Ale v jaké, ptáte se? No přece v nádherné prdelce jedenáctilété Aničky. Začínají se jí nadouvat půlky hormonem estrogenem. Je ve věku, kdy nemá síly, aby mluvila, leč o poselství shůry, který jí sesílá sám anděl šuku. Její duše pozvolna zarůstá listovím lásky, když ji tak strkám tu okurku dovnitř a ven.
Už je tak mokrá, že se zdá, jako by se počůrala nebo aspoň chytla mokrý orgáč.
A ty její hlášky. "Učinil jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním
svědkem své moci." Nevěřili byste, že může něco takového vypustit z úst pouhé štěně, byť jistě docela inteligentní.
Když se podívám do jejích žabích očí, vidím v nich, jak mě obdivují. Jak se radují z toho, že je zotročená! Jak je bystrá.
Když jsem ztratil svou drahou otrokyni, trošku jsem přehnal přidušení, chodil jsem do polí, abych byl sám, zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, povídal mu hlouposti, přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. Vzpomínám na tu dobu jako na nejhorší chvíle svého tragického života. Byla pro mě vším.
Jedenáct let, můžete namítnout, že byla trošku mladá, ale o věk při milování tolik nejde, mladí to dělají určitým způsobem a staří zas jiným, toť vše, důležité je, že jsem ji naučil si to milování užívat, takže pak prosila, vzlykala, abych jí dopřál trochu víc lásky. Skoro jsem tehdy zešílel. Už jsem ani nejedl. Tlačilo mě to na prsou, hrozitánsky. Pak to ždibec po ždibci odcházelo, přeslo jedno léto, pak druhé, až to odešlo docela. No, spíš se to obrátilo do nitra. Tam vždycky něco zbude, že? Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky.
Přál jsem si pro ni jen to nejlepší. Byla pro mě jako ta zámecká paní z nějakého gotického románu, která stojí opřena o kamennou zídku a vyhlíží v dálce jezdce s bílým chocholem cválajícího na černém oři.
Žádné komentáře:
Okomentovat