Drátem do oka

Upečeme si bábovku, protože přišla zima, snáší se vločky.

A pak te kuchařce vylížeme pekáč! Snad trefíme na rajdu!

Sníh, který z mrazivé oblohy padal na město, proměnil se v horký déšť, dřív než se dotkl země.

Když knihu zlehka přejížděl prsty, zpíval z ní hlas, měkký starodávný hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy se moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni jen svou odvahou!

.

..

...

Koukej se, pusinko, dát do pucu - vyblejskat botky, sváteční kabát, za klobouk péro, bude z tebe hajná. Ty prcám nejradši, voní po jelenech atd.

Naplácat ji bábovičku. Po zadku!

Myslel jsem, že jsem umřel. Nebyla to však žádná noční můra. Byl to dobrý sen.

Byl dobrý, protože to jsem nebyl já, kdo se topil, a tím poznáním se mi ulevilo. Topil jsem ve snu svou přítelkyni!

Dobrá, dobrá, utopím ji, myslel jsem si a poslouchal burácení moře, které nás v tom snu obklopovalo. Nechte mě, ať ji utopím. Nebyl to však zvuk otevřených hlubin, byl to drtivý rachot vody, která je zahlcena kamením. Pak se mi postavil, protože mě začla ošahávat a pak bum, už jezdila na koníčku. Rozkrok dal o sobě vědět a byl jsem nakonec rád, že nebyla ve skutečnosti utopená. Po čísle jsem se odvalil a usnul, zanechávaje ji v podivném rozpoložení.

Ozval se zvuk, jako by se lámalo množství větviček. Pod patou boty se rozstříkla krev. Kopl jsem ji tak přesně, jak jen jsem si pamatoval z Příručky mladých svišťů. Už neměla chuť se prát!