladá, ale o věk při milování tolik nejde, mladí to dělají určitým způsobem a staří zas jiným, toť vše, důležité je, že jsem ji naučil si to milování užívat, takže pak prosila, vzlykala, abych jí dopřál trochu víc lásky. Skoro jsem tehdy zešílel. Už jsem ani nejedl. Tlačilo mě to na prsou, hrozitánsky. Pak to ždibec po ždibci odcházelo, přeslo jedno léto, pak druhé, až to odešlo docela. No, spíš se to obrátilo do nitra. Tam vždycky něco zbude, že? Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky.

Přál jsem si pro ni jen to nejlepší. Byla pro mě jako ta zámecká paní z nějakého gotického románu, která stojí opřena o kamennou zídku a vyhlíží v dálce jezdce s bílým chocholem cválajícího na černém oři.

Dredy nejsou pro bílé

Zbožňuju venkovská děvčata. Jejich prosté vystupování a podmanivý půvab má v sobě něco neopakovatelného. Když stojím tváři v tvář takové pěkně udělané vesničance, mou hlavou problikávají nejrůznější myšlenky. Ne že bych za poslední dekádu viděl mnoho takových holek od krav. Ale když jsem líhával s Albínou, její jméno byla šité na míry, protože byla celá bílá jak křída, tak jsem si říkal, že určitě na světě není mnoho šťastlivců, kteří budou mít příležitost obdivovat její klín. Všecky naše Albíny ze všeho nejdřív musejí sundat bikiny. Mají to zakódované nejmíň v genech od australopithéků. Až jsou nahaté jak Evy, je na nich vidět, že o oblast svojí třesničky tolik nepečují, protože mají lepší věci na práci. Kydat hnůj a podobně.

Tato Albína, nebude se na nás jistě hněvat, že o ní napíšeme článek, měla věčně usměvavou tvář a hezky vykrojená lýtka. Nic jí netrápilo. Ani že její otec byl alkoholikem, ani že se její máti oběsila po jedné krváve hádce s otcem.

Chodila do té chajdy v lese za mnou zcela přirozeně. Aby se jí dostalo trochu té útěchy těl. Byla ovšem velice krásná. Ne tak jako ta předchozí z té vesnice B.******* kousek za Kladnem, ta zkrátka patřila mezi jednu z těch ubohých dívek, jejichž němá ošklivost měla v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila. Neměla žádné ovály, kosočtverce ani jiné geometrické útvary na těle, ergo nebyla ženou. Vypadala, jako by snědla kostice a pořád se něčím dávila. To Albína byla v posteli hotová mina. Prostě puma, rozumíte. Explodovala jako nálož propanbutanu, když ji někdo neobratně podpálí. Ten vášnivý temperament nešel dost dobře k duhu mojí chronické melancholii. Pořád chtěla šukat, píchat, jebat, kdežto mě stačí jedno číslo za čtyři měsíce, které ani nedokončím, odvalím se a spím. Působili jsme asi tak jako žáček, které v celé třídě před zkušeným kantorem ztropí nějakou taškařici. Třída se pochopitelně začne smát. A směje se a směje. Směje se, dokud nezazvoní zvonek a i potom se část přestávky směje, dokud nepřijde obtloustý, vousatý školník-pedofil, který prohlásí, že už toho bylo dost, ne?!

Nicméně s Albínou jsme po sexu byli vždycky spokojeni.

Rozhodně jsme nevypadali na páreček, nad jehož hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Spíš jako dva ošukanci.
Otec Albíny ostatně nebyl žádný svatoušek, jak jsme pověděli.

