Dredy nejsou pro bílé

Zbožňuju venkovská děvčata. Jejich prosté vystupování a podmanivý půvab má v sobě něco neopakovatelného. Když stojím tváři v tvář takové pěkně udělané vesničance, mou hlavou problikávají nejrůznější myšlenky. Ne že bych za poslední dekádu viděl mnoho takových holek od krav. Ale když jsem líhával s Albínou, její jméno byla šité na míry, protože byla celá bílá jak křída, tak jsem si říkal, že určitě na světě není mnoho šťastlivců, kteří budou mít příležitost obdivovat její klín. Všecky naše Albíny ze všeho nejdřív musejí sundat bikiny. Mají to zakódované nejmíň v genech od australopithéků. Až jsou nahaté jak Evy, je na nich vidět, že o oblast svojí třesničky tolik nepečují, protože mají lepší věci na práci. Kydat hnůj a podobně.

Tato Albína, nebude se na nás jistě hněvat, že o ní napíšeme článek, měla věčně usměvavou tvář a hezky vykrojená lýtka. Nic jí netrápilo. Ani že její otec byl alkoholikem, ani že se její máti oběsila po jedné krváve hádce s otcem.

Chodila do té chajdy v lese za mnou zcela přirozeně. Aby se jí dostalo trochu té útěchy těl. Byla ovšem velice krásná. Ne tak jako ta předchozí z té vesnice B.******* kousek za Kladnem, ta zkrátka patřila mezi jednu z těch ubohých dívek, jejichž němá ošklivost měla v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila. Neměla žádné ovály, kosočtverce ani jiné geometrické útvary na těle, ergo nebyla ženou. Vypadala, jako by snědla kostice a pořád se něčím dávila. To Albína byla v posteli hotová mina. Prostě puma, rozumíte. Explodovala jako nálož propanbutanu, když ji někdo neobratně podpálí. Ten vášnivý temperament nešel dost dobře k duhu mojí chronické melancholii. Pořád chtěla šukat, píchat, jebat, kdežto mě stačí jedno číslo za čtyři měsíce, které ani nedokončím, odvalím se a spím. Působili jsme asi tak jako žáček, které v celé třídě před zkušeným kantorem ztropí nějakou taškařici. Třída se pochopitelně začne smát. A směje se a směje. Směje se, dokud nezazvoní zvonek a i potom se část přestávky směje, dokud nepřijde obtloustý, vousatý školník-pedofil, který prohlásí, že už toho bylo dost, ne?!

Nicméně s Albínou jsme po sexu byli vždycky spokojeni.

Rozhodně jsme nevypadali na páreček, nad jehož hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Spíš jako dva ošukanci.
Otec Albíny ostatně nebyl žádný svatoušek, jak jsme pověděli.

Byl to škaredý, vychloubavý muž a nosil licousy, jako to mají bohatýři na starých obrazech inspirovaných portréty Ivana Hrozného na a prstech měl vždycky prsteny, bůh ví, jestli je ukradl z ruky nějakému opilému druhovi, nebo si je prostě vycucal z hloubi své mrzké duše a ony mu tam přistály. Dával jsem si záležet, aby nepojal podezření, že s Albínou mám zakázané styky. Zdravil jsem ho nejsrdečněji, jak jsem jen vzhledem k hnusu, který ve mně budil, dokázal, pomáhal mu štípat dříví, venčil jeho teriéra. Zdálo se, že navzdory tomu ke mně choval pokud ne nenávist, pak alespoň značný chlad a nikdy mu nenapadlo pro mě něco udělat na oplátku. Přesto nemohu mu nepřiznat jednu drobnou ctnost, totiž že alespoň v tom pití si zachovával zdravý rozum a byl každý den poctivě pod parou.