Počítá se, co se stalo kdysi v daleké minulosti? Pokud ano, mohu sem připsat příběh, který se skutečně stal poté, co moje zdrogovaná přítelkyně skočila z mostu.
Pár dní jsem neexistoval. Přibíhal jsem jak pejsek k policii, ke koronerům, k jednotce rychlé pomoci a přibíhal jsem jak na písknutí, aniž bych o čemkoliv uvažoval a cokoliv chápal. Velkodušně mi nabídli psychiatra, ale odmítl jsem s tím, že už jsem na valení brouků do hlavy příliš starý. Ale jak starý?, bylo mi sotva devatenáct, byl jsem mlčenlivý chlapec, který už půl roku drhl schody v jedné chemičce a domů chodil tak akorát proto, abych sebral nějaké prachy a šel se do výčepu ožrat. Můj pocit bezmoci mírnila akorát ona, nevinná, usměvavá dívka, kterou jsem stáhl do nezřízených kokainových dýchánků a do kolotoče neřesti. Chodila do čtvrťáku a měla celý život před sebou. Se mnou skončil, jakmile mě potkala na pankáčském koncertě. Navěky jsem změnil její směřování...
Jak jsem předeslal, nedalo se mě považovat zrovna za proroka slušného hospodaření s prostředky, nenáviděl jsem prohibici, bavilo mě čichat ředidla a že by mě čistota těla nějak lákala, to se nedalo říci, skoro přesnější by bylo uvést, že jsem píchal cokoliv se hýbalo a mělo otvory. Tak jako já změnil působení stálice té dívky, mě změnila příhoda, která se odehrálo, když mi bylo nějakých třináct. Tehdy do místního výčepu přišel k nálevnímu pultu jakýsi divně oblečený maník, byl od pohledu šílený, snad profesor psychologie nebo aspoň docent náboženství a představte si, požádal o sklenici mléka. Okamžitě jsem zařval, už slušně pod parou: "Vyhoďte ho! Pro něj je chmel rostlina zla." Přidal se ke mně nějaký starší, slušně oblečený výpitek: "Škoda skla, přivezte mu krávu!" Ale do mého mladého srdce se začalo vkrádat podezření, že věci nejsou tak černobílé, jak se jeví. Byl opravdu rum ten správný nápoj pro dospívajícího kluka? Babička mi tehdy kladla na srdce, abych nikdy nezačal pít. Že opilci jsou bez výjimky hovada, v životě nic nedokážou a ještě ničí humanistické smýšlení ostatních, poctivých a střízlivých občanů. Myslel jsem tehdy, že budu řídit organizace, která se pomůže v životě prosadit těm černým Petrům, těm, kteří si sáhli na dno a přesto pili dále, ale už nemohli se zařadit mezi pracující, protože jim odcházely síly. Pozoroval jsem, jak se snahy o zřízení takové organizace míjí s úspěchem, jak mi starosta metá do tváře argumenty, že radnice prostě nemůže přispívat na alkoholiky a že pokud chci, abych dostal dotace, že se budu muset zdržet lihovin a mí chráněnci se mnou.... ještě za mnou poslali fanatického zástupce odborů, který posílal do novin články, které v nich nikdy nevyšly a který viděl zřejmě víc než jen chvilkové vzplanutí v těch nepředstižných konstruktech teoretika Strany za podporované pití, které jsem tehdy pouze čmáral na papír.
Abyste mi špatně nerozuměli. Na všech lidech záleží. Záleželo mně i na střízlivých, ačkoliv jsem se nikdy netajil s tím, že s nimi nesouhlasím. Záleželo na mě, na starostovi i na vás. Záleželo na nás především Bohu. A jen Bůh věděl, proč...
Později jsem sbalil jednu zakyslou vdovu, bylo mi šestnáct, poprvé jsem poznal, jaké to je prznit kus masa a její syn, trafikant, který provozoval služby všeho druhu, mi později s dojetím v očích líčil, jak se to její matce líbilo. Na další etapu, trošku již vyčerpán věčným posedáváním v barech, jsem vyrazil v Přerově. Tam mi osud postavil do cesty dvě ušmudlané sestry. Obě mě milovaly a hřmělo to mnohohlasou ozvěnou, když se naše cesty rozcházely, jak jsem však věřil, pro dobro věci, neboť se na mně rychle stávaly závislé.
Tehdy jsem pochopil, že největší blaho přináší popíjení čaje a kouření dýmky, skládání puzzlí a povídání o Klusovu vánočním vystoupení, že to je maximum, co vztah může mládenci dát. Nicméně ve mně narůstalo přesvědčení, že nejsem jen mrtvé tělo zkroucené v nějakém výčepu, že stále žiju a mohu temně a zlověstně prosazovat svou vášeň. Problémem bylo, že v těch prázdných a tichých místnostech, kde jsem zůstával většinu nocí zcela sám, že se v popelavých stínech měsíce v nich dělalo jaksi ještě tišeji a zdálo se, že tam tratím samu esenci života, aniž bych nějak výrazněji získaval poznání. Spousta děvěk jen chtěla šukat, jak to chtějí mladé dívky i dnes. Marně jsem se pokoušel je nevnímat. Unikal jsem léčkám a v podstatě jsem samoúčelně zabíjel všechny dobré návyky, kterých věru nebylo mnoho, ale na které jsem byl pyšný. Dluh nebyl splacen, ale přinejmenším uznán a bylo na mně, jestli z něj učiním závazek nebo ho budu ignorovat. Slyšel jsem hlas, aniž bych jej zaslechl a aniž bych mu rozuměl. Kromě onoho "musíš pít", kterému jsem byl nucen naslouchat, říkal ještě "a dostat se do kalhotek návštěvnic melodic death metalových koncertů", a tento příkaz bylo obtížně tlumit.
Žádné komentáře:
Okomentovat