Tak se nám prý blíží Vánoce. Už prý klepou ledovcovým hnátem na zasněžené dveře špeluňky, v níž si brousíme kudlu do hospodských střetů a kde se s neúnavnou úchylností mrouskají pouliční kočky. Máte to vlastně těžké, děcka. Citlivé duše jsou zahlceny přehršlem informací, z nichž ne všechny jsou zrovna dobré. Tak například nedávno jsem, procitnuv z těžké ebriety, otevřel okno vyhledávače a začal zjišťovat, kolik vydělal Tupac při poslední koncertní šňůře. Dověděl jsem se, že jeho agent ho vydíral až hanba, strhával mu veškeré bonusy a navrch ho předhodil nepřátelskému gangu, který ho údajně zavraždil. Tak praví legenda. Ale my si myslíme, že Tupac v klidu a v pohodě žije na Seychellách a s naším Radovanem Křejčířem loví ryby.
Ale to sem nepatří. Chci říct, nepatřilo by, kdyby zatracená časomíra vesmíru neukazovala na příchod Tří králů a před nimi Kristovo umučení a teď někdy na Santův triumfální příjezd na saních tažených soby. Do ponožky strčí vám i mně podkovy pro štěstí a that's it, nashle za rok.
Kecám, vím moc dobře, že vyhledávače poskytují zábavu poctivějšího zrna. Dozvíme se, že nastupující prezident Spojených států neplatí osmnáct let daně a že nebude bydlet v Bílém domě, kde před ním bydlel černošský člen otrokářské rodiny. Přestože před volbami prohlašoval, že Barack je nejhorší prezident v dějinách, nyní jsou si docela blízcí a tvrdí, že je to bezvadný chlapík. Ale černý z rodu poloopic, takže na bydlení v tradičním sídle lídrů země nepomýšlí a raději si bude válet šunky ve své luxusní rezidenci (ze zlata) v New Yorku, kde prohrál s Hilary volby a kde byl vybučen z pódia, kde se tolik lidí pobilo a kde se stávkovalo jak za časů Trockého. Kdybyste náhodou chtěli nahlédnout do pokladnice charakteru miliardářského vůdce lidu, připravte se na nejvycizelovanější drahokamy. Prakticky vše, co dřív slíbil, nyní popřel a uvážil, že opak se bude jevit přijatelnějším. Pokud ovšem nevlastníte 10 miliard dolarů, tak pro vás asi sotva.
Dozvíte se, jak moc ženám smrdí nohy a proč jsou půjčky pro průměrného Čecha trnitou cestou do labyrintu dluhů.
Proč je Christina Aguillera, popová princezna, konečně po létech šťastná a čerstvě zasnoubená s Mattem, který ji pomohl překonat drastický rozvod před šesti lety.
Kruhy v obilí stylizují frustrovaní puberťáci na LSD. Co dodat. Podporovat umělecké cítění je na místě. Jen ne tady a teď!
Kámen mudrců není vynález Harryho Pottera. Pokoušel už naše dědy alchymisty na dvoře Rudolfově.
Není nic příjemného trávit život na vozíku, píše mladá, nadějná blogerka. Považují nás za postižené, i když mozky máme v pořádku. Jen ta těla nefungují zcela, jak mají, ale nebojte se nic, překonáme překážky, lepší než mít streptokoky a znovu prodělat v dospělosti obrnu.
Vždycky jsem věděl, že šampóny podporují zdraví vlasu a kondicionéry utužují jeho přirozený lesk.
Panny a jeptišky jsou za škraboškami nevrlosti vlastně dobré rajdy, libuje si z cely pedofilní kněz z Frýdku Místku. A tak by se dalo chodit od jednoho knedlíku k druhému noku a od jedné jednohubky k jablečnému závinu.
Nejvíc mě trápí, že když si přečtu parádní recept, který si pamatuju, např. jak připravit čaj z Babiččiny zahrádky. Do rendlíku s horkou vodou vložit sáček s čajem a nechat louhovat, dokud se sedimenty neusadí, nebo tak něco, stejně hned následujícího dne to kulinářské nadělení zapomenu. A tak chodím na google a ptám se každou volnou chvíli, jak připravit palačinky, jak na lahodnou bramborovou kaši a konečně ultimátní otázku jak upéct cukroví, když nemám ani cukr, ani nevím jak na to cukroví! (KONEC ODSTAVCE.)
A tak, protože jsou za pochcaným rohem (poznat podle žlutého sněhu) Vánoce a lidi jsou si o Vánocích ještě blíž, takže si samou dobrotou až funí do chřípí, a já, protože plnit pracovní závazky v mínus patnácti je očividně posláním mého veskrze hrdinského života, mám nakonec příliš měkké srdce, než abych viděl bezďáka mrznout na lavičce, vydechovat v kondenzovaných výparech okeny a pak ho políval benzínem a zapaloval, abych mu zkrátil tu bídu, popřeju vám na tomto prokletém místě pé efko a půjdu se brutálně zpít, tak jako piju posledních... no vlastně od nepaměti!
Když se slova slévají do šplouchanců tmy, nemám už co říct. Třeba mi vyjít na antarktické světlo, přebrodit se močálem nejsmurdějším, abych ještě jednou zahlédl nejjasnější Záři. Víte, že tam párkrát za rok tančí hvězdičky v auroře borealis?
Ne tak, jako když upadnu z vysílení na znak a počítám je zpit na noční obloze. Tančí v těch svých zelenkavých a fialových šatech, v šarlatu těch správných dosahů a přesahů a za přispění kulovitých červotočivých zlomků hnaných severními burácivými vichry, nazvaných prostě jen mraky.
Žádné komentáře:
Okomentovat