Nezadržitelně se blíží Štědry večer, je první den zimy oficiálně a já popíjím lahodný zelený čaj značky Ťaman a spol. Na tváři mám nanesenou pleťovou masku značky Clay, vlasy mám nagelované jako kterýkoliv fotbalista na střední do mastných kudrlinek, které tvoří nad čelem napohled jakousi pyramidu vláčné klovatiny. S přispěním hudby irské zpěvačky a filantropky Enyi se hroužím do tajemných zákoutí vzpomínek, kde mé nevolnosti a zlé předtuchy z života ještě sílí, proto je filtruji zde v mělkých vodách anonymity. Ano, vidím vnitřním zrakem krajiny plné kopců, jejichž žulové svahy se hrozivě tyčí jeden vedle druhého a též vidím pradávné obyvatele, kteří můžou nebo nemusí být nebezpeční. Vidím širokou, dost divokou řeku, která přítéká ze severu a nevím, zda je to náhoda nebo osud, vím, že zrovna na té řece jsme kdysi s buchtou, která se později zabila, chytali odporné, krabům podobné bytosti. Ale abych vás nenudil, zapněte si podrpsenky, nasaďte kalhotky a vydejte se se mnou do husté masy lesů, kde dosud lidská noha, kromě mojí, nevkročila a v jehož větvích se docela dobře mohou poschovávat celé legie duchů.
Natálii bylo právě rovných devetenáct a mně dvacet a čvrt a tři týdny a dva dny a osm hodin a dvaačtyřicet minut. Po oslavě narozenin, kterou absolvovala se svým tehdejším boyfriendem, čtyřiatřicetiletým černošským amatérským boxerem v těžké váze, který v interview v Jihoafrické republice před osmi lety prohlásil, že měl víc ženských než Sinatra, a ve společnosti ještě čtyř jejích kamarádek, přišli ke mně do kumbálu a zkoumavě si ho prohlíželi. Místní jim řekli, že je to svatostánek cestovatele a dobrodruha, který přišel až z nižších kruhů pekel. Sotva vešli, všichni odskočili, takže jsem měl dost času přejet je rychle pohledem: ty holky a jeho a bohužel nic příznivého neproblesklo, zato když se mé žabí oko v milisekundách poznání, které příchází vždy buď příliš náhle nebo nikdy, zahledělo na její ztepilou postavu, černé vlasy sahající ji rozpletené až po lýtka a svůdnou fialovou rtěnku, srdce mi těžce, jako sumista skákající placáka, poskočilo v hrudi. Viděli jsme se poprvé v životě, přesto však nepřeháním, když zde přiznám, že já se do ní okamžitě zamiloval. Tvářila se, že ten odporný prťavý skřek s křivýma nohama a ropuší tváří, s tmavým knírkem, který vypadal mladší než byl, módně oblečený asi jako ze Salónu v devatenáctém věku, s tenkým, jako píšťala modulovaným hlasem, tedy moje maličkost, v ní vyvolával zvláštní, téměř zemdlívající ospalost a vzpomínku, která může budit pouze určité pohoršení nebo snad dokonce odpor. Nedala však své znechucení příliš najevo a jen odvrátila zrak.
Začali mi vysvětlovat, aniž jsem se jich tázal, že jsou přítelem mého přítele a že přijeli z Karviné místo něho.
Napřáhli postupně ruku, všecky jsem je odtažitě zmáčkl, a všiml jsem si, že ten nigerský boxer mě chytil tak, že se mi snažil rozdrtit všecky články. Huhlal cosi rovněž nesrozumitelného a dělal ramena, aby působil širší, než byl. Leč marně mačkal, protože já už je rozmačkané měl, jak mi na tu křivou ruku spadla kovadlina...
Říkali, že jejich průvodce onemocněl a že by si přáli, abych je divočejší a neupravenější cestou provedl já, jakožto odborník na tajuplnou krajinu a ukázalo se, že jim místní taky napovídali, že jsem sepsal jakousi studii o folklórních zvycích v kraji, což se sice nestalo, ale abych na Natálii učinil dojem, ubezpečil jsem je, že vím vše o nočních můrách a že vskutku se široko daleko nenachází osoba vhodnější, která by jim chladnokrevně a vědecky vysvětlila, proč zde při úplňku někteří obyvatelé věší na prádelní šnůru vycpanou jelení hlavu... Jsou prý zde na správném místě, pokud chtějí vidět samotné obrysy kopců, nemajících nic společného s všedním a neosobním životem, jak ho známe a jejich podivné, zapomenuté smysly sotva rozklíčují beze mne, skoro jako by to byly hieroglyfy stvořené bájnou rasou obrů, jejichž moc napříště patří snům a jen já k nim znám heslo.
Ačkoliv jsem jim napovídal ještě spoustu nesmyslů, zdálo se, že mi nevěřili ani slovo, ale že klidně se mnou půjdou a přesvědčí se rádi na vlastní kůži, jestli něco z těch zkazek má hlavu a patu.
Jména ostatních děvčat (kromě Natálie) už jsem samozřejmě zapomněl, boxer se však jmenoval Penny. Kdyby vás to zajímalo, přišel o život v těch lesech jako první, i když byl z nás zdaleka nejvysportovanější, nejvytrvalejší, nejsilnější, měl největší péro a dovedl zasadit nejbrutálnější úder na solar plexus. Možná měl také nejpronikavější inteligenci, o tom jsem se však nemohl přesvědčit, protože už po dvou stech metrech zapracoval genius loci a mě se v hlavě uzrál nápad, jak ze sebe udělat přirozeného lídra, na kterého poletí ty holky, chtěl jsem primárně Natálii, ale kdyby o mě projevilo zájem všech pět, pokojně a srdečně bych je přijal a ojel je všechny.
Slunce se ztrácelo v kvetoucích vlnách nádhery hájů, které se točily v těch nedotknutých pastvinách lemovaných podzimními květy, topilo se, horoucí, v luční trávě a když o hodinu později celou krajinu pokrývala zvláštní atmosféra či opar zatmívání, rozhodl jsem, že teď je ta správná vyhlídka, kterou by si neodepřeli ani italští mistři a takový Leonardo určitě často podobně rozdrážděn stával u průhledů s červánky a maloval je pak popaměti na klenby renesančních arkád. Teď nastal čas vyrazit do džungle.
Žádné komentáře:
Okomentovat