Byl to škaredý, vychloubavý muž a nosil licousy, jako to mají bohatýři na starých obrazech inspirovaných portréty Ivana Hrozného na a prstech měl vždycky prsteny, bůh ví, jestli je ukradl z ruky nějakému opilému druhovi, nebo si je prostě vycucal z hloubi své mrzké duše a ony mu tam přistály. Dával jsem si záležet, aby nepojal podezření, že s Albínou mám zakázané styky. Zdravil jsem ho nejsrdečněji, jak jsem jen vzhledem k hnusu, který ve mně budil, dokázal, pomáhal mu štípat dříví, venčil jeho teriéra. Zdálo se, že navzdory tomu ke mně choval pokud ne nenávist, pak alespoň značný chlad a nikdy mu nenapadlo pro mě něco udělat na oplátku. Přesto nemohu mu nepřiznat jednu drobnou ctnost, totiž že alespoň v tom pití si zachovával zdravý rozum a byl každý den poctivě pod parou.

Plíživá zaživa

Tak se nám prý blíží Vánoce. Už prý klepou ledovcovým hnátem na zasněžené dveře špeluňky, v níž si brousíme kudlu do hospodských střetů a kde se s neúnavnou úchylností mrouskají pouliční kočky. Máte to vlastně těžké, děcka. Citlivé duše jsou zahlceny přehršlem informací, z nichž ne všechny jsou zrovna dobré. Tak například nedávno jsem, procitnuv z těžké ebriety, otevřel okno vyhledávače a začal zjišťovat, kolik vydělal Tupac při poslední koncertní šňůře. Dověděl jsem se, že jeho agent ho vydíral až hanba, strhával mu veškeré bonusy a navrch ho předhodil nepřátelskému gangu, který ho údajně zavraždil. Tak praví legenda. Ale my si myslíme, že Tupac v klidu a v pohodě žije na Seychellách a s naším Radovanem Křejčířem loví ryby.

Ale to sem nepatří. Chci říct, nepatřilo by, kdyby zatracená časomíra vesmíru neukazovala na příchod Tří králů a před nimi Kristovo umučení a teď někdy na Santův triumfální příjezd na saních tažených soby. Do ponožky strčí vám i mně podkovy pro štěstí a that's it, nashle za rok.

Kecám, vím moc dobře, že vyhledávače poskytují zábavu poctivějšího zrna. Dozvíme se, že nastupující prezident Spojených států neplatí osmnáct let daně a že nebude bydlet v Bílém domě, kde před ním bydlel černošský člen otrokářské rodiny. Přestože před volbami prohlašoval, že Barack je nejhorší prezident v dějinách, nyní jsou si docela blízcí a tvrdí, že je to bezvadný chlapík. Ale černý z rodu poloopic, takže na bydlení v tradičním sídle lídrů země nepomýšlí a raději si bude válet šunky ve své luxusní rezidenci (ze zlata) v New Yorku, kde prohrál s Hilary volby a kde byl vybučen z pódia, kde se tolik lidí pobilo a kde se stávkovalo jak za časů Trockého. Kdybyste náhodou chtěli nahlédnout do pokladnice charakteru miliardářského vůdce lidu, připravte se na nejvycizelovanější drahokamy. Prakticky vše, co dřív slíbil, nyní popřel a uvážil, že opak se bude jevit přijatelnějším. Pokud ovšem nevlastníte 10 miliard dolarů, tak pro vás asi sotva.

Dozvíte se, jak moc ženám smrdí nohy a proč jsou půjčky pro průměrného Čecha trnitou cestou do labyrintu dluhů.

Proč je Christina Aguillera, popová princezna, konečně po létech šťastná a čerstvě zasnoubená s Mattem, který ji pomohl překonat drastický rozvod před šesti lety.

Kruhy v obilí stylizují frustrovaní puberťáci na LSD. Co dodat. Podporovat umělecké cítění je na místě. Jen ne tady a teď!

Kámen mudrců není vynález Harryho Pottera. Pokoušel už naše dědy alchymisty na dvoře Rudolfově.

Není nic příjemného trávit život na vozíku, píše mladá, nadějná blogerka. Považují nás za postižené, i když mozky máme v pořádku. Jen ta těla nefungují zcela, jak mají, ale nebojte se nic, překonáme překážky, lepší než mít streptokoky a znovu prodělat v dospělosti obrnu.

Vždycky jsem věděl, že šampóny podporují zdraví vlasu a kondicionéry utužují jeho přirozený lesk.

Panny a jeptišky jsou za škraboškami nevrlosti vlastně dobré rajdy, libuje si z cely pedofilní kněz z Frýdku Místku. A tak by se dalo chodit od jednoho knedlíku k druhému noku a od jedné jednohubky k jablečnému závinu.

Nejvíc mě trápí, že když si přečtu parádní recept, který si pamatuju, např. jak připravit čaj z Babiččiny zahrádky. Do rendlíku s horkou vodou vložit sáček s čajem a nechat louhovat, dokud se sedimenty neusadí, nebo tak něco, stejně hned následujícího dne to kulinářské nadělení zapomenu. A tak chodím na google a ptám se každou volnou chvíli, jak připravit palačinky, jak na lahodnou bramborovou kaši a konečně ultimátní otázku jak upéct cukroví, když nemám ani cukr, ani nevím jak na to cukroví! (KONEC ODSTAVCE.)

A tak, protože jsou za pochcaným rohem (poznat podle žlutého sněhu) Vánoce a lidi jsou si o Vánocích ještě blíž, takže si samou dobrotou až funí do chřípí, a já, protože plnit pracovní závazky v mínus patnácti je očividně posláním mého veskrze hrdinského života, mám nakonec příliš měkké srdce, než abych viděl bezďáka mrznout na lavičce, vydechovat v kondenzovaných výparech okeny a pak ho políval benzínem a zapaloval, abych mu zkrátil tu bídu, popřeju vám na tomto prokletém místě pé efko a půjdu se brutálně zpít, tak jako piju posledních... no vlastně od nepaměti!

Když se slova slévají do šplouchanců tmy, nemám už co říct. Třeba mi vyjít na antarktické světlo, přebrodit se močálem nejsmurdějším, abych ještě jednou zahlédl nejjasnější Záři. Víte, že tam párkrát za rok tančí hvězdičky v auroře borealis?

Ne tak, jako když upadnu z vysílení na znak a počítám je zpit na noční obloze. Tančí v těch svých zelenkavých a fialových šatech, v šarlatu těch správných dosahů a přesahů a za přispění kulovitých červotočivých zlomků hnaných severními burácivými vichry, nazvaných prostě jen mraky.

Šoupání želvy

V době jejího pokročilého těhotenství jsem na ní pozoroval značné duševní změny... Oči se již neklopily, ale hleděly stále ztrnule vpřed, v tajemné neznámo. Chůze se stávala rychlejší a rychlejší, hlas úsečnější a kovovější. Kdežto dříve prostála celé dny jako socha u okna, nebo je proležela jako její ctihodný papá na podlaze, prochodila je teď v přírodě; byly noci, které ztrávila sama v lesích. Nepřetržitě čtla. Ba několikrát, div divů! se i zasmála; vícekrát mne sama oslovila a hovořila chvíli, jak hovoří normální lidé.

Bankrot banky

fds

Dcera kuřby

fsd

Líbačka na diskotéce

fdss

Drátem do oka

Upečeme si bábovku, protože přišla zima, snáší se vločky.

A pak te kuchařce vylížeme pekáč! Snad trefíme na rajdu!

Sníh, který z mrazivé oblohy padal na město, proměnil se v horký déšť, dřív než se dotkl země.

Když knihu zlehka přejížděl prsty, zpíval z ní hlas, měkký starodávný hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy se moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni jen svou odvahou!

.

..

...

Koukej se, pusinko, dát do pucu - vyblejskat botky, sváteční kabát, za klobouk péro, bude z tebe hajná. Ty prcám nejradši, voní po jelenech atd.

Naplácat ji bábovičku. Po zadku!

Myslel jsem, že jsem umřel. Nebyla to však žádná noční můra. Byl to dobrý sen.

Byl dobrý, protože to jsem nebyl já, kdo se topil, a tím poznáním se mi ulevilo. Topil jsem ve snu svou přítelkyni!

Dobrá, dobrá, utopím ji, myslel jsem si a poslouchal burácení moře, které nás v tom snu obklopovalo. Nechte mě, ať ji utopím. Nebyl to však zvuk otevřených hlubin, byl to drtivý rachot vody, která je zahlcena kamením. Pak se mi postavil, protože mě začla ošahávat a pak bum, už jezdila na koníčku. Rozkrok dal o sobě vědět a byl jsem nakonec rád, že nebyla ve skutečnosti utopená. Po čísle jsem se odvalil a usnul, zanechávaje ji v podivném rozpoložení.

Ozval se zvuk, jako by se lámalo množství větviček. Pod patou boty se rozstříkla krev. Kopl jsem ji tak přesně, jak jen jsem si pamatoval z Příručky mladých svišťů. Už neměla chuť se prát!

Přejel ji

Ghg

Sopel a sperma

Zloděj přepad Blanku,

vyšukal ji jamku,

ukrad jí též klíč,

zmizel rychle pryč.

Tak vypadají rýmovačky na nositele jmen, které světí svátky!

Zítra na Svatoslava se dočkáte:

Farář okřik štětku,

(ta pustila hnědku),

známou pichnu Sváti,

co chce sperma vsáti.

Návrat zbloudilého hráška

Zpod vlnek, které ho hnaly na pobřeží Tasmánie, se vyloupl ještě jeden nepřítel, se kterým musel hrášek zápolit. Žralok řádu pilonosých předvedl své ukázkové zoubky příliš okatě, takže ho stačil červenobílý hrášek přelstít a strčit mu do tlamy kotvu, kterou ukradl z výzkumné lodi, než se pokusil utéct a byl přistižen. Zbavil se tak ho dost snadno, protože si zuby přelámal a odplaval i bez řitní ploutve k svojí nevlastní rodince. Teď už jen zařídit, aby vítr proudil tím správným směrem, právě aby dorazil k břehu na jihozápadě, v místech, v nichž jsou četné trestanecké kolonie a rozhodně ať netečuje severním průnikem eukalyptové lesy, kde by se ztratil v kapse koaly, kde nebyl by dále - ztracen, leč svodoben - k nalezení. Štěstí mu přálo měrou vrchovatou a sice po tří a půlměsíční bitvě s rozbouřeným živlem ho nakonec zrádné větry zavály až ke krásným tasmanským plažím a národnímu parku. Zde se mohl obdivovat ukořištěným endemickým živočichům, se kterými se navzdory pravděpodobnosti spřátelil, když krátce pracoval jako hlídač parkoviště v zooparku. S tetřevem hlušcem uzavřel dokonce oboustranně výhodný poměr a ochočené zebry mu ve chvílích osamění narychlo udělaly mladého hráška.

"Proč jste mě přivedly do jiného stavu, zebry moje?"

(Sborově)"Jsi nejvíc sexy hrášek široko daleko, prostě kunďák, někdo ti musel utnout tipec."

"Kdo se bude starat o moje dítě?"
"Dej ho do péče někomu, kdo už zažil trampoty a problémy s adolescentními hrášky."

"To snad jen moje nevlastní babča tykev. Mohla by psát historii protivenství se mnou a bratrem."
"Zaplať ji letenku, přichystej na nejhorší, my už ji uděláme slavnostní průvod až k vyplozenému tvému potomku. Užije si kopec srandy a ty se nebudeš muset strachovat o svou vlákninu, bude v dobrých dělohách."

"Vysmíváte se, pochází skrze vás pohoršení, styďte se. Jste horší od plemene hadů, od žen!"

Obrátil se k ním zády a chystal se vzít do zaječích, když ucítil, jak ho jedno, druhé, třetí a celá řada dalších kopyt zadupává do země, to už bylo všude stříkanců zelených vitámínů, v zemi, či lépe, v podloží země bohaté na humus, se chystal pohřeb neznámého malého hráška